Marvel's Luke Cage

1. série Jelikož se mi první dva kousky, které vytvořil Netflix ve spolupráci s Marvelem líbily, tak bylo víceméně jasné, že v mém watchlistu se najde místo i na Lukea Cage. Toho i díky Jessice Jones nebude třeba tolik představovat, takže jsem byl vážně zvědav, co se tam semele. Hned na úvod je třeba říct, že Daredevil cílil tak nějak na všechny, Jessica Jones hlavně na ženy a Luke Cage je vytvořen pro černou komunitu. Já tedy nejsem cílovka a i to může být jeden z důvodů, proč si myslím, že je to nejslabší příspěvek spojení Marvel & Netflix. Ale problém to není jediný, za další považuji záporáka/záporáky. Protože jich je tolik, že jsou nevyužití a ani jeden z nich ve výsledku není zajímavý. I když Diamondback s přehledem bere cenu pro toho nejtrapnějšího. Aspoň jsou však zajímavě obsazení, protože pánové z House of Cards nebo Sons of Anarchy, jsou příjemným bonusem. Překvapilo mě, že tam nenapasovali ani jednu homosexuální postavu, to už se dnes moc nestává. Akce se sice najde a není špatně udělaná, ale hodně se mluví, opravdu hodně. Finálový souboj není žádný zázrak a navíc jsem nemohl fandit ani Luke/Claire romantické zápletce, když už mi tak nějak pasuje s Jessicou. 2. série Druhá série se snaží poučit z chyb a tentokrát neservíruje tolik záporáků. Je tady jen jeden navíc a ten se stará o většinu letošní zábavy. Navíc ani tak nejde po Lukeovi, protože jeho hlavní cíl je odstranit Mariah a jeho využití tentokrát šlo na maximum. Vypadá to, že se vyřešil i můj další problém, který jsem měl s Claire. A bavil mě Shades. Závěr vytvořil zajímavou situaci a jsem docela zvědav na to, jak to bude pokračovat, když je Luke v čele Harlem's Paradise. (28.11.2016)

Předchozí komiksové série od Netflixu jsou skvělé, ale Luke Cage mě v nich jako vedlejší postava moc nezaujal - ale jako vždy to tady dohání výborně propracovaní záporáci, většina z nich s velmi plastickým a nečernobílým charakterem. "Většina" - takže to nevydrží až do konce, jak v jejich týmu dojde k obměně a objeví se hlavní boss, tak příběh od "docela zajímavý" rychle směřuje k "full-blown stupid", a ke konci už je vážně bolestivé se na to dívat. Hlavně když pak už selhává i vykreslení Luka Cage jako obyčejného chlápka který je přes svou sílu tak trochu posera, a čím dál blbější je i zaměření na problémy černochů v Harlemské komunitě. I s tím vším by to byl dobrý materiál na výživný blaxploitation, ale právě tomu se seriál ze všech sil brání a tlakem na vážnou notu přiškrcuje veškerou zábavnost - až na pár vyloženě parodických zkratek, které tu tak působí jako pěst na oko. Tenhle výstřel Netflixu se, na rozdíl od obou řad Daredevila a Jessicy Jones, místo zavrtání se pod kůži odrazil, a skončil dost mimo. 6/10 (03.02.2017)

Začít hodnocení větou, že Luke Cage není až taková pecka jako Daredevil nebo Jessica Jones, není fér, protože se tu pořád bavíme o prvotřídní atmosferické komiksárně. Jessica Jones byla seriálem o ženách, tohle je seriál o černoších a jazzu. Právě tohle ladění dává sérii další rozměr navíc, už se nemůžu dočkat, čemu se bude věnovat Iron Fist. More Defenders, please! (17.11.2016)

