Světla páteční noci

Je to takovy muj konicek (anebo nesvar?) si po shlednuti filmu s oznamenim "PODLE SKUTECNE UDALOSTI" zjistovat, jak to teda bylo a co bylo jen vymyslem filmaru. Prekvapive jsem k tomuhle filmu o univerzitnim (nebo stredoskolskem?) americkym fotbalu nasel velice obsahle analogie a srovnani, kde se porovnava film s knizni predlohou a se skutecnyma udalostma. Kdyz to shrnu, krome jmen hracu a trenera bylo asi vsechno uplne jinak. Fotbalovy mestecko nebylo bilo-cerny, ale bilo-hispansky. Boobie Miles nebyl po svym zraneni kamaradskej, prave naopak (a tu nohu si zlomil taky jinak a jinde). Vsechny ty prubehy zapasu byly smysleny, stejne tak oponenti. Permian Panthers se nedostali v play-off do finale a Dallas Carter vyhrali az po nejaky diskvalifikaci skutecnych vitezu sezony - Converse Judson. Chybi tam zasadni tymy a rivalove, dokonce nektery zdroje zachazeli az tak daleko, ze dokonce i pocty divaku (finale ve filmu 50k, realita 10k) a pocasi byli behem zapasu jiny nez ve filmu... Zabavny taky bylo cist, co se s hraci stalo... nekde to bylo podavany jako ze maji po skole uspesny zivoty, ale neprislo mi to - zememeric, kamionak, pojistovak atd... No nevadi, zkratka vsechno bylo jinak - jako film to asi fungovalo, ale to spis az v druhy polovine. V uvodu mi vadila trepotajici se kamera a rychly strihy, vedlejsi postavy s vyjimkou quaterbacka Winchella a hvezdnyho Milese nedostali zadny prostor mimo film a celkove to na me nepusobilo nijak optimisticky. (19.05.2021)

Dost dobrý film o tupém šilenství, které vyvolává americký fotbal. V tomto technicky skoro dokumentárním snímku je sportovní hysterie zčásti pochopitelná, protože představuje ať už zdánlivě nebo skutečně jedinou cestu ven z ubíjející šedi maloměsta. Odpovídající schválně cukavá kamera, která ale umí i neotřelé umělecké záběry. Osudy jednotlivých hrdinů jsou jen lehce načrtnuté, protože nejdůležitější je hlavní proud - série fotbalových utkání. _____ Asi bych měla lepší požitek, kdybych trochu znala pravidla tohoto prapodivného sportu. /24. 7. 11./ (24.07.2011)

Pozrel som sa na film, nakoľko som sa stal veľkým fanúšikom seriálu, a musím povedať, že inšpirácia tam je rozhodne cítiť. Plus niektorí herci sa potom z filmu dostali aj do seriálu. Spomeňme aspoň Connie Britton a Brada Lelanda. Čo sa filmu týka, tak podľa mňa je veľmi dobrý a v rámci filmu vie správne vytlačiť emócie. Nevie nám však postavy tak dobre ako seriál a myslím si preto, že to bola dobrá voľba, že sa z toho rozhodli tvorcovia urobiť seriál, ktorý podľa mňa funguje ešte lepšie. Celkovo som s tým ako to dopadlo veľmi spokojný a pre športových fanúšikov určite doporučujem rovnako ako aj seriál. Ten dokonca ešte viac. Hodnotenie: B+ (16.01.2016)

Během první poloviny jsem si jen tiše zoufala - nad amatérským vyzněním, příšernou kamerou a absolutně nezaujatelným průběhem, k zoufalství se přidružily pocity pohrdání - nad vidlákovem světa, odpudivým večírkem a dokonce i nad tím burgerem, který Winchell přežvykoval. Vůbec největší katastrofou, která často atakovala krajní mez, odkud posílám podobné touchdowny rovnou do odpadu, však byla obrovská hromada nabubřelých žvástů, kterými spoluhráče častoval oblíbenec číslo jedna - Boobie Miles, kterému naštěstí brzy došel humor, nicméně ho důstojně zastupoval zbytek obyvatelstva texaské Odessy, který měl místo hlavy šišatou merunu a v té šišce se pořád dokola motala jediná otázka ... "vyhrajete stát, vyhrajete stát, vyhrajete stát ????" Ani nevím, jak se mně podařilo přehoupnout do druhé, stokrát lepší poloviny (podezřívám se z několika mikrospánků), kde konečně dostal prostor Billy Bob a hlavně sport samotný. Přesto, že humbuk okolo amerického fotbalu neobdivuju, zaujalo mě jeho až hmatatelné vyobrazení, vyblázněné basovým hudebním doprovodem, dokonale vystihující euforický tlak na diváky v ochozech. A nejlepší nakonec - rozhodující zápas sám, byl sportovním, záběrovým i emočním zákuskem a vybičoval tak moje konečné hodnocení na krásných 40%. (27.06.2012)

Nezajímá mě americký fotbal. Nedívám se na něj. Skoro neznám ani jeho pravidla. Nemám rád podobné "lidské" příběhy, jak se nějací kluci ze zapadákova v Texasu vypracují až do státního finále. Nemám rád klišé a patos. Proč se mi ale Friday Night Lights líbí? Odpověď je jednoduchá. Peter Berg umí. Jeho styl je vskutku zarážející a vizuálně vypiplaný, a to nemluvím jen o dynamicky zachycených zápasech, kde do repráků hrajou ty největší pecky a střídají se tu zrychlené a zpomalené záběry, u kterých musí srdce akčního nadšence plesat. Dokáže obdivuhodně dostat z herců a diváka velkou porci emocí, ač se jedná o okamžiky, které jsou už tak nastokrát provařené v jiných filmech. O cti, budoucnosti, přátelství, vítězství, rodině, však to znáte. Ale zde nepůsobí za žádnou cenu vyumělkovaně. O co víc věcí o nich zjistíme, tím si uvědomíme, co pro ně znamená vítězství. Proto taky divák je nevídaně napjat při scénách zápasu a za každou cenu jim fandí, i když mu ten sport absolutně nic neříká. Za Berga palec nahoru, že dokázál obyčejné sportovní drama povýšit na testosteronovou "akční" jízdu okořeněnou výrazným sociologickým podtextem. Zní to divně, ale budiž. Ke konci jsem měl totiž podobné pocity jako při závěru filmu Americké Graffiti. Byli mladí, hráli fotbal, pak fotbal skončil, stáli na prahu dospělosti a každý šel svou cestou...ať už to tak chtěli nebo ne. (12.07.2009)