Reklama

Reklama

České století

(seriál)
  • angličtina Czech Century
Trailer 1
Česko, (2013–2014), 11 h 11 min (Minutáž: 65–83 min)

Hrají:

Daniel Landa, Jiří Vyorálek, Luboš Veselý, Jan Budař, David Novotný, Martin Finger, Miloslav Mejzlík, Martin Stránský, Monika A. Fingerová, Jaromír Dulava (více)
(další profese)

VOD (1)

Epizody(9)

Obsahy(1)

České století je otevřenou sérií autorsky zpracovaných televizních dramat, která se vracejí ke klíčovým událostem českých dějin z pohledu jejich hlavních aktérů. Televizní cyklus, vytvořený podle scénáře spisovatele Pavla Kosatíka, nabídne nezvyklý pohled na mezní okamžiky moderních dějin naší země od roku 1918 do roku 1992. V každém z devíti dílů se zaměří na jedno datum a klíčové aktéry, jejichž tehdejší rozhodnutí měla mít osudové důsledky pro celý národ, i pro ně samotné. Každý hráč měl v rukou nějaké karty a rozhodoval se, jaký trumf vynese. Autoři Českého století nehodnotí, jestli šlo o dobrý, nebo špatný tah, spíše je zajímá osobní příběh „národního" aktéra své doby. (Česká televize)

(více)

Videa (7)

Trailer 1

Recenze (452)

