Armageddon

Michael Bay si poprvé výrazněji pohrává s americkým vlastenectvím dohnaném až do krajních mezí. Ti, co dovedou číst mezi řádky, chápou, že si z něj ve skutečnosti dělá legraci. Každopádně pro někoho nesnesitelné, pro jiné velmi zábavné. Rozhodně je Armageddon opět skvělou akční jízdou, jak jí máme u Baye rádi. Potvrzuje, že je nejtalentovanějším akčním režisérem, jeho styl je zkrátka nezaměnitelný. (08.06.2002)

Člověku se až chce zvolat: "Unbelievable!" Nechápu a nevěřím svým očím. Příběh pro mě natolik akční, že mě svou akčností unudil k smrti. K otázce patosu a patriotismu snad není co dodávat. Snažil jsem se ve filmu vidět KevSpou zmiňovaný meziřádkový myšlenkový proud, ale dělání si bžundy (legrace) z patriotismu a vlastenectví jsem v tom opravdu neviděl. Osobně jsem aspoň čekal zdařilou formu - nevěřil jsem však svým očím. Nevím, jestli film za ty roky již tak zestárl nebo jde fakt o tak formálně nepovedený kus... Shrnuto a podtrženo: Dlouho jsem se rozhodoval mezi 1 a 2 body. Nakonec zvítězily 2 hvězdy; více než za zásluhy jde však o mou občasnou slabost nebýt krutý v hodnocení. ;o) (19.06.2005)

Tak dlouho jsem se na něj díval, až jsem se definitivně zamiloval. Ukočírovaná dávka absolutního patriotismu se spoustou romantického patosu a katastroficky laděných akčních scén. Bay tu poprvé popustil uzdu své megalomanské ničící fantazii a stvořil nejlepší katastrofický film, co jsem kdy viděl. Willis nikdy nebyl tak zbožňováníhodný hrdina. (23.07.2007)

V kině působivé...film pro velká plátna. Triky věrohodné, akce má říz a hvězdu navíc za nehollywoodský konec. I když pravda, s podobným vyzněním přišel o rok dříve Titanic, ale stejně za tu odvahu si M.Bay hvězdu zaslouží. A jistě, americký patriotismus...někdy si říkám, jestli bychom nepotřebovali alespoň trochu národní hrdosti, kterou Amerika má. Většinou se jí dokážeme jen posmívat... (28.12.2010)

Testosteron napumpovaný na maximum, stejně jako všudypřítomné americké vlastenectví. Všechno je to tak sebevědomé, že prostě u těch bezobsažných scén nelze, než držet palce. Hlavně, když jsou tak výborně řemeslně zvládnuté. Divák začíná ucvrkávat hned u úvodních destrukčních orgií, následně začne na prstech obou rukou počítat jednotlivé herecké hvězdy, brzy si k nim najde cestu, pak si bude užívat výbornou hudbu nebo dokonalé kamerové filtry, jen škoda, že ty svižně natočené sekvence tak trochu brzdí přemrštěná stopáž a zejména v druhé polovině několik scén, které šly hravě prostříhat. Když pak začnou scénáristé, kteří dávají postavám do úst místy neuvěřitelné „perly“, házet našim hrdinům klacky pod nohy, jen aby cestu k heroickému americkému vítězství ještě víc podpořili a zdramatizovali, lehce to zamrzí. Jinak jsme nicméně tuhle adrenalinovou jízdu a po Skále druhého nejlepšího Michaela Baye na střední škole sjížděli co půlrok. A pořád jsme ty palce drželi. Božská zábava. Kdo nechce (filmoví i životní teoretici nechť se nechají poučit o tom, jak mají vypadat pravé filmové emoce), ať jde klidně pozorovat mravence nesoucího kousek stébla nebo západ slunce. Stejně nebude tak vymazlený jako u Baye a Bruckheimera. (31.05.2015)