Stranger Things

První dvě řady super – správně namíchané dobrodružství, horor a napětí, to vše pod pláštěm nostalgie po období, kdy se Hollywood nesnažil napravovat křivdy, ale především bavit – a to mu zatraceně šlo. Třetí série už znatelně slabší, vůbec mě nelákalo pustit si další díl. Nikdo z ústředních postav není po celou dobu v nebezpečí, navíc i v rámci žánru zacházejí tvůrci až příliš volně s tím, co je uvěřitelné a co ne (obří ruská základna uprostřed amerického kontinentu, navíc s nádherně čistými a plně zařízenými chodbami – to jako fakt?). A proměna traumatizovaného šerifa v retardovaného fotříka je prostě na facku. (1 274.) (28.09.2019)

Ačkoliv nemůžu říct, že bych byl vyloženě zklamán, nemůžu hodnotit výš. Nejsem totiž ani tak zklamán, spíš se naplnila má očekávání. Pozdější řady Stranger Things nikdy nedosáhnou kvalit těch prvních. Především z jednoho důvodu: je to totiž hrozně velké. Je mi fuk, že to Dufferovi předem avizovali. Jedná se totiž pravděpodobně o syndrom, kterým začne trpět každý seriál, když se začnou přidávat série – a to neplánovaně či plánovaně. Víte, kouzlo Stranger Things před lety spočívalo především v tom, že dokázaly správně zkombinovat osobní rovinu s rovinou „bigger picture“. Takové drobnosti, jako lezení oknem za přítelkyní do pokoje nebo sice vážné, ale pořád osobní starosti, jako je pohřešování syna, dávaly první řadě něco, s čím se člověk dokázal ztotožnit, něco, co sice v mnohdy tísnivé rovině ale přesto dokázalo seriálu dodat každodennost. Čtvrtá série sice na tohle úplně nerezignovala, ale od zhruba třetího dílu je středobodem většiny děje boj se záporákem z jiné dimenze. Jo, cením, že se Hopper už nechová jako retardovaný fotřík a že se postavy neprohánějí po vycíděné ruské základně uprostřed USA. Nicméně… Dufferovi tvoří stále větší a větší obraz, stále více a více propojují a vysvětlují, ale já bych prostě jen rád prožil s postavami ten civilní strach o blízké. Jasně, je tu Max, která dost možná nepřežije Vecnovo řádění, ale mně daleko víc sedělo, když postavy pořádně nevěděly, co se v Hawkinsu děje, po lese se potuloval možná tak jeden demogorgon a frajeři se ve škole rvali o holku. Méně je někdy více, ale zmlsanému publiku – vidno dle komentářů – prostě tyhle mega propojené vesmíry a mytologie sedí. Není divu, jsme ve věku marvelizace. Ze čtrté série jsem si teda nejvíc užil to, co zde sklidilo nejvíc kritiky, totiž první dvě epizody, kdy se celý děj teprve rozjíždí a postavy řeší své všednodenní starosti, a pak shledávačku na konci. Samotný záporák Vecna se ze začátku jeví zajímavě, ale horor postupně opadá, jak je jeho tajemství odhalováno (megaklišé „lidi jsou zlí, a tak je budu zabíjet, sice ze mě bude největší hajzl na světě, ale neva“), a ty rádobydramatické pauzy v každé větě a pomalá mluva jednoho doženou k přání, ať už se konečně vymáčkne a přestane házet ten drsný ksicht. Zároveň mám problém s tím, že ve spoustě scén není pořádně nic vidět – kritika, kterou si vysloužila bitva o Zimohrad ve Hře o trůny, by se dala aplikovat i zde. Asi byla blbost pouštět si poslední epizodu za bílého dne. V souvislosti s tím, jak se Hawkins na konci série promění, si té tmy a studených filtrů nejspíš v páté sérii užijeme dosytosti. (1 382.) (18.07.2022)