RelaxMan 

všechny recenze uživatele

Hodnotit tento seriál jako celek bude hodně složité. Každý díl má sice stejného režiséra, ale výsledek jednotlivých dílů bude mít různou kvalitu. Nejspíš, ani tak nepůjde o kvalitu herců, protože herecké obsazení je velmi dobré, ale spíš o děj jednotlivých dílů. Zatím hodnotím takto: Velké bourání ( ** ). Den po Mnichovu ( ** ), Kulka pro Heydricha ( **** ), Všechnu moc lidu Stalinovi ( *** ), Je to jen rock'n'roll ( ** ) ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Velké vymazání etiky, osobní integrity a velkých ženských postav po boku velkých mužů z našich dějin šovinistickými pantáty Kosatíkem a Sedláčkem, kteří nic takového neznají a ani na to nevěří. ***** Vytržené výjevy z mezníků našich dějin rozhodně nejsou dobrým studijním pramenem, představují daleko spíše vyhraněné, z taktické pozice vedené boční a ostře polemické pohledy (často až výpady) na eklekticky vybrané a zjednodušené situace - rafinovaně opracované eseje historika samozvance, programově a ješitně oponující kánonu, tradici, postulováním jiné, výrazně dehonestující perspektivy, která těží z oblíbeného přístupu prostředních lidí a institucí k velkým osobnostem a hrdinům a vyznačuje se podezíravostí, zchytralým obrazoborectvím a snahami po demytizaci. Hlavní nebezpečí přitom tkví v tom, že projekt se jako série polemických esejí netváří a není tak veřejností chápán, nota bene jako oblíbený televizní pořad s velkou sledovaností vůbec nevytváří otevřený prostor pro seriózní diskusi, ale spíše zavání novodobým diktátem, jak jednoduše a snadno (a špatně) číst naše dějiny. Mohl ještě tak posloužit jako materiál k polemice, je-li však vysílán veřejnoprávními médii, aniž by po každém dílu neoddělitelně následovala například diskuse s kulturotvornými osobnostmi, které připomenou, že na věc existuje i odlišný pohled, či v posledních dílech i s pamětníky, a většinově je tedy brán jako pravdivější, přesnější a odvážnější restaurování veřejně sdílených představ o naší minulosti, za nově populární "pravdivější" korelát, pak se mi nevýslovně příčí a prohlašuji ho za demagogický a nebezpečný. Nejvíc ze všeho v něm totiž mému uchu zaznívá ješitnost a velikášství obou tvůrců a zvláště Kosatíka, který se postupem času zamiloval do svého postřehu a vlivu a stále intenzivněji se sebou opájí, jak jeho hlasu přibývá na síle, ambiciózního, zchytralého muže, který se po nenápadných stupíncích odchýlil od poctivé a svědomité práce k sebekultu populárního vykladače dějin a předkládá nebezpečně posunuté, vynechávkové a jen zdánlivě nápravné, přitom mnohdy především křiklavě deklasující interpretace velkých postav českého národa a komplikovaných osudů našeho státu, kteréžto útoky vede z na první pohled pozoru hodných pozic, ale v důsledku lacinými nástroji a s nejapnými výsledky. Dnes zase přišlo do módy tleskat hyenám, které sesazují "celebrity" na roveň obyčejným lidem. Vladimír Neff kdysi napsal román, v jehož názvu se připomíná, že podle dvorní etikety královny nemají nohy - aby takové přízemní myšlenky nemohly narušit jejich nadzemskou auru a deklasovat je na roveň prostým smrtelníkům. Pavel Kosatík "e v deklasování hrdinů vyžívá a svůj záběr historických vědomostí využívá eklekticky, neuctivě a manipulačně. Vůbec mu nechci upírat historický přehled a kvalitu přípravy - bez toho by v tom předivu souvislostí těžko svedl nalézat dostatečně konzistentní a na první pohled podložené vlastní výklady a vychytrale objevovat a vlastními návodnými představami vyplňovat mezery a bílá místa v dokumentaci. A kdyby bylo České století poctivě prezentováno jako seriál záměrně jednostranně vyhrocených esejů, zjednodušujících polemických příspěvků a provokujících domněnek, které chtějí nebo alespoň skutečně mohou podnítit celkově obezřelejší přístup k výkladům dějin a také sugestivně předvést, jak snadno lze chytře naprasknout a rozrušit, případně úplně předělat jakýkoli vybraný obraz z nich, pak bych tleskala ve stoje - zvlášť byl-li by po nich prostor pro diskusi a vyjádření dalších odborníků, pamětníků a osobností - jako se o to alespoň zpětně z vlastní iniciativy systematicky pokouší DVTV nebo časopis Respekt (odkazy připojuji níže). Ale Kosatík se nesnaží ukázat, jak vznikají manipulace s výkladem komplexních struktur, autorsky dotvářené, poplatné, ikonoklastické propagandy, ani jak náchylné jsou v čase jejich plody k tomu, aby zašly na to, s čím samy zachází. Kosatík se naopak sám čím dál extrémněji projevuje jako sebeopájivý historik-autoritář, alergický na každý projev respektu vůči skutečným osobnostem, a také překvapivě i silný šovinista a misogyn, o to nebezpečnější a dogmatičtější, čím víc sám sobě věří vlastní pronikavost, nápravnou ozdravnost a všeponímavost. Role "režiséra" pana Sedláčka je pak podle mě odlišná a nešťastnější - vnitřně nejistý, zmatený člověk, který si rád nechá všechno