Everest

Tahat na Everest bandu obstarožních netrénovaných ko(j)otů včetně vyschlého, astmatického pošťáka, kteří by se za normálních okolností nevydrápali pomalu ani v létě na Sněžku, může jen opravdový bezskrupulózní zku(lm)ysyn za účelem vlastního obohacení. Ale jak už to na tom světě chodí, i sebevětší (s)mr(t) si nakonec v Cesmínovém lese zaslouží oslavný filmeček, plný patetického ajlavjování s ohyzdnými manželkami, pseudohrdinského omrzání a záměrně vyhledané hypoxie. Já vám tedy nevím, dívat se dvě hodiny na to, jak kýčovitě chcípá hrabivý čičus a partička zas(tl)aných amerických snobů, kteří vytáhnou ze šrajtofle mega a půl jen proto, aby pak mohli frajeřit před návštěvami, bylo sice škodolibě příjemné, nicméně můj oblíbený Komár se tentokrát stal obětí tendenčně zpotvořených a Kokakolou oslazených „skutečných událostí“ a těch pár vskutku spektakulárních himalájských scenérií ten žluklý nános nudy a patosu holt nepřekrylo. Takové Kádvojce nebo Nordwandu to nesahá ani po úpatí a mnohem zábavnější a dramatičtější je dokonce i známé horolezecké sci-fi Vertical limit. A tak jediné, co člověku přijde po skončení líto je, že si trénovaný tunelář a profesionální (p)ajzl, pražský krysařík Pavlík Bémů vybral špatnou expedici. Být na téhle, byl by pro mě horský vůdce nekompromisní hrdina a nadšeně fandím alespoň každému prudkému poklesu teploty, náhlé ledové bouři či lavince. *** Právě jste patrně dočetli jeden z mých posledních zdejších zvratků. Vysvětlení a důvod tučných výrazů najdete na mém profilu. (27.09.2015)

Čekal jsem emocemi nadoraz našláplé drama a dostal jen pár pěkných záběrů Everestu a po něm se prdelící, kvalitní, leč nevyužité herce. Prvni dvě třetiny se nic neděje a když se v poslední třetině konečně začne umírat a zachraňovat, film to už nevytrhne. Navíc mi bylo za těžko sympatizovat s lidmi, kteří se do toho průseru dostali jen díky své ochotě nesmyslně riskovat vlastní život. (05.10.2015)

Trestuhodně promrhaný potenciál. Nemastné i neslané dobrodružné drama jak příběhově, kdy sledujeme takřka 90 minut příliš mnoho postav, abychom je nakonec během očekávané "všechno se pos*alo" sekvence ve tmě a pod záplavou identických kníračů ani nerozpoznali, tak i herecky, jelikož jediní Jason Clarke a Josh Brolin disponují v očích scénáristů takovou důležitostí, aby si zasloužili více prostoru nejen v dialogovém úvodu, ale i později v nelichotivé pozici ležmo čelem do sněhu. Vizuál je pravda velice působivý a přesvědčivý a scény, kde se hlavní úlohy ujímá běsnící počasí, představují takřka bolestivý fyzický zážitek, ale bohužel zabírají příliš málo stopáže a filmu zoufale schází nějaký výrazný dramatický oblouk nebo alespoň jakýkoli vzrušující okamžik nad rámec povrchně recitovaného velkoformátového spektáklu. Plusem zůstává, že Kormákur točí vrcholné scény syrově, bez emocionálních výlevů a bez amerických hrdinských vložek, ale tentokráte to bohužel nestačí... 65% (17.11.2015)

