Gravitace

V jistém smyslu se při sledování Gravitace nelze ubránit srovnávání s Nolanovým Počátkem, protože i tady mají neskutečně efekt(iv)ní vizuální a experimentální orgie v jádru prostinký příběh, který jsme v jedné a té samé inkarnaci viděli snad milionkrát a který – na rozdíl od takového Avataru – není jen spouštěčem a povrchním odůvodněním hezkého pozlátka, ale naopak styl filmu přímo diktuje. A tak zatímco v Počátku můžeme komplikované vrstvení realit vnímat jako trefné ztvárnění způsobu, jakým člověk uniká před pocitem ztráty a zdrcující viny, v Gravitaci sledujeme klasicky vystavěnou dějovou linku o překonávání deprese, která je zde zobrazena doslova jako chaotické vakuum vesmíru, v němž nic živého nemá šanci na přežití a kde lze jen dočasně, bezcílně a bez kontroly plynout z místa na místo, ponechán na pospas vnějším vlivům, s minimální možností reagovat a skoro nikdy konat. Nemůžu si pomoct, já tyhle nové interpretace starých konfliktů a jejich překládání do nebývalých (a doslovně nevysvětlovaných) vizuálních podob prostě žeru. (21.04.2014)

Sandra Bulldog a božský George plachtěj vesmírem, neznámo kam, ale tutově přímo do černé díry což mi připomíná jeden tělesnej otvor, kam bych strčila tenhle sqost...Ve vesmíru je prej pěkná kosa, takže to vysvětluje, že napětí je na bodu mrazu, ale jestli někomu k plné palbě stačí koukat na hvězdičky a planetky (jééé sluníčko je tam taky i měsíček no jůůů) , tak je to bomba a chápu, že těmto lidem se film líbil. Já však do této skupiny nepatřím a tak jsem doufala, že to bude alespoň napínák a to, jak jsem už zmínila, fakt nebyl. 91 minut čisté nudy a ta jedna hvězda je za ten vizuálek, abych teda nebyla úplně zlá, jinak se tam kecá o ničem a příběh neexituje. Kdyby alespoň potkala ufouny a po deseti minutách sci-fi porna byla GRAVIDNÍ, mělo by to možná větší úspěch... (30.10.2014)

Úchvatná podívaná. Ty epické záběry jsem v kině fakt žral a je asi fakt hřích ten film sledovat někde na kompu. Ocenil jsem schopnost hlavní hrdinky opravit jakoukoliv vesmírnou techniku a pobavilo mě, že to byla vlastně i taková exkurze po vesmírných stanicích různých států. Američanka Sandra Bullock tam v ruském skafandru dle ruské dokumentace (pravděpodobně v azbuce) mačká tlačítka na čínské stanici označené čínskými znaky. Každopádně to byl fakt skvělej zážitek a 3D konečně naplno ukázalo svou moc. (13.11.2013)

Člověk ze zoufalství snadno pomate se. Znáte to. Vstoupíte do sálu, nasajete ten vydýchaný odér, jakýsi zápach celuloidu ztracen mezi proseděnými sedačkami, nasoukáte svou obstarožní zadnici mezi dvě lakovaná opěradla, která pamatují ještě Husáka na náměstí. V mžiku se vám vybaví matné vzpomínky na dobu, kdy jste z toho stejného sedadla čekali, až se na plátně rozsvítí nápis Constantin film bringt a zpoza rohu vyběhne Vinnetů s Oldou. Sedíte tedy a tak nějak tušíte, že letos to bude fakt pecka, že jdete na něco výjimečného. Něco jste se už doslechli, víte, že to je tak trochu jiný film. Prásk. Odezní čtyři kreténské trailery na filmy pro úplně jinou diváckou skupinu a najednou tma; začal film Gravitace. Pak trvá asi devadesát minut, než se nadechnete. Cestou domů, navzdory dírám v chodníku, poskakujete nadšením, koluje ve vás dlouho zapomenutý pocit, který není ničím jiným, než radostí, že láska k filmu ve vás ještě neumřela, že ještě tam pod tou ztvrdlou krustou naváleného marastu negace, nudy a neuspokojenosti, to tepe. Že ještě se dá najít film, u kterého se cukáte, nedýcháte, nepolykáte, nevnímáte. Jste v transu, jste ve vesmíru a jste tam sami. Pak jdete po tom chodníku a zažíváte pocit, jako kdyby jste se z toho kosmu vrátili. Jdete z kina. (03.10.2013)

Strhující film, kde se roviny technologické revolučnosti, spektakulárního blockbusteru, fyzicky intenzivního napětí i osobního dramatu dokonale vyvažují a symbioticky utvářejí dokonalou podívanou. "Gravitace" uhrane právě tím, jak dokáže zprostředkovat úžas a uctivou hrůzu z vesmíru, ale současně také do tohoto prostředí zasazuje ryze lidský příběh o vnitřním znovuzrození, které se odehrává přes postavení se vlastním bolestem a přetavení popírané a sžíravé ztráty v posilující melancholické truchlení. V reflexích snímku se mimo jiné opakuje otázka, zda je adekvátní ho označovat jako sci-fi. Na jednu stranu je pravda, že na rozdíl od děl tradičně asociovaných s tímto žánrem se "Gravitace" neodehrává v budoucnosti, na jiných planetách, ani nebosahuje žádné fantaskní prvky. Ovšem co do obsažených motivů ho prostě nelze klasifikovat jinak. Sice má pramálo společného s futuristickými ekvivalenty pohádek, westernů či romantických dobrodružek jako "Star Wars" i "Star Trek", jenže takovéto příběhy jsou pouze jednou podskupinou sci-fi. Naopak druhá obsahuje díla, která kladou důraz na vztažení člověka vůči vesmíru, který relativizuje tradiční hodnoty a koncepty lidské existence. Právě vyzdvihnutí těchto motivů i výrazné tematizování spektakularity vesmíru, ale také scenáristická licence stran vědeckých či reálných aspektů odlišuje "Gravitaci" od fikcí vztahujících se k reálnému cestování do vesmíru ala "Apollo 13", kde vesmír je v zásadě pouhou kulisou. V "Gravitaci" je naopak prostor i akce do něj zasazená jednou vekou metaforou pro vnitřní drama zdejší hrdinky, které zase recipročně udává dramatický rámec pro zobrazovaný spekákl. (31.03.2014)