47 metrů

Už úvodné titulky boli predzvesťou toho, že tentokrát to bude nadpriemerný film so žralokmi (Executive Producer: Alexandre AJA). Nudné intro chvalabohu ubehne pomerne rýchlo (max. 15 minút), čo vzhľadom na metráž nie je až také prekvapivé a hrdzavá klietka sa už pomaly spúšťa pod hladinu aj s dvoma sympatickými slečnami. V tej chvíli ma film pripútal ku kreslu a nepustil až do úplného konca. Veľmi sa mi páčilo, že od samotného ponorenia zostávame s hlavnými hrdinkami celú dobu pod hladinou, prakticky až do finále (pri ktorom si poniektorí možno spomenú na geniálny The Descent od Neila Marshalla..). Nespoľahlivá vysielačka predstavuje jediné spojenie medzi svetom ľudským a tým žraločím. Okrem toho, k všeobecnej nervozite ešte prispieva aj to, že dievčatám dochádza pomerne rýchlo kyslík. Žraloky sú tu zobrazené ako prirodzene desivé a nevyspytateľné tvory, scény keď sestry opúšťajú priestor klietky sú fakt veľmi napínavé. Po dlhej dobe konečne dobrý film s týmito mojimi obľúbenými morskými predátormi. Drobné chybičky krásy by sa určite našli, ale v tomto prípade sú ľahko odpustiteľné. (16.09.2016)

Filmy o žralocích mě fascinují (i děsí zároveň) již od chvíle, kdy jsem v dětství poprvé viděl Čelisti. 47 metrů jsem si tedy nemohl nechat ujít a i když je to samozřejmě za vlasy přitažená blbina, musím uznat, že atmosféru a napětí snímek rozhodně nepostrádá. Po Otevřeném moři, Mělčinách či Útesu smrti, další povedený žraločí film, s poměrně překvapivým závěrem. Já jsem se dobře pobavil a o to jde. (05.07.2021)

Letošní rok sebou zatím přinesl několik velice milých překvapení napříč všemi filmovými žánry. Já se samozřejmě nejvíce soustředím hlavně na ten hororový a tak jsem si nemohl nechat utéci mediálně prosazované Mělčiny (The Shallows). Po kultovních Čelistech však pořád marně čekám na stejně kvalitní podívanou a ani film Jaume Collet-Serry mě naplno neuspokojil. Ano byla tam nádherná příroda, krásná Blake Lively a slušná atmosféra, ale tvůrci se nechali v některých pasážích dost unést, což mi dost kazilo celkový prožitek z filmu (dal jsem mu ve své recenzi 65%). No a potom úplně v tichosti přišel na scénu podmořský thriller 47 Meters Down, na který jsem natrefil úplnou náhodou při čtení jednoho zahraničního blogu. V tu chvíli mi bylo jasné, že si ho nesmím nechat ujít. Zvláště když je kromě thrilleru zařazen i do hororového žánru. V žádném případě se však nejedná o další čistokrevný „žraločí“ kousek. No ani náhodou. Žraloci tu sice také dostanou dost prostoru a dočkáme se i několika útoků v jejich podání, ale hlavní náplní filmu je něco zcela jiného. Britové všechno vsadili hlavně na psychologickou stránku, celkovou beznaděj obou dívek a pomyslnou naivitu diváků. Vše nám však bylo naservírováno v rovnoměrných dávkách tak, aby si z toho divák odnesl nezapomenutelný zážitek a hlavně, aby se u sledování filmu nenudil. Rozporuplné pocity však nejvíce pocítí milovníci potápění (mezi které se taky počítám, mám už za sebou pár ponorů – v kleci ovšem ani jeden), protože některé situace jsou hodně na hraně reality a jde spíše o zbožné přání (představy) samotných tvůrců udělat z filmu co „nejakčnější“ podívanou. Pokud bych měl tak srovnat 47 Meters Down a The Shallows, vyhrál by o malý kousek tento film. Oba kousky sice sebou přinesli několik kiksů, které nejsem schopný úplně překousnout, ale atmosféru mají opravdu hodně slušnou. Tady se mi ovšem více líbilo digitální zpracování žraloků a proto musím dát o trošku větší hodnocení. 70%. (23.08.2016)

Animal Horory moc nemusím, do tohoto mě přemluvila přítelkyně, že z toho byla nadšená, že si to dá klidně znovu. Já jsem tedy z toho zrovna nadšený nebyl, protože jsem přesně tohle očekával. Jednoduchý, nelogický, nudný. Jediný plus za žraloky, kteří vypadali opravdu dobře a za slušnou atmosféru. Škoda Claire, tady h2O stačí přidat vodu, nestačilo :)))) Horší 3*. (17.09.2017)

Stejně jako dvě extra šukézní hrdinky tohoto filmu, jsem i já byla vystavena životu nebezpečnému nebezpečí - V létě jsem se zasekla s jednou důchodkyní v hypermarketu ve výtahu. Vedro jak v píči způsobilo, že z nás během chvilky lilo jak z prasklý roury, důchodkyně vedla protože byla nabalená jak na Sibiř, a smrad jejího žluklýho potu mě štípal v očích. Do toho občas mocně uhnila, jelikož stará střeva už nefungují tak dobře jako kdysi a já se tak dávila v koutě, zatímco babizna, hluchá a bez čuchu snad ani netušila, že mi tam co pět minut prdelí hraje sólo na trambón - Let čmeláka. Dostavil se tak, stejně jako u hrdinek ve filmu, zoufalý boj o kyslík a následně i halucinace. Nebo se tam ta bába fakt začala po hodině svlíkat. K tomu se se mnou stále snažila vést konverzaci a rozklepaným hlasem, prozrazujícím stařeckou demenci se mě co minutu ptala - ,,Nevíte proč nejedeme, slečno?" Plus měla strach o mé zdraví jelikož jsem prý nepřirozeně žlutá a mám nateklé oči. Chtěla jsem jí poslat do hajzlu, vysvětlit jí, že jsem žlutá od přírody a oči mám šikmý stejně jako ona scvrklou macochu, ale kombinace vedra, smradu, nedostatku vzduchu a jejího hlasu způsobila, že jsem sebou sekla a probrala se až nevím kdy na čerstvém vzduchu, kdy babka už byla pryč a já jako omluvu dostala ten nákup zdarma. Takže radši do klece se žralokama okolo, než do výtahu s prdící ježibabou. (14.12.2017)