Panoptikum Města pražského

Není to sice pan rada Vacátko, ale není to zas taková katastrofa. A co se barevnosti týče - filmy jako Partie Krásného Dragouna přece taky byly barevné. Pravda, už tu nejde o výjimečné příběhy a lidské osudy, žije se už jen z té dobové atmosféry, a tak seriál jako celek nemůže ve srovnání se svým černobílým předchůdcem obstát. To ale neznamená, že nejde o kus dobře odvedené práce - třeba pohraniční díl s henlajnovskými špacírkami je vyloženě libový. A Panoptikum jako takové si svých 80% zaslouží. (08.04.2003)

Nevnímám Panoptikum jako pokračování Hříšných lidí, mám pocit, že bych srovnávala nesrovnatelné. A to by bylo trochu nefér, Hříšní lidé jsou úžasní, ale Panoptikum svoje kouzlo také má. Prvně jmenované mají úžasnou atmosféru, stará Praha třicátých let jako vyšitá. Panoptikum působí, částečně i vlivem barvy, současněji. Pánouvé Bouše a Brůžek působí civilnějším a - alespo (04.06.2008)

Navázat na legendární seriál Hříšní lidé města pražského nebylo jednoduché. Přesto to nebyl propadák. Řekl bych nadprůměrný československý krimiseriál a člověk se musí zbavit předsudku, že bez Marvana to nikdy nemůže být ono. Antonín Moskalyk to pojal trochu jinak než Sequens a to je dobře. Jak už zde bylo řečeno, Jiří Adamíra se nesnaží kopírovat Marvana, jeho postava je úplně jiná a působí příjemně, tady alespoň pro mne. Seriál obsahuje zajímavé povídky, např. Hokynářská balada, Děvče od vody nebo Příběh z dovolené. A inspektor Bouše v podání Josefa Vinkláře je nepřekonatelný a úžasný. Vzpomínáte si na jeho slova ? "Pane rado, já bych se držel toho básníka. On píše všude, vždycky a o všem. A lže a taky mu to štimuje do těch básniček. Copak normální člověk píše básně ? Třeba - Hrom a blesk jdou ti v patách... Já bych mu dal, já bych mu dal pane hrom a blesk, já bych ho zavřel..." :D (08.09.2009)

Lidové moudro praví, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Troufám si tvrdit, že volné pokračování úspěšného cyklu kriminálních příběhů Hříšných lidí města pražského tuto teorii nenaplňuje ani v nejmenším. Scénárista a spisovatel Jiří Marek se po mimořádném úspěchu Sequensova třináctidílného seriálu a čtveřici celovečerních hraných filmů ocitl doslova na oběžné dráze popularity; další příběhy rady Vacátka a jeho "pánů ze čtyřky" mohli čtenáři sledovat v řadě reedicí jeho povídkových krimisérií, které vyvrcholily v polovině osmdesátých let ve velkorysý projekt tehdejší Československé televize, jímž by nejen uzavřeli pohled na jednu etapu české policie a kriminalistiky vůbec. Jak se později dozvídáme z Markových úst, první epizoda seriálu byla upravena specielně pro příchod nového pana rady, vzdělaného, šarmantního a svým způsobem přísnějšího Korejse, který v sobě nese vůni staroanglických gentlemanů wallaceovských nebo doylovských tradic. Neoddiskutovatelné a bohužel jakoby nechtěné srovnávání se starším předchůdcem nemá ve všech ohledech možnost nacházet nedostatky: atmosféra jednotlivých epizod si udržuje vysoký nadprůměr, dokonce se domnívám, že některé se honosí lepší výstavbou scénáře (za všechny bych připoměl Hokynářskou baladu, která výborně postihuje nejednoduchost doby) a pečlivější vizáží hereckých představitelů. Pět ódy na herecký výkon Jiřího Adamíry, který se s maximální profesionalitou zhostil nejednoduché role a vlastně vytvořil mnohem zajímavější verzi prvorepublikového kriminalisty než jakým byl čitelnější komisní Marvanův Vacátko, by bylo téměř zbytečné, neboť tu platí ono známé: buď přeskočí jiskra mezi ním a divákem a pak se těšíme na každé shledání s jeho osobností nebo naopak. Domnívám se, že nepominutelná časová propast vytvořila největší šrámy na postavách inspektorů Boušeho a Brůžka, kterým léta bohužel ubrala na elánu a proto jejich výkony působí jakoby unaveným dojmem, ale i oni mají v seriálu místa, kde dokáží zaujmout (nezapomenutelná je Vinklářova kreace v epizodě Příběh z dovolené, zasazené do oblasti sudetského pohraničí a reflektující veškeré reálie roku 1937). Naopak mladistvý vzhled do seriálu přináší skutečný milovník té doby, herec, zpěvák a režisér Ondřej Havelka, jehož snaživý koncipient Souček symbolizuje nástup nové generace těsně předmnichovské republiky. Ti všichni, doplnění o nezbytnou kohortu nejslavnějších představitelů domácí Thálie osmdesátých let (Maciuchová, Heřmánek, Růžek, Bartoška, Stašová, Cupák, Trávníček, Vala, Hrušínský, Rázlová, Mrkvička, Racek, Zedníček a další) mají na svědomí jedno z nejkrásnějších děl novodobé české televizní tvorby, které s výjimkou jiného Moskalykova seriálu, jímž jsou žánrově i kvalitativně blízké Četnické humoresky, nenašlo ani po téměř pětadvaceti letech důstojného nástupce. Doufám, že jsem těmito slovy vyjádřil Moskalykově dílu poctu a současným tvůrcům poskytl důvod k zamyšlení. I když, jak se říká: nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Ačkoli.... (19.07.2010)

Hodně se zde srovnávají Hříšní lidí a Panoptikum. Byť se jedná o volné pokračování a až na jednu výjimku jsou všechny hlavní postavy zde, snese Panoptikum srovnání s jiným seriálem. Nota bene od stejného autora. Seriál má mnoho společných prvků s pozdějšími Četnickými humoreskami. Nejenže sama kancelář o dvou místnostech, z nichž v jedné sedí pan rada a v druhé jeho věrní podřízení, je podobná té, kde sídlí brněnská pátračka v čele s Arazímem. Oba seriály se odehrávají ve třicátých letech, oba končí nacistickou hrozbou. Jako by režisér Moskalyk bazíroval na ostrém kontrastu mezi poetickou První republikou a válečnými léty, během kterých lidi přišli o víru v lidskost. Rozdíl je jen v tom, že četníci řešili povětšinou banální případy, pražská mordparta měla v jurisdikci mnohem závažnější delikty. Náhledy na postavy, prostředí i události jsou si nápadně podobné. Oba seriály silně reflektují Moskalykovo dětství. (06.05.2012)