Jan Palach

Lidská pochodeň číslo jedna, hrdina českého národa Jan Palach, rozvíjející onu seběobětovací linii aktu hrdinství, jejíž nejvýraznější personou byl Jan Hus, Palachem ve filmu přímo zmiňovaný. Škoda, že většina filmu je jen čekání na neobyčejně silnou a sugestivní závěrečnou scénu...scénář Evy Kantůrkové je až příliš plakátový...emocí prostý...jak by asi vyznělo, kdyby si scénář opět napsal sám Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem, jako tomu bylo v případě Českého století...takhle v přímém srovnání u mne vyhrává na plné čáře komplexnější a mnohem dramatičtější Hořící keř, produkt komerční HBO...a Agnieszka Holland je coby režisérka taky trochu v jiné lize... (12.01.2019)

Řada epizod Českého století se mi líbila více než Jan Palach. A přitom je to dobrý film, akorát mě vůbec ničím nepřekvapil a ani jednou neoslovil tak silně jako Hořící keř. Čekal bych především, že to bude odvážnější podívaná - že se tvůrci nebudou bát trochu zaspekulovat a přijdou dejme tomu s nějakým novým Palachovým motivem (nebo ho alespoň naznačí). Bohužel se to nestalo. Také se mi nelíbila všechna ta lacině působící "vodítka" typu zapalovače, hořících letáků nebo hořícího Hardyho, no a úplně spokojený nejsem ani s tím milostným trojúhelníkem, který tam vůbec být nemusel, nebo měl mít alespoň nějaké pořádné vyústění. (17.11.2018)

Posledna 20 minutovka je uzasne napinava aj emotivna. Dovtedy vsak ide iba o slusny domaci nadpriemer s az prilis epizodickym rozpravanim a nie uplne dokonalou charakterizaciou titulneho hrdinu. Silna tema, remeselna sebavedomost a skvele herecke vykony obcas na dokonaly film nestacia. Na velmi dobry vsak ano. Horici ker bol ina liga. Tam sa filmovu kvalitu a silu vypovede podarilo nakombinovat predsa len obratnejsie. Ale kazdopadne palec hore a treba to povinne vidiet. 7/10 (24.03.2019)

Nechybělo mnoho a byl jsem svědkem nejtvrdšího pádu na hubu v českém filmu posledních let (moji „oblíbenou“ Učitelku vnímám jako slovenskou), ale vyvrcholení dojem naštěstí zdárně vylepšilo. Ta mlčenlivá soustředěnost mi v předchozím dění chyběla – je rozdíl mezi tím sdělit záměr mlčky a cpát ho při každé příležitosti všem postavám do úst. Vracet se do našich nejexponovanějších dějinných epoch a odkrývat mýty pro mě osobně nedělá Honzu Palacha vynikajícím. Mám pocit, že zrovna s podobnými introspekcemi na tom není česká kinematografie úplně zle (Protektor, Fair Play, Ztraceni v Mnichově, Já, Olga Hepnarová…) a Sedláček jen toto směřování ozvláštňuje větším množstvím ironie, někdy záměrně nepatřičné. _____ Účelovou nečitelnost protagonisty kvituji, mělkost světa kolem něj již nikoli. Ačkoli jsou pod Sedláčkových triptychem České století/Bohéma/Jan Palach podepsáni jiní scenáristé, problémy se opakují. Dialogy mě naposledy takhle trápily v nějaké nedělní pohádce na ČT. Scénáři jsem přál dramaturga, který by seškrtal to kvantum nevyslovitelných šíleností a jakoby mimoděk zmíněných údajů sloužících k charakterizaci postav a vývoji vyprávění (vinu tentokrát možná nese také nezkušenost Jana Gogoly ml. s hranou tvorbou). Jsem přesvědčen, že opravdu dobří herci dokáží s těmito nástrahami pracovat, ale v podání některých zdejších mlaďochů a za asistence Jana Vondráčka jsem procházel sedmi bránami pekel. _____ Záporů vnímám o dost víc. Dějinné události Sedláček představuje ve vždy srozumitelné chronologii, linie týkající se konkrétních figur ale nechává roztříštěné a neujasněné (vztah Palacha s přítelkyní a slovenskou kamarádkou) nebo nedovede zdůraznit jejich vývoj v čase a explicitní záměr (profesor jako morální vzor, důsledky charakterové změny Smrkovského, bezmoc stávkujících). Zvolená epizodičnost vyprávění na mě působila velmi únavně, nerytmicky a nedokázala mi zprostředkovat závažnost situace a utužování poměrů, to mi film musel sdělit opět až dialogy. Vypíchl bych ještě inspiraci seriálem Vyprávěj – veškeré kostýmy jsou čisté, nové a „retro“, zvláště hlouček protestujících komparzistů na Václavském náměstí hraje pod tím věčným bílým světlem všemi barvami a účesy. Po střelbě pak utíká tak zmateně, že nemám pochyb o tom, že tyto scény režíroval hostující Biser A. Arichtev. (23.08.2018)

Jan Palach neodpovedá na tú najzákladnejšiu otázku, totiž ako sa dokáže niekto, aj napriek známej motivácii, podpáliť. Lenže Jan Palach nemala byť psychologická štúdia, ale skôr štúdia doby, takže tento chladný popis udalostí a zobrazené vzťahy nejdú na dreň, ale skôr sú prostriedkom na zobrazenie celku miesta a doby. Ale možno je to celé o tom, že trpiaci človek nedáva na sebe toho veľa poznať a jeho vnútorné peklo nie je vyjadrené cez dialógy, ale proste iba jeho rečou tela a výrazi v tvári. A keďže vieme, ako sa to celé skončí, tak Palachove strohé chovanie za prejav jeho vnútorného prežívania považovať môžeme. (12.01.2019)