Marie Antoinetta

Oba předchozí snímky Sofie Coppoly zaznamenaly nemalý úspěch u filmové kritiky (Ztraceno v překladu se navíc neotřesitelně usadilo v mé TOP nevím kolik), tentokráte si dcerka režisérské legendy vybrala náročný projekt, zasazený do velmi bouřlivého prostředí jedné z nejkontroverznějších postav historie. A pojala jej velmi osobitě. Vypráví příběh (portrét, chcete-li) mladičké Marie Antoinetty od chvíle, co opouští Rakousko, aby se mohla provdat za stydlivě bezradného Ludvíka XVI. Od i před porodem prvního potomka se ale potácí od ničeho k ničemu, ani o ní, ani o dalších postavách se toho příliš nedozvíme. Coppola ale nezasypává diváka předlouhými dialogy (postavy si jen občas vymění hrstku vět), politikařením, nýbrž se soustředí na herecký detail, výraz a pohyb svých hrdinů, odbíhá od tradiční dějové struktury daného žánru, tu a tam scénu proloží moderním songem, na plátně se toho po dějové stránce skutečně příliš neděje. Nechává na nás, ať si o ústřední dvojici uděláme vlastní vizi, necpe nám svůj pohled na prosté radosti stále nedospělé dívky. Dělá svojí hrdinku šťastnou (dortíky, šampaňské, hazard, další a další šaty), i když doba i společnost jí nepřála. Sílící zvuk nespokojených Francouzů za branami Versailles o tom vypovídá své. Okolní události a přísné konvence Marii Antoinettu ale stále více svazují, stejně jako hrdiny předchozích režisérčiných filmů (Boba s Charlottou ze „Ztraceno v překladu“ svazují dysfunkční, přesto jimi respektovaná manželská soužití, sestry z debutu „Smrt panen“ zase přísná rodičovská výchova). Režisérka přesně pracuje i se střihem. A to dle nálady jednotlivých scén, dlouhé záběry náhle proloží dynamickou rapidmontáží á la „co tu máme dobrého“. Velký dík si zaslouží i kostýmní výtvarnice Milena Canonero, která se doslova pomazlila s detaily (přeslazenost umocnila růžová barva, která dominuje na řadě hrdinčiných šatech). Když jsme u kostýmů, tak jich Kirsten Dunst dle mých hrubých propočtů unosila něco přes čtyři desítky. Ano, a Kirsten Dunst. Neodolatelně půvabná mladá herečka (v posledních letech spolupracující se zajímavými tvůrci; jako jsou Cameron Crowe, Michel Gondry nebo třikrát comicsový Sam Raimi), která své režisérce opět posloužila k tématu osamělé ženské hrdinky, za prostředí jí rovněž určila svazující izolaci v neznámém, versailleským řádem sužovaném, prostoru. Moc se mi v jedné ze svých nejsilnějších úloh líbila. Ambiciózní režisérka natočila zcela nestandardní podívanou, která se vymyká všemu, na co je divák od historického žánru zvyklý (francouzské kritiky zmátla natolik, že na festivalu v Cannes snímek vypískali). Troufale rozbila statičnost a neatraktivnost daných látek, které nás rok co rok zavalují, šla si zcela svojí cestou a to se cení. Výsledek, tedy výjevy ze života jedné historické ikony, ale přirozeně na každého zapůsobí rozdílně. Dlouho mi to celé leželo v hlavě, i mně se místy chopila patrná rozladěnost, ale už nyní vím, že její následující snímek bude opět filmovou událostí!! Zbytek pak už záleží na vás!! (08.08.2007) (méně) (více)