Avengers

Ve váhové kategorii super-hrdinů, kteří místo psychoterapeutických sezení, kde by si ujasňovali dvě hodiny svoji superhrdinskou identitu, všechno zvládají tak, že nechají promluvit své schopnosti, pokud možno pěkně zostra, hlasitě a výbušně, vlastně nemají Avengers konkurenci široko daleko, jelikož první hodinu se s humorem válcují navzájem a tu druhou společně emzáckou invazi; úklona Whedonovi za to, že přesně rozdělil role a každý má prostoru přesně tolik, kolik potřebuje a hlavně je to všechno vynalézavě (kamerové fígle) a nápaditě (vtipné vsuvky i do vážných scén) natočené. [Jediná výtka jde na Lokiho adresu. Hiddleston už není takové nijaké kuře, ale charismatický bastard, kterému scénáristi s vykreslením postavy trošku nestačí. Edit: A po druhé projekci už neplatí ani tahle výtka.] (04.05.2012)

Až ve chvíli, kdy se spustily závěrečné titulky, mi došlo, že se právě mnoha lidem splnilo moře snů. Divákům, kteří od konce prvního Iron Mana tušili, že tenhle superhrdinský sraz bude epický do posledního patra Stark Tower. Jossovi, který se tak dlouho usmíval pod svůj (do posledního chlupu geekovský) plnovous, až nám donesl esenci sama sebe. A v neposlední řadě všem whedonfilům, kteří se tvůrce mnoho let zastávali jako nepřekonatelného vypravěče. A on pak v jednom z nejsledovanějších filmů posledních let dokázal, že měli do puntíku pravdu. Avengers v sobě mají Starkovu drzost, Capovu odvahu, Thorovu neotesanost i Hulkovu titánskou sílu. A všechno míchají do koktejlu, který se napoprvé snad ani nedá vypít celý. Pochytat všechny hlášky, dechberoucí akční scény nebo vypiplané detaily jsem zkrátka nestíhal. Až napodruhé mi došlo, že si Whedon se svou marveláckou hračkou důkladně pohrál a pak ji půjčil i nám, obyčejným smrtelníkům. To, že přitom vytvořil dokonale divácký komiks, který si vyšlechtil minutu po minutě jako zrcadlo žánru, je věc druhá. (08.05.2012)

Pár slov o tom, proč v Avengers nefungují akční scény a jaké to má příčiny. ____ Problém akce v Avengers spočívá podle mě v tom, jak moc je komiksová a jak málo je filmová. Ne každý si to asi uvědomuje, ale mezi akcí v komiksech a akcí ve filmech je obrovský rozdíl, protože obě ty média jsou zcela rozdílná. Zatímco komiks stojí na izolovaných okénkách, film stojí na rozpohybovaných okénkách. Akce v komiksech je tudíž založená na tom, že se v zastaveném okénku zachytí ten nejvýjimečnější moment, kdežto filmy staví na rozpohybovanosti a kontinuitě. Ačkoliv jsou tedy Avengers filmem, akci pojímají komiksově, a to jaksi ne vždy funguje – názorným příkladem toho je souboj Iron Mana s Thorem v lese, kde Thor nejprve třískne s Iron Manem, velká pauza, načež Iron Man práskne s Thorem, další pauza, Thor zase zasáhne Iron Mana atd. Problém je, že taková akce nevyužívá plně potenciál filmového média, které staví na kontinuitě a nikoliv na izolovaných momentech jak z komiksových políček. Nakonec už od samotného počátku kinematografie byla pro filmaře tou největší metou schopnost udržovat kontinuitu, přičemž cokoliv jako porušování plynulosti střihu (godardovské jump-cuty záměrně vypouštějící prostředek záběru) nebo návaznosti záběru (hraní si s pravidlem osy) odsouvalo filmy do oblasti experimentu. Není proto vůbec náhodou, že všechny tři pilíře filmové akce – honička, boj či přestřelka –, které filmaři po celá desetiletí pilovali, jsou z hlediska kontinuity zcela ideální. Jenže jak chcete natočit honičku, boj či přestřelku s komiksovými hrdiny? To nejde. Nefungovalo by to. Těžko může Iron Man s Thorem vézt pětiminutový souboj à la kung-fu, nebo se honit v autech jako normální dvě lidské bytosti (možná to je jeden z nejpodstatnějších důvodů, proč Nolan zrealističtil Batmana, aby mu fungovala akce). Stejně tak se můžeme zeptat, kolik existuje v komiksech kvalitně zpracovaných automobilových honiček či kung-fu bitek? Moc ne, ba téměř žádná. Samozřejmě i Avengers pojímají akci místy velmi filmově, třeba zápolení Iron Mana se soupeři během letu nějakou klasickou honičku dost připomíná, závěr je každopádně ten, že komiksové filmy vypustily džina z lahve, jehož je těžké zahnat zpátky, a bude tudíž nutné vymyslet zcela nový jazyk akčních scén, který by si nějak dokázal poradit s rozdílem mezi tím, jak je akce pojímána v komiksech (jednotlivá okénka vybízející k zachycení výjimečných okamžiků) a jak ve filmech (kontinuální, hladce rozpohybované záběry s minimem průtahů). (02.09.2012)