zjednodušeně převykládat a vydechne si, že už je tomu rozumět - a pak to rád natočí v řemeslné kvalitě televizního pořadu. Kosatíkovi tak nevědomky výborně posloužil. ***** Sice se ve mně vaří krev po shlédnutí předposledního dílu o Václavu Havlovi, z něhož pomocí nechutně a neadekvátně ztloustého Marka Daniela, který si výtečně osvojil jeho hm-kání, potahávání za ucho i z cigarety a ráčkování, udělali zparodovaný stín, výsměšnou karikaturu, zmateného, naivního, vnitřně přestrašeného trotla, který jenom zaraženě a vykuleně koktá, neumí se vyjadřovat, chodí všude jenom ve vytahaných svetrech, kouká po holkách, nechápe, která bije, ale s prvním douškem začíná žíznit po moci, obelhávat se a zaprodávat, z toho Havla, jehož genialitě, suverenitě, osobní odvaze, schopnosti zaujmout, pochopit a podnítit nejrozličnější inteligentní osobnosti v každém kolektivu i po světě a důsledně svědomitému sebezpytu, s nímž ručil za každé svoje slovo vlastní hlavou a životem, Kosatík už dlouho nesahá ani po kosatníky, ale přesto si uvědomuji, že to není největší zlo tohoto seriálu, byť škoda, kterou takhle zrovna v tyhle dny páchá, je aktuálně nejcitelnější a nejvíc na očích. Stejně nebezpečně jako těm, kdo Václava Havla osobně neznali, nezažili a nepocítili sílu a ryzost jeho osobnosti, a budou první představu o něm čerpat z podobných pseudoděl, zavírá takováto závažně dehonestující, zcestná fraška, která se tváří jako spravedlivý výklad, cestu ke zdroji obrovské inspirace, k jeho knihám, postojům, smýšlení, k jeho dramatickému, poučnému a energizujícímu životnímu příběhu - ale právě tak se nám všem přivírají dveře k inspirativnímu čerpání ze zdrojů starších, neboť Masaryka, Moravce nebo Beneše už osobně nepamatuje téměř nikdo z nás a tyhle tzv. populárně-naučné výklady, zvlášť jsou-li tak pěkně připravené a naservírované pod nos lidu, kvapem nabývají na hlase a na účinnosti. ***** Tolik stručně k povaze předkládaných Kosatíkových podvratných názorů na obrazy z našich dějin 20. století. Jiná, ale nezbytně související věc je dramaturgické a režijní uchopení těchto vyextrahovaných námětů a jejich jedovatých výkladů (nikoli ve smyslu zlého sarkasmu, ale skutečně ve smyslu akutní otravy veřejného vnímání) - a tady je to s husí kůží téměř za plný počet. Výtečně zrežírované, obsazené, na naše poměry neuvěřitelně dobře zahrané, velice přesvědčivé. Řada rafinovaných principů - herecké obsazení, fyziognomické interpretace a posuny, hra s výškou postav například, tlustý a neohrabaný Havel, který neumí mluvit a pořád se tahá za ucho, atd., nebo okolnost, jak Kosatík absolutně pomíjí úlohu žen-manželek, všechny jsou podle jednoho mustru, trpné, tiše hledící, podávající šálky čaje a večeře, s očima jako laně, ustarané, pokorné, tiché, a když na to přijde, tak ryze nevědomé a nic nechápající... Ovšem chválit autory, jak promyšleně pracují na převádění Kosatíkových vizí do obrazu by bylo trochu jako chválit Hitlera za jeho bravurní a funkční rétoriku. ***** Nemyslím nicméně, že by Kosatík byl strategický manipulátor, který těmito podkopávajícími obrazy něco sleduje, spíš podléhá krizi svého věku, ztrácí soudnost a úměrně s rostoucí vnitřní panikou sobě i všem okolo potřebuje možná i podvědomě dokazovat, že všemu rozumí a dobře ví, že velikáni nikdy doopravdy velicí nebyli, že se to jenom falešně nafukuje, a tomuto smíření s vlastní prostředností, pro niž nikdy naplno nedostál svému potenciálu a svému svědomí, neváhá obětovat ty nejzávažnější momenty z naší historie ani ty nejsložitější, nejdůležitější a nejryzejší osobnosti výkladu, kterým si u plebsu i akademicky vázané prostřední a systému poplatné inteligence zajistí popularitu, králům a královnám srazí korunku a sebe pozvedne na jejich poníženou úroveň. Výsledkem je ale velká loupež etiky a příkladů osobní integrity v našich dějinách páně Kosatíkem, který ji nezná a na ni nevěří. O to nebezpečnější jed nám svým seriálem injikuje, že se zdánlivě tak dobře zažívá, vychází-li poplatně vstříc slabošským chutím veřejnosti a je-li tak dobře zrežírovaný a zahraný - o to snáze a lépe ale všude proniká a o to hůře ho také budeme schopni ze sebe dostávat. ***** Poslední poznámku dopisuji zpětně, chválím snahu Respektu nenechat pokřivenost Českého století bez odezvy a jistého pokusu o korekci, zejména články Spurného, Šimečky (http://respekt.ihned.cz/c1-63221820-jiny-vaclav-havel?utm_content=bufferae01d&utm_medium=social&utm_source=facebook.com&utm_campaign=buffer) a Švehly. Přiléhavá je také glosa Jiřího Peheho: http://www.novinky.cz/komentare/355682-glosa-ceske-stoleti-trapnych-politiku-jiri-pehe.html či poznámky Havlovy poslední tajemnice Sabiny Tančevové v rozvohoru pro DVTV: http://video.aktualne.cz/dvtv/havluv-hlas-tady-chybi-rika-jeho-byvala-spolupracovnice/r~a1a4828886ba11e486b9002590604f2e/ (cca od sedmé minuty třicáté vteřiny dál). () (méně) (více)

