Westworld - Dveře

Druhá řada Westworldu je s časovými rovinami umírněnější než ta první. Místo dvou prolínajících se (a dlouho nepřiznaných) časových linií je tu jen jedna hlavní linka doplněná o druhou, budoucí, rámující, jež ale zaujímá jen málo prostoru, a všechno se děje v (relativně) jasně definovaných místech na časové ose. Přesto je letošní série méně kompaktní, snad až roztříštěná. Na vině je geografické rozptýlení postav i obrovské množství informací, jež nám tvůrci chtějí sdělit o pozadí fungování parku. Víc než souvislou řadou je tak výsledkem spíš antologie povídek – o samurajském světě, o drsném indiánovi Akečetovi, o Jamesi Delosovi, o rodinném životě Muže v černém atd. Trpí kvůli tomu hlavní dějová linie, jíž pak chybí patřičný drajv. To ale neznamená, že by Westworld pořád nebyl obrovsky zajímavou podívanou. Jonathan Nolan a Lisa Joy vytvořili komplexní svět, z nějž nám minule předhazovali spíš jen drobečky a letos jej konečně začali odhalovat naplno (byť to místy s expozicí snad až přeháněli, vzhledem ke kvalitě jejího obsahu jim to rád odpustím). Exteriéry, design i kostýmy berou dech, herecky je to stále špička a Ramin Djawadi složil další várku skvělých hudebních aranží. (25.03.2020)

V roce 2016 se došlo do středu Labyrintu, kde už čekali na diváka dveře, které se otevřely až za dlouhé dva roky. Po jejich otevření se nám dostal sice ten starý, dobrý, zmatený, propracovaný, filozofický Westworld, ale přece jen o něco jiný a bohužel slabší, než předchozí zážitek. Zde jmenované aspekty byly v první sérii na stejné obsahové úrovní, všechno mělo více či méně stejný prostor skrz všechny epizody. Tady to bylo už hůře vyvážené, takže některé věci a postavy dostaly více prostoru než jiné, což nebylo vždy k užitku, ale že by to vysloveně škodilo, to se říci též nedá. K horské dráze se dá přirovnat i celková kvalita. Tam kde byla v první sérii vcelku konzistentní, tak tady to jde opravdu na vrch a pak zase poměrně rychle dolů. Nelíbila se mi také proměna charakterů některých postav, takže ty, které byly v první sérii dobré či aspoň přijatelně koukatelné, tak tady jsem si kvůli nim div nevyškubal pár vlásků z mého hlavového porostu. Děj je v této sérii ještě zmatenější než v sérii první, čehož je důkazem to, že jsem si musel vyhledat timeline, abych se aspoň někde chytal. To je způsobeno mimo jiné také tím, že tvůrci ubrali filozofování a více přidali na samotném příběhu. Asi největší novinkou byla možnost podívat se i do jiných světů než je Amerika ve svých divokých letech a musím říct, že to bylo opravdu osvěžující. Jen mě mrzí, že první z oněch destinací dostalo tak minimální prostor oproti druhému, protože aspoň mně přišlo mnohem zajímavější. Řemeslně je ale tato série lepší než ta první, hlavně kamera je zde opravdu vytažena do maxima (zakomponování širokoúhlého formátu k určitému prostředí je skvělý nápad), takže snímané prostředí je ještě více oku lahodící než když dřív. Po stránce herecké se to stále drží na stejně skvělé koleji. Pozici hlavního hereckého tahouna tu od pana Hopkinse přebral pan Harris, který svůj herecký um vybalil ještě více než minule a výkony ostatních poměrně snížil, bohužel. Po stránce hudební je to ovšem fenomenální, Ramin tu hodil do placu kus výborné práce, snad i lepé než minule. Odlišnost je i v konci samotné série, který zanechal mnohem více otázek než série minulá. Proto jsem zvědav, co nám tvůrci příští rok nadělí a jak z momentální situace vybruslí. (07.04.2019)

Když vynechává Game of Thrones, má HBO v zásobě ještě jednu těžkotonážní sérii, která v budoucnu pravděpodobně nabobtná do podobných rozměrů. A já mám podobně jako u první série rezervované pocity a Nolan a jeho tým bude mít ještě co dělat, aby mě pořádně přitlačil ke zdi. Ty produkční hodnoty jsou ovšem neskutečné, před deseti lety bych si nedokázal představit, že by takhle mohl vypadat seriál a v televizi se pohyboval Ed Harris nebo Anthony Hopkins. Zároveň ale člověk musí být řádně naladěný, aby ho tenhle show slowburner uchvátil už na začátku a semlel na úplném konci. Na mě ovšem těch smrtí v posledním prodlouženém díle bylo nejspíše až moc. PS : Doufám, že se příště ještě objeví Steven Ogg! :D (25.06.2018)

Robotí "krize identity" výtvorů v zábavním parku, na pozadí pedantsky naplánované hry a přiřčených rolí, vede ke vzpouře a snaze vymanit/pomstít se lidskému pokolení - svým tvůrcům i utlačovatelům v jednom. Tak jednoduché to ale nemají - nebo se nám to snaží autoři namluvit neurčitě nekonečnými filosofickými, etickými, morálními, společenskými, (rádoby)hlubokými myšlenkami a zamlžují cestu za svobodou složitým předivem mnoha linek mnoha postav (+ jejich kopií) z mnoha časových rovin. Protože veškerá filmařina, hudba či výprava dosahují téměř dokonalosti, bavil jsem se (skoro) pokaždé, ale že bych jim to zcela žral (a dělal si grafy, abych se ve všem orientoval)? To zase ne. (11.07.2018)

Nolan vytvořil něco, co se myšlenkovou důsažností (alespoň měřeno tím, co se dá převést do filmového média) směle dorovnává Matrixu, nepochybně ho to i o kus předčí. Je vidět, že domácí úkoly z kyberkultury (posthumanismu zejména) dělal pečlivě. Nějaké mezery v příběhové konzistenci a výstavbě to má, ale to je ve skutečnosti méně podstatné, než samotné domýšlení filozofického jádra problému, kterým je otázka svobodné vůle (a podstaty lidskosti - čímž pádem i hranic pojmu "člověk"). Kromě toho je i samotná výstavba syžetu pozoruhodná, ale to asi jeden u Nolana tak nějak čeká - takže divák dostane všechno: chronologické skoky, znejisťující vyprávění atd. Westworld je po dlouhé době seriál, který překvapil. První série se tváří jako mix dvou esenciálně brakových žánrů, v němž jde v prvé řadě o dobrodružnou jízdu. Druhá série ale není přílepkem vytvořeným producenty, je spíš rozvinutím prologu, který tvoří první řada, a obě jsou tak nedílně propojené, že je celkem jasné, že to takto bylo plánováno od počátku. Jedná nevýhoda je, že si nedokážu představit, čím by třetí série chtěla tuhle dorovnat. (21.08.2018)