Popravde, zo začiatku som bol prekvapený. Bola tam fajn osobná linka, zaujímavé postavy, sympatický hrdina a atypický záporák, drsný, ale zároveň sa mu rútil svet okolo. Zápletka bola tiež obstojná. A ten soundtrack, panebože ten číry harlemský sound ktorý za posledné storočie definoval černošskú hudbu ladil perfektne do pulpového štýlu. Potom to utrpelo klasickú ranu týchto netflixových marveloviek- je to dlhé a "druhý akt" je vždy únavný, čo zatiaľ akotak dokázal udržať nejakým zázrakom len Daredevil. Striedačka záporákov bolela, Diamodback bol na smiech, motívy začali byť hlúpe, ľudia náhodne padať, nezaujímavým spôsobom. Yo mama fight vo finále bol na mňa už moc a z poslednej koláže postáv mám už teraz kŕče... (10.11.2016)

1. série - 80% - Nejproblematičtější netflixovský Marvel, který se až podezřele dlouho tvářil jako zbytečný příspěvek do perfektně sestavené mozaiky. Jenže právě to, že Luke je nám známý díky svojí zásadní účasti na příběhu Jessicy Jones, není zádrhel, ale ta největší devíza. Jeho zápal a tvrdá neústupnost působí přirozeně a do nelítostného prostředí Harlemu dokonale zapadá. Právě zdejší atmosféra plná gangsterů, korupce, rapu a jazzu diváka velmi rychle topí v labyrintu, ze kterého není úniku a dává alespoň částečně zapomenout na až zbytečně pomalé tempo druhé poloviny. Obrovským plusem zůstávají také vedlejší postavy, nejvíc mi k srdci přirostla zavilá detektivka Misty v až sugestivním podání Simone Missick. 2. série - 60% - Snad každý seriál z místního univerza provází každým rokem stížnosti na počet epizod a jejich délku. Nikdy jsem se s podobnými námitkami neztotožňoval, ale právě tady poprvé (a snad naposledy) musím souhlasit. Třináctka epizod je v tomto případě neúnosná, každý záběr se protahuje donekonečna, spousta banálních dialogů či monologů překročí načasování pointy a dějové linky by se s klidem vešly do polovičního prostoru. I přesto, že je stále o čem vyprávět. První vlna krvežíznivých nepřátel je pryč, zůstává druhá, rozpůlená. V jedné části přináší spoustu nesrozumitelného přízvuku za doprovodu neposlouchatelného reggae a s tváří animálně zavilého bojovníka, ve druhé pak starou známou sebranku, v jejímž čele je i tentokrát Mariah, nejafektovanější, nejpřehrávanější a v důsledku jednoznačně nejhorší záporná postava celého Defenders vesmíru. Subjektivně mi přišlo, že má prostoru skoro tolik jako sám Luke, který prošel zbytečnou změnou. Zatímco v první sezóně si nesl dávné šrámy a z nich pramenící traumata se ctí, teď mu scénáristé přihráli jakýsi "vnitřní vztek", kterým od sebe odhání spojence i blízké osoby a nejednou ho takové pnutí donutí ke když ne špatným, tak alespoň pochybným rozhodnutím. Jeho síla stoicky klidného harlemského svalu tak razantně otupuje a při nedostatečném prostoru pro mou oblíbenou Misty zůstává jediný opravdový klad. Shades. Tenhle kluzký had, o kterém jsem celou předchozí řadu přemýšlel, jestli mě baví nebo ne, se najednou bez potíží stává králem celého seriálu. Ať kuje další pikle, sleduje osobní cíle nebo jen musí zakusit následky svých rozhodnutí, září Theo Rossi každým svým šibalským úsměvem. Trochu smutně to tak není titulní hrdina, ale právě nevyzpytatelný seňor Alvarez, kvůli komu bych si přece jen pořád přál, aby se bezútěšný svět neklidných rytmů a hlasů na obrazovky ještě někdy vrátil. Po vpravdě kmotrovsky laděném finiši totiž tvůrčí záměr chápu, ale pachuť z něj zůstává palčivě nahořklá. (18.03.2017)