Malarkey

Dolph Lundgren nedávno na svém FB účtu zveřejnil fotku, jak se učí text během natáčení a u toho mu asistuje kočičí parťák Bello.

Řekl bych, že každý, kdo má rád kočky, při pohledu na tuto fotografii musí změknout tak, jako jsem změknul já. Také jsem měl podobnou parťačku...

Nádherná momentka. Plná vděčnosti a lásky.

A já mám Dolpha zase o chlup radši, i když kolikrát točí takový sajrajty, jaké točí...:-)

David Hasselhoff už zpíval v leččem a s lecčím. Tentokrát mi ale na začátku roku 2021 mile překvapil a lehce nahlodal, že by tento rok vlastně třeba vážně nemusel být tak špatný, jako předchozí. I když...ten loňský v lednu taky nevypadal na hovno a co se z něj nakonec vylouplo, žejo.

Tentokrát se totiž spojil s rakouskou dvojkou CueStack, kteří jsou především nadšenci do industriálního metalu a jejich první EP, čítající i tento singl, je toho zdárným důkazem.

Kluci totiž mají svěží, energické nápady a hlas Miče Bjůkenena je příjemným osmdesátkovým osvěžením, které je na celé industriální práci to nejlepší. A samozřejmě ty riffy...ty riffy..ty jsou hodně solidní :-) 

Je šílený si uvědomit, že je to už přesně rok, co jsem psal poslední sesumírování roku s tím, že rok 2019 pro mě údajně byl ten nejtěžší rok vůbec? Dobře, jestli tomu tak bylo, tak rok 2020 byl rokem, který nám covidem zbytečně vzal kus života a my ho jenom přečkali do jeho, teď už, zdárného konce. A že by to byla pohádka, to se říct zrovna nedá. Zavřená kina nám ale ve velkém suplovaly internetové televize a tak jsme měli možnost čerpat řadu novinek věrou vrchovatou. Jestli bylo o co stát, o tom ale těžko soudit. Pár zajímavých kousků jsem ale za rok přeci jen do kupy dal.

Jelikož je rok 2020 tak jiný, tak jinak začnu sepisovat filmy i já. Začnu totiž kinematografií, která mě za letošní rok zaujala nejvíce a tou jsou Italové. Z části na tom má vliv Netflix, ale z části také ne. Netflix zvládl nádherně napsané rodinné drama 18 dárků nebo originální Rose Island, o týpkovy, který se v roce 1968 rozhodl vytvořit svůj vlastní stát uprostřed mezinárodních vod mezi Francií a Itálií. Druhou půlku pro změnu zvládl do České republiky distribuovat HBO se Cinemaxem. Jednak neskutečně příjemnou komedii Řekni to nahlas!, u které by mě mohlo urážet, že se jedná o remake, ale vlivem skvělé Valentiny Lodovini mi to vlastně bylo jedno. Čtyřlístek zajímavých italských filmů pak uzavírá Život před sebou, kde se pro změnu herecky skvěla legenda plátna - Sophia Loren.

Česká kinematografie  letos bojovala, seč mohla. Dokonce mě Šarlatán, Bábovky a dokument V síti dostal do kina, za což jsem hrozně rád, protože to zároveň byly skoro jediné filmy, které jsem letos v kině navštívil. No a zatímco Šarlatán byl skvostným dramatem, za kterým stojí skvostná režisérka, tak Bábovky byl zfilmovaný bestseller, který mě na rozdíl od ostatních vůbec neurážel. Dokument V síti pak asi netřeba připomínat, když se jedná o jeden z nejsledovanějších českých projektů letošního roku. Jen vzpomínka na něj mě dnes stále dokáže vyděsit. Melancholicky vzato jsem si ale chuť zpravil u 3Bobule. Sranda to už sice nebyla, ale po dramatické stránce to nebylo vůbec zlé. Česká televize pak potěšila komunisticky dobovou třídílnou sérií Herec, kde se skvěl hlavně Jan Cina a dokumentem Putování s párou, u kterého mi nejednou zaplesalo srdce radostí z dobře odvedených výletů vlakem.

Na to, jak jsem letos vymetal seriály, to s nimi nakonec tak slavné nebylo. Nejvýraznějším kouskem je jednoznačně Bludné kruhy od HBO, kde se herecky dokonale předvedl s dvojrolí jednovaječných bratrů Mark Ruffalo. Netflix pak ale odpověděl neméně vydařeným dramatem tentokrát z prostředí šach s názvem Dámský gambit, kde se zase předvedla Anya Taylor-Joy. Zbytek už byl solidnějšího charakteru, ale ne takovým, aby se z nich stala legenda. Třeba Avenue 5 pěkně odkazuje na staré britcomy, ale s takovým nádechem amerikanismu, že vlastně neví, kam patřit. Fajn ale třeba byl Star Trek: Picard, který měl dobrý nápad, navrátivšího Patricka Stewarta a pocit, že tímto seriálem potěšíte především pravověrné fanoušky. Z Británie nicméně ještě dorazila výborná třídilná série Kvíz, která se pro mě řadí i do topu letošního roku a připomene nejednu chvíli u pondělního Chcete být milionářem? Na závěr pak dodám, že rok 2020 je také rokem, kdy hoši z Trpaslíka představili jejich novinku The Promised Land, a která nebyla úplně špatná...ale nebyla zároveň ani nejlepší, což u Červeného trpaslíka znamená víc než dost.

