Black Books

Originalita nezná mezí, kór ve Velké Británii, kde se téměř z každého světově známějšího seriálu stává kult. Zdá se, že i u nás se stane něco podobného nebo k tomu Black Books má rozhodně namířeno. Po delší době jeden z novějších britcomů na našich televizích čímž jsem velice šťastný i když kvůli tomu přerušili vysílání Červeného Trpaslíka. Celé je to takové ztřeštěné, praštěné, bláznivé ale jen díky hlavním hercům, kteří jsou originální svým způsobem chování a rozhodně nešetří hláškami, které padají a padají a člověk se směje a směje a nakonec zjistí, že na ten samý díl kouká už po páté. (95%) (14.10.2006)

Humor převážně konverzační, suchý, lehce absurdní, místy černý. Bernard je prvotřídní flákač bez špetky ambicí, dvakrát se nepřetrhne, aby vyšel svým zákazníkům vstříc, sžil se s nepořádkem svého doupěte a je v pohodě. Manny – připomínající lidem s několika promile v krvi Ježíše – se od Bernarda povahově příliš neliší, akorát je ještě větším podivínem. A Fran, holka odvedle, občas přiběhne, pochlubí se novým trapasem, a zase zmizí. Tahle trojka zajišťuje seriálu nejjistější přísun humoru právě tím, jak jsou v pohodě. Až se občas divíte, že nic nehulí. Pro páteční noc zcela ideální pořad a to se ani nemusíte vrátit z flámu, abyste se zasmáli. Mnohé epizody jsou nadmíru koukatelné i napodruhé a některé (spíše nechtěné) vymoženosti Bernarda a Mannyho by stály za vyzkoušení (třeba to pěstování hub ve vlasech je velmi praktické). 90% (14.10.2006)

Humor, který se netýká přímo chodu knihkupectví je výborný (byť má i své slabší momenty), ale gagy, které směřují k tomu, jak se Bernard chová k zákazníkům jsou excelentní perly nekonečných rozměrů, které mám chuť si pustit vmžiku ještě pětkrát po sobě, abych je doopravdy vstřebal. Proč? Protože, v knihkupectví jsem pracoval rok a tohle je pro mě jedno nekonečné déja vu, ve kterém sám sebe vidím až nebezpečně často. Ne, že bych za pultem popíjel víno a tahal cigarety, ale vážně jsem několikrát zoufale prosil, aby někdo zamčel dveře a dovnitř už nikdo nelezl. O nápisech ‚Nic pro zabíječe času‘ se ani netřeba zmiňovat… přesto po první sérii (zatím) jenom 4 a ½. Edit: A nakonec na nich zůstanu. Bavilo to skvěle, ale i když se to dotýká mě tak blízkého tématu, hned tak brzy se k tomu nevrátím... asi. (01.01.2010)

Těm, kdo podobně jako já neviděli nic ze sitcomu Father Ted, ukázal Graham Linehan při jízdě ve Velkovlaku, že humor Monty Pythonů není ani zdaleka zapomenut ani mezi současnými tvůrci, a že se mu lze kvalitně přiblížit. U Black Books se vydal cestou klasického britcomu a z partičky lehce asociálních individuí a malého (zpočátku ani ne) knihkupectví dal dohromady něco nového a přece tak důvěrně známého a hlavně chtěného. Občas se něco nezadařilo tak jak by asi mělo, některé díly jsou výrazně slabší než jiné, ale to je jen příprava na skutečnou bombu, která detonovala ve sklepě jisté óóóhromné kancelářské budovy. Ano, Partička IT předčí Black Books díky stabilně vyšší úrovni zábavnosti, ale to neznamená nic jiného, než že je lépe sledovat Linehanovu tvorbu chronologicky. Pro Black Books mám schovaných zasloužených 80%. (14.04.2007)

Docela se tu v té záplavě nadšených hvězdiček ztrácím. Partičku IT, Červeného Trpaslíka nebo třeba klasickou Černou zmiji si užívám v každém díle, u Black Books jsem fascinovaně hleděl na neskutečně hluché scény, do kterých byly jen čas od času opatrně vloženy nějaké vtípky. Opravdu nechápu zdejší nadšení – těch fórů je v jednotlivých dílech poměrně skromně a většinou ještě vyšumí do ztracena. První „výborně“ hodnocený britcom, u kterého jsem se víceméně nudil – 2 ½*… (13.08.2008)