Jan Palach

Keď prišli Rusi som zaspal... a ráno si povedal, že vracať sa k tomu nie je prečo... ani po prečítaní 4-5* tunajších komentárov od mnou rešpektovaných užívateľov (pred aj po projekcii) v tom nevidím žiaden autorský zámer, iba a len nezdar. Typické pre našu dobu, kedy si myslíme, že téma (udalosť... legenda) si vystačí sama, že nepotrebuje viac, žiaden vklad, posun, nedajbože postoj, nič... modlárstvo a pohodlnosť máme v krvi, vždy ideme s najsilnejším vetrom do chrbta a je vlastne jedno, z ktorej strany fúka. (17.01.2019)

Premiéře filmu na LFŠ předcházelo promítnutí 35minutového filmu Zmatek (1968), který je dokumentem zachycujícím srpnovou okupaci. Nepříliš známé záběry od několika kameramanů dokázaly i při krátké stopáži postihnout nálady a pocity onoho osudového léta. O to silnější pak byl kontrast s hraným filmem, který selhal v každém ohledu. Skromná výprava dává vědět, že peněz nebylo mnoho, avšak i s tím se dá pracovat. Problémem je, že všichni na plátně vypadají, jak kdyby právě vyšli z kadeřnictví a schůzky se stylistou. I sovětští vojáci mají po dlouhé cestě nažehlené uniformy./// Vyprávěním se snaží režisér přiblížit Palacha, který byl zkrátka běžný student, jenž randil, četl a kterého máma peskovala, že si neuklidil pokoj. Nedaří se však vůbec přiblížit vnitřní pochody, které k činu vedly. Palach žádné podrobné vysvětlení nezanechal a dodnes jeho rozhodnutí mnozí nejen nechápou, ale i odsuzují, neboť vnímají sebevraždu jako zbabělost. Ať už je váš postoj jakýkoli, faktem je, že coby diváci sledujeme jen sérii doslovných či zcela návodných scén. Tu jde Palach do kina na grotesku a někdo v ní hoří, poté si čte, jak se upálil mnich. Nic z toho nemá základ v historických pramenech, ale o to nejde, byť se scenáristka snažila vycházet z faktů. Vedlejší linie jsou neuzavřené, a působí tak odbytě. Palach je v podání Zavadila neskutečně topornou postavou, která nemluví, ale deklamuje. Ostatní herci byli očividně vedeni stejně, takže jen koženě prohlašují, co si myslí, a nápadně nás informují o různých historických souvislostech. Scény ve Francii jsou neskutečnou křečí a nejsou jediné. Sedláčkovi jako vypravěči schází rafinovanost, byť se mu nedá upřít, že poslední sekvence, ve které se příliš nemluví, je velmi silná. [LFŠ] (25.09.2018)

S ohledem na to, že mým šálkem byla trilogie Hořící keř, sedláčkovic Jan Palach mě dvakrát nenadchnul. Viktor Zavadil byl skvělý, Zuzana Bydžovská také. Ale pokud srovnám Jana Palacha s Masarykem, Miladou nebo televizním Dubčekem, film Jan Palach v mých očích výrazně ztrácí... Ale nevěším hlavu, protože jakákoli důstojná připomínka všech událostí, které způsobila okupace v roce 1968 je stále aktuální a chválihodná. Za tři, s přimhouřeným okem. (02.09.2018)

Jenda z filmu Jan Palach by mohl být obyčejný kluk dospívající v 60. letech minulého století, nebýt vědomosti činu, ke kterému se odhodlá. Ta posouvá i jinak pocitově velmi dlouhý film a vkládá symboliku do každé i letmo řečené repliky. S finálním mrazivým detailem a v naprostém tichu, které následují střídající se tóny Modlitby pro Martu a Slunečného hrobu, pak diváka nechá, aby se se tím silným zážitkem vypořádal o samotě.Tohle je jednoduše příběh, který by nebylo dobré podělat. A už jen ta míra detailu ukazuje, že to měli tvůrci neustále na paměti. Důležité ale je, že i kdyby se oddělily rekvizity, stále by tam zůstal ten (ne)uvěřitelný čin - a člověk za ním. Více zde: https://www.irozhlas.cz/kultura/film/film-vs-realita-film-jan-palach-historie-okupace-upaleni_1808211300_kro (22.08.2018)

Silný příběh se syrovým a velmi autentickým vyobrazením okupace, navozující divákovi velmi nepříjemné pocity. Na jednu stranu pěkný životopisný film o normálním klukovi, který si žil svůj sen na univerzitě, na stranu druhou hrůzu nahánějící atmosféra, všudypřítomná beznaděj a bezpráví, které ho dohnaly k zoufalému činu, jež se zapsal do dějin naší země. Je potřeba si takovéto lidi připomínat a hlavně nebrat svobodu jako samozřejmost. PS: Skvělý výběr dobové hudby! (27.08.2018)