Reklama

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Já vlastně ani nevím, jestli se tady k tomuhle seriálu chci vyjadřovat. Od příchodu našeho prvního prezidenta to s naší zemí jde z kopce. Na scéně je jeden šmejd vedle druhýho. Začíná to Benešem, kterej má vůbec tu kuráž se z exilu rozčilovat, že Češi dostatečně nebojují proti německé přesile, pokračuje přes kopu komunistických šmejdů a nakonec to skončí u Zemana (aktuální dobu seriál naštěstí nezmínil, to už bych se asi vážně poblil). Hodně dlouhou dobu jsem nad tímhle seriálem i přemýšlel. Naše dějiny jsou od roku 1918 dost smutná záležitost a musím říct, že si je hodně beru k srdci. Možná až moc, řekl bych. Přemýšlel jsem, jak bych Angličanům a Francouzům mohl vyčíst to, co nám během Mnichova provedli. Pak jsem ale skončil s úsudkem, že když bych to nějakému průměrnému Angličanovi, popř. Francouzovi řekl, stejně by se mě nejdřív zeptal, o čem to vlastně mluvím a nevěděl by ze své minulosti vůbec nic. Natož pak si nedokážu představit, že bych s ním mohl probrat Mnichovskou dohodu. S čímž pramení celá moje teorie o našem národě, že jsme neuvěřitelně sebekritický národ a veškeré naše chyby si neuvěřitelně připouštíme k srdci. Tenhle seriál mi dal částečně za pravdu. Pět hvězd nedám. Bylo mi z toho všeho až moc smutno. Na druhou stranu jsem rád, že jsem se něčeho takového mohl vůbec dočkat. ()

mirekem 

všechny recenze uživatele

Veliké bourání(4) Den po Mnichovu(3) Kulka pro Heydricha(5) Všechnu moc lidu Stalinovi(4) Zabíjení soudruha(5) Jinak velmi potřebny seriál, ktery se měl ovšem vysílat před volbama, aby to s mladejma komančema alespoň trochu otřáslo. Fakt, že grázly musí hrát páni herci, neb jinak je to na hovno se beze zbytku potvrdil i zde. Chtěl bych vypíchnout Davida Novotného, Jiřího Vyorálka, Jana Budaře, Radka Holuba za grázly a Martina Hubu či Ivana Trojana za ztvárnění TGM, resp. plukovníka Moravce. Musíme se dohodnout(4) Je to jen rock´n´roll(5) Poslední hurá(5) Ať si jdou(4) ()

KIT.HL 

všechny recenze uživatele

Bohužel se zde jasně ukazuje, že hodina a pár minut tohle téma nemají šanci obsáhnout a diváci mladší a méně znalí mají velký problém s orientací v čase, postavách ale i vyzněním....Tohle rozhodně není na jeden rychlo díl.Možná v dokumentu. Herecky hodně slušné a ,,úsporné,, podání "tatíčka" Masaryka Martina Huby. Věrné ač minimalistické prostředí a výprava.Člověk si pořád říká kdy se to nějak rozjede a rozvine a něco tu chybí.... ()

Galerie (404)

Zajímavosti (42)

  • Herec Robert Jašków, který v tomto snímku ztvárnil předsedu vlády arm. generála Jana Syrového, si zahrál i další významnou postavu této historické etapy. V roce 2016 si ve snímku Masaryk (2016) režiséra Julia Ševčíka zahrál postavu plukovníka Emanuela Moravce, kterého zde ztělesnil Daniel Landa. (majky19)
  • Po hlasování předsednictva ÚV KSČ o postoji k okupaci, říká Dubček (Ján Gallovič) Smrkovskému (Jiří Zapletal), že se bál, že je Indra (Aleš Gelnar) s Bilakem (Peter Marcin) přehlasují. Indra ale nebyl členem předsednictva ÚV, nýbrž pouze řadovým tajemníkem ÚV, a proto hlasovat nemohl. (hejhulaak)
  • V poslednej deviatej epizóde Ať si jdou (1992) (2014) slovenský premiér Vladimír Mečiar (Marek Ťapák) prichádza rokovať do Prahy 6. decembra 1990 a českému premiérovi Petrovi Pithartovi (Miroslav Hanus) hovorí, že parlament odmietol zmeny v kompetenčnom zákone a chce vyhlásiť nadradenosť slovenských zákonov nad zákonmi federálnymi. Na čo Petr Pithart odpovedá, že zvrchovanosť už predsa vyhlásili. Deklaráciu o zvrchovanosti, ale SNR prijala až v 1992, keď bol Vladimír Mečiar druhý raz premiérom. (ČSFD)

Reklama

Reklama