Není to filmový počin, který by se zařadil mezi mé nejoblíbenější kousky, ale rozhodně se jedná o kvalitní film, který jsem si nadmíru užil. Jsem fanda do hor a do lezení na ně, takže už jen v tomto ohledu bylo pro mě dobrodružství na nejvyšší hoře světa značně chytlavé. A vůbec celá, jakkoli zjednodušená, ukázka toho, jak to při takovém výstupu funguje a jak to v těchto místech vypadá, byla pro mě velkým zážitkem. Úvodní půlhodinka a seznámení s postavami mohlo být možná trochu lepší, pak v tom byl skutečně trochu zmatek, ale příběhově je film velmi silný, některé scény jsou přímo prvotřídní a celkově mě to dokázalo chytit a bavil jsem se až do úplného konce. 85% (29.10.2015)

Nerozhodnost tvůrců, kdo z cca šesti výraznějších postav bude hlavním hrdinou, zřejmě částečně vyplývá z toho, že ve snaze o komplexní pohled na tragédii vycházeli ze vzpomínek všech přeživších a jejich blízkých, namísto toho, aby spoléhali na jeden zdroj (nabízela by se Krakauerova kniha, která ovšem již byla zfilmována jako televizní film Into Thin Air: Death on Everest). Na důkladnější prokreslení postav nezbývá čas a prostor. Jde jen o několik typů, zpravidla tím zajímavějších, čím charismatičtější herec je hraje (suverénní Texasan, lehkovážný americký horský vůdce, zodpovědný novozélandský horský vůdce, skromný pošťák, který si chce splnit svůj sen, milující a pečující ženy…). Přes skicovité načrtnutí postav je důležitá první hodina filmu, kdy jsou nám představovány kromě hrozících nebezpečí vztahy mezi hrdiny, jejich ambice a motivace. Lépe si tak zapamatujeme jejich jména a později i navzdory vrstvě zmrzlého sněhu a tmavým brýlím na tváři rozpoznáme, kdo zrovna křičí na koho. Zároveň jsou srozumitelnější fatální rozhodnutí, která některé z postav učiní (pouto mezi Robem a Dougem) a lépe se orientujeme také v jednotlivých úsecích cesty na vrchol, jež jsou nám s předstihem představeny. Zatímco rozprostřením pozornosti mezi množství postav Everest naplňuje schéma katastrofického filmu, samotné neštěstí zde neslouží k potrestání hříchů, jichž by se nemravné postavy dopustily. Atypicky, zřejmě v úctě k obětem, jde o drama o partě dobrých lidí, kteří se snaží pomoct jiným dobrým lidem (podobný příběh zřejmě brzy nabídne Marťan). Nepřítel, který by mohl být poražen, zde není, stejně tak postava, která by měla na základě prožitého prozřít a prodělat proměnu (kdyby byl vůči své ženě o něco lhostejnější, mohl by tento vývojový vzorec naplnit Beck). Rozhodující je vůle přežít. Na myšlence „musíme si pomáhat“ je něco podobně sympaticky starosvětského jako na striktně lineárním vyprávění bez flashbacku a s jedinou (nepatřičnou) snovou sekvencí. Všechny zprostředkované informace, navenek zbytečné, Kormákur zužitkovává ve druhé, nesmírně intenzivní polovině filmu s úžasným spádem (místy doslova) a jen několika málo sentimentálními momenty (podle nichž je ale strukturováno vyprávění – viz linie s nenarozeným dítětem –, takže nejsou nadbytečné). Neslouží mu přitom k tomu, aby protagonisty konfrontoval s otázkou, která v průběhu filmu zřejmě napadne každého diváka, jenž se horolezectví nevěnuje – proč to dělají? Pravidla hry ostatně od druhé poloviny nestanovují lidé, ale příroda. Cílem je v duchu kinematografie atrakcí (nikoli intelektuálních) okamžitý viscerální prožitek. S odstupem času si uvědomuji, že to není mnoho. Bezprostředně po projekci (IMAX 3D), s doznívajícím pocitem, že jsem právě sestoupil z vrcholku nejvyšší hory světa, mi ovšem přišlo, že nemohu chtít víc. 75% (21.09.2015)