Jelikož už to začíná být pravidlem, tak si v jednom odstavci dovolím upozornit i na Netflix. Ten mě totiž překvapil polskou peckou Místnost sebevrahů. Hater, která se zřejmě stala i nejlepším filmovým zážitkem tohoto roku. Jednoznačný vrchol polské kinematografie. Pak mě také hodně potěšila komedií Eurovision Song Contest: The Story of Fire Saga, která dopadla přesně tak, jak si dovedete představit, když ze zájmu rok co rok sledujete Eurovision a zároveň milujete Island. Zajímavá byla i německá teen komedie Isi a Ossi nebo španělské psycho drama Kde jsem doma.

Na závěr si dovolím upozornit i na starý dobrý Hollywood, který letos dostal  tak na prdel, jako americká ekonomika při pádu newyorské burzy. Přitom ale v rámci blockbusterů něco zvládl. Především návrat Mizerové navždy, který byl hodně klasický...a tudíž hodně zábavný. Pak mě ale také potěšila Spravedlnost podle Spensera, která držela podobný scénář (a které je vlastně také Netflix:-)). Nakonec musím říct, že jestli mě z Hollywoodu něco pobavilo, tak to byl Ježek Sonic a Jim Carrey, který se v něm vyřádil opět tak, jak ho všichni máme rádi.

Letošní rok byl rokem extrémů, byl rokem změn a taky rokem, kdy se plno věcí v řadech domácností dělalo jinak, než je tomu zvykem. Když to budu soudit podle sebe, tak to nebyl hezkej rok. Už se fakt těším, až bude za námi. Nicméně pořád je pravda, že pár filmových zážitků do soukolí filmového průmyslu přidal. A až se jednou Netflix kvalitou třeba srovná a nebude pořád lpět na kvantitu, tak do příštího roku přispěje třeba lepším výběrem filmů. Má na to. Letošní rok byl pro něj rekordní, tak ať se ukáže, co je konečně v něm. Budu zvědavý.

Už je tomu mnoho let, co jsem na ČSFD, už je tomu mnoho let, co komentuji. Pamatuji si doby, kdy se tenkrát na ČSFD vyplňovaly testy a pokud jste prošli, tak jste konečně mohli komentovat. Pamatuju si i doby, kdy jsem psal jak zběsilej. To, že jsem psal hámotiny, to je věc druhá. Dnes na to ale samozřejmě koukám jinak.

15 let je dlouhá doba. Pro mě je to třeba cirka půl života. To je taková doba, po kterou jsem se bez ČSFD neobešel...a nedokážu si dnes už ani představit, že by to bylo jinak. Než totiž přišla ČSFD, tak jsem měl deníček. Do něj jsem zaznamenával všechno. No..všechno. Kromě komentáře...všechno. Název filmu, herce, režiséry, producentské společnosti, producenty, skladatele a samozřejmě i osobní hodnocení. Dost jsem si v tom liboval. Bavilo mě sledovat, jaké společnosti si kvalitativně u mě vedou. Taky jsem měl tenkrát nakoukanou celou (jedinou) videopůjčovnu ve městě. To hvězdičkování, to bylo asi nejlepší. Když jsem zjistil, že na ČSFD je stejné, už jsem nikdy neměl důvod být jinde, než zde. A deníček samozřejmě upadl v zapomnění.

No a ve svých 15ti letech jsem se nachomýtl k tomu, že můžu psát i komentáře. A musím říct, že dnes už ty dřívější  beru hodně nad věcí. Jinak bych se z toho asi i zbláznil. Pořád v nich totiž nacházím něco, co ani já sám nedokážu rozluštit a tak to po sobě (po těch letech) opravuji a přemýšlím, jestli jsem to opravdu psal já a nepsal to za mě nějakej schizofrenní jedinec, který se ve mně probouzel, když jsem o něm nevěděl.

Mnohokrát už jsem měl chuť si komentáře po sobě hromadně opravit. Jelikož ale neustále nabývají, tak jsem se k tomu nikdy neodhodlal. Chtěl bych Vás tedy poprosit, berte je občas s rezervou. Hlavně ty z dřívějších let. Dnes už mnoho let dělám co proto, aby byly co k čemu, a aby měly aspoň nějakou kloudnou vypovídající hodnotu. Filmy mám rád, baví mě celý můj život od snad prvních let, kdy jsem je začal vnímat a patnáct let na databázi je přeci jen dlouhá doba k tomu, aby se jeden uživatel v textu trochu vyvinul. Díky za každý přečtený komentář, díky za každý názor, díky i za každé upozornění, že je někde něco špatně. Vážím si toho a vážit vždycky budu. A doufám, že tomu tak bude i minimálně dalších patnáct let na databázi. S nadějí sobě vlastní nicméně doufám, že ČSFD mi z mysli již nikdy nevymizí. Je přesně to, co jsem vždycky hledal a je přesně to, co jsem vždycky chtěl. Osobní zpovědí fanouška filmu, který se rok po roce vyvíjí a nevyvíjí se jen on, ale i způsob, kterým píše.

Výlet v Hošticích jsme zakončili na ranči Šimona Pláničky, ze kterého se těžce odcházelo. Nevycházel jsem totiž z údivu, jaký brutální kýč tu místní přichystali. Po chvíli přemýšlení jsem si ale uvědomil, že se to do samotné trilogie vysloveně hodí. Nevěděl jsem totiž, kterou ulítlost fotit dřív a tak jsem fotil všechno. Při psaní tohoto příspěvku jsem ale nevěděl, jakou fotku zvolit a tak jsem zvolil minimalismus, který nic neřekne, ale o muzeu trilogie poměrně vypovídá víc než dost. 

Víc zažijete snad jenom na místě. Věřte, že to nelze popsat, to se prostě musí prožít. 

Jestli se v Hošticích něco nezměnilo, tak