Nepamatuju, kdy naposled jsem v tak krátkém období změnil tolikrát názor na jeden film. Příčí se mi hodnotit filmy výhradně podle formalistických kritérií nebo toho, jestli jsou dobrou zábavou, přestože zábava kolikrát může být tím, o co se film primárně snaží. Jenže snad každý film je politický (v širším smyslu toho slova) a film s Kapitánem Amerikou tuplem. Ale Avengers jako kdyby se snažili jakékoli důsledné symptomatické/ideologické čtení filmu znemožnit a zároveň předstírat "hloubku", nebo alespoň minimálně sebeuvědomělou práci s jednotlivými motivy/žánrovými klišé. Ano, McGuffin se doslova nachází v kufříku, o staromódnosti kostýmu Kapitána se otevřeně mluví ve spojitosti s potřebou tradičních hodnot a Lokiho kopí je přímo přirovnáváno k falickému symbolu. To je ovšem všechno - film jako kdyby naznačoval uvědomělost a snad i snahu o nějakou dekonstrukci, ale nic z toho nedotahuje do konce, o ničem z toho se nedá mluvit jako o důsledně rozpracovaném tématu. Všechny pokusy film interpretovat ve vztahu k politice USA, válečným postojům obecně, nebo problematice genderu, totiž vždycky narazí na roztříštěnost a nejednotnost filmu, kdy řada potenciálně zajímavých věcí je podřizována okamžitému efektu v podobě jednoho z třeskutých vtípků a jakýkoli systematičtější výklad ve finále končí u "HULK SMASH!". Pokud tedy Avengers mají nějaké ústřední téma, pokud skutečně něco vyjadřují, pak glorifikaci konceptu "fanboyství". Protože o čem jiném je celý třetí akt, včetně závěrečné bitvy, než právě o znovuustavení fanouškovství jako funkčního společenského fenoménu? Agent Coulson je od začátku jednoznačně "audience insert character", neboli postavou, do níž sama sebe projektují cíloví diváci. On je tím, který je spojujícím prvkem pro všechny a sbírá kartičky superhrdinů. Po jeho sebeobětování je pak Nickem Furym právě tato jeho fanboyovská úloha manipulativně vytěžena ke sjednocení Avengers. Pro film tedy ve skutečnosti není důležitá občanská svoboda, nebo snad obrana nějakých vyšších hodnot, ale právě pomsta jednoho oddaného fanouška, který metaforicky stojí nad vším ostatním. Proto je tento film silně problematický, protože sám ve svém textu nekriticky oslavuje roli svého oddaného publika, a co víc - dělá z něj potenciální mesiáše, bez kterých by tyhle komerční frančízy nemohly existovat. Film je tak sice oslavou "svobody", ale svobody pouze ve spojení s možností zvolit si svého oblíbeného supehrdinu (jak ukazuje mediální montáž v závěru), svůj idol. (18.05.2012)

Musím se přiznat, že u mne nedošlo k filmovému ani jinému orgasmu ve chvíli, když jsem se doslechl, že ten zelený, ten s víkem od popelnice, ten v kovovém obalu, ten s lučíkem a ten s velkým kladivem budou zachraňovat lidstvo. Spíše jsem měl obavu, aby při prvoplánové touze vydělat několik majlantů nevznikl úplný blábol. Nakonec jsem dostal solidní dávku akce, hrdinství i hlášek, ale celkově jsem se v přehrdinovaném prostoru necítil nijak mimořádně skvěle. Tím samozřejmě nepopírám, že kdyby měl monitor, na kterém záchrana Země probíhala, tak o třicet metrů větší úhlopříčku, tak bych patrně se čtvrtou hvězdou neváhal. (06.09.2012)