Daredevil

Nejsem nijak zběhlá v komiksech, takže nemohu porovnávat v čem je to lepší nebo horší než jiné superhrdinské adaptace, ale takto nějak jsem si představovala Gotham. Ten mě po počátečním nadšení zklamal, do Daredevila jsem naopak šla s mírnou nedůvěrou, vyvolanou především nepovedeným filmem s Benem Affleckem a nakonec jsem velmi příjemně překvapená. Daredevil má svým laděním do temné atmosférické kriminálky, organizovaným zločinem a korupcí prolezlým velkoměstem i morálně ne zcela jednoznačným (anti)hrdinou bez nadpřirozených schopností, mnohem blíže k nolanovským filmovým Batmanům. Ale zatímco batmanovské universum je zaplaveno plejádou výstředních psychopatů, s teatrální potřebou předvádění se, daredevilští záporáci jsou vlastně více méně reálně působící lidé, kteří se vydali cestou zločinu a pro jejichž machinace je pozornost veřejnosti naopak více než nežádoucí. Sám slepý advokát Matt Murdock má se svou nemesis Fiskem společného více než jen ztrátu otců v dětském věku. Oba se, každý svým způsobem, snaží zachránit milované město a zatím co jeden se obává, že stojí před pomyslnou čárou, kdy by se mohl stát ďáblem, ten druhý už ji dávno překročil a teď musí svou temnou stranu přijmout a naučit se s ní žít. Oba jsou charismatičtí, citliví a přitom badass, i když v případě Matta, ne zabiják. Přitom jakkoliv jsou oba výborní, tak se tam děje mnoho zajímavého i mimo ně, takže i když se tam třeba půl hodiny Matt neukázal, pořád tam bylo spousta situací i postav, které mě dokázali zaujmout. Ne všechno bylo úplně stoprocentní, třeba v sedmém dílu mě ty klišoidní karate kid flashbacky se slepým mentorem docela otravovaly, stejně jako občas tak trochu naivní Karen, ale také se tam našlo dostatek přímo vymazlených scén, kdy jsem měla oči doslova přilepené na obrazovku a po skončení si musela pustit hned další díl. Tohle mi zkrátka hodně sedlo. (23.05.2015)