The Doors

Kapelu jsem nikdy nějak extra neuctívala (nikdy jsem si nenašla čas na to, abych "si k ní sedla"), pár notorických písniček znám a jsou samozřejmě kůl a príma, ale tím to končí. To vzhledem k mému hodnocení znamená, že film obstojí i "sám o sobě" a má šanci zaujmout i nefanoušky. Atmosféra šedesátek skoro hmatatelná a Val tu má vážně docela grády - i přes divně nesympatickou osobnost své role si mě ke konci skoro i "získal". Jo, Stone je prostě pohodář. (13.06.2011)

Ked som videl v roku 1991 prilis casto hravat skupinu The Doors na MTV, netusil som preco, teda nenapadlo mi v tej chvili, ze to bol vlastne soundtrack k novemu filmu Olivera Stonea The Doors. Priznam sa, ze hudbu od Jima Morrisona som nikdy nemal moc rad, ale jeho kontroverzny zivot ma zaujal do takej miery, ze som si tento film chcel pozriet a to nielen kvoli nemu, ale aj kvoli hercom, ktori si tu zahrali. Nasli sa tu chvilky, ktore ma nudili, ale druha polovica filmu bola velmi zaujimava. Val Kilmer zahral Jima velmi kvalitne a bola to len otazka casu, kedy ho drogy uplne znicia. _________ Val Kilmer - (Jim Morrison) +++ Meg Ryan - (Pamela Courson) +++ Kyle MacLachlan - (Ray Manzarek) +++ Frank Whaley - (Robby Krieger) +++ Kevin Dillon - (John Densmore) +++ Michael Wincott - (Paul Rothchild) +++ Michael Madsen - (Tom Baker) +++ Billy Idol - (Cat) +++ Kathleen Quinlan - (Patricia Kennealy) +++ Produkcia: Mario Kassar, Ron Howard, Brian Grazer, Bill Graham +++ (26.12.2011)

Je těžké si myslet o kapele The Doors po shlédnutí tohoto filmu něco dobrého. Řada z jejich skladeb se staly legendami a objevili se i v takových filmech jako je například Četa nebo Apokalypsa, ale svojí úspěšnost museli za něco zaplatit nebo respektive jejich zpěvák, na kterém to prakticky všechno stálo, Jim Morrison. Jim byl oběť doby hippies. Jako pro 2. světovou válku to byli převážně Židé, tak pro dobu 60-70 let se stal obětí Jim Morrison, člověk, který na to jak žil, žil překvapivě dlouhou dobu a vyneslo to jemu a jeho kapele nevídaný úspěch a díky jemu založili styl pod názvem underground a tím si docílili to za čím si původně stáli a ne nakonec to čeho se Morrison bál, zkomercializování kapely. Tento film je věrným vyprávěním tak barevného a prohuleného života Jima Morrisona jakým opravdu byl a Val Kilmer ho dokázal ztvárnit naprosto fantasticky. --- Když jsem si poprvé vzala LSD viděla jsem Boha. A viděla jsem mého přítele, který byl Ježíšem a taky Jidášem. (16.03.2007)

Vždycky, když takhle házím krabičku stařen Jimovi na hrob, říkám si, co to jsem za patetického bimbase. Pak se ještě skočím juknout na potroublé Argentince, svačící na rovu Piafky, Apollinaireovi i teplíkovi Wildů mávnu v běhu, někdy i pohladím strhané rysy šešulky Honzy Kašpara Deburau a před pomníčky Moliéra a La Fontaina vykrkám Marseillaisu. A přesně ve chvíli, kdy se začnu sebeuspokojovat, jaký to jsem internacionál a multikulťák, mající zbytky nacionalismu někde hluboko v tlustém střevu, rozbulí mě nejkrásnější památník na Pére Lachaise, pocta Čechoslovákům padlým za Francii i svou vlast v časech obou světových absencí rozumu. Tento hřbitov má od mého já pět stars......ostatně stejně jako hodnocený film. Kilmer se patrně již nikdy nezhostí role lépe. Vynikající hudba Vrátek by povznesla nejen film o nich samých, ale i dokument o strastech při výměně vačkové hřídele u Trabika. I já, upjatě heterosexuální pruďas chápu, že holčiny musely z těch Jimových zapařených kožeňáků vlhnout až za ušima, byť do nich časem rval kanďoura o velikosti solidních šestek. This is the end, beautiful friend. (26.07.2012)

Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. (04.03.2005)