Rudá carevna

Což o to, příběh je to velký, vizuálně nádherně podaný (především scény s prvky expresionismu těší očko divákovo) a s podmanivou Marlene, nicméně ta nekonzistentnost, přemíra obrazové "vaty" a povrchní vyprávění celkový dojem výrazně snižují. Vzato kolem a kolem, i v první polovině třicátých let vznikala větší, výraznější, líbivější či zajímavější - zkrátka povedenější kinematografická díla, takže trojhvězdí. (30.06.2013)

No tak tohle mě ukrutně nebavilo. O životě a vládě carevny Kateřiny Veliké se nedoví člověk nic, jen že si vzala dementního následníka trůnu, měla panovačnou tchýni a nakonec se nějak dostala k moci (díky Wikipedii za doplnění informací). Příběh prakticky neexistuje, zato film hýří spoustou prolínaček, vysvětlovaček, stovkami scén plných zvonů, ohyzdných soch a burácející hudby. Císařský palác připomíná dům hrůzy a samotná Marlene Dietrich tady nemá co hrát a tak se o to ani nepokouší. Rusové jsou ukázaní jako totální primitovové a barbaři... no zkrátka výstavní sračka, která má bůhvíproč 78%. (20.05.2016)

Předposlední spolupráce Sternberga a Dietrichové dala vzniknout poněkud výstřednímu kusu, který během své transformace ze studiového kostýmního dramatu v hodně poevropštěnou a nemálo hrůzyplnou pohádku připomene vrcholná díla německého expresionismu i (později natočený) druhý díl Petra Velikého. Sternberg se opět projevuje jako výrazný stylista, kterému kdovíjak nesejde na realistických dobových detailech nebo psychologickém motivování jednání postav, jejichž gesta jsou melodramaticky zveličená. Víc pozornosti věnuje neustálým kontrastům černé a bílé, přičemž bílá ve finále, podobně dramatickém jako konec prvního Kmotra, ironicky vzbuzuje docela jiné konotace než v úvodu. Extravagantní dekorace a rekvizity působí jako zhmotněné stíny herců, které Sternberg často nechává „zmizet“ mezi neživými objekty. Objektem se po svém příjezdu do Ruska stává také hlavní hrdinka, jež ale brzy pochopí, jak mezi necivilizovanými šílenci obstát. Ze sexuální kořisti se mění v dravce tím, že si své ponížení začne vychutnávat. V podání Dietrichové, která si mlsně prohlíží muže i ženy a přesně ví, jak servírovat dvojsmyslné repliky, aby neztratily ze své smyslnosti, jde o proměnu velmi přesvědčivou, scénářem navíc dobře „vyargumentovanou“, a zajišťující filmu příznivce nejen mezi milovníky campu, ale také mezi feministickými kritičkami. Nejsem ani jedním, přesto mne jediný záběr nenudil. 75% (13.02.2016)

Vidět Marlene na fotografii není jako vidět Marlene ve filmu, teď už to vím. Vskutku velice uhrančivá a atraktivní žena dodnes, což teprv ve své době! Anděl s ďáblem v těle. Děj přímočarejší než jsem čekal, expresionistické skulptury zajímavé (avšak poněkud rušivé ), spousta davových scén. Milovníci zvonů si přijdou na své... (30.06.2013)

i když údajně natočený přímo podle vzpomínek Kateřiny Veliké, přesto nejde o žádný historický film, spíš o hodně groteskní a ponurou pohádku, velmi výrazná je vizuální stylizace, jinak škoda, že většina filmu se odehrává před Kateřininým triumfem, takže Marlene Dietrichová hraje převážnou dobu naivku s vykulenýma očima a otevřenou pusou, teprve v poslední části obě, Kateřina i Marlene, ukazují, proč se z nich staly takové osobnosti.... (12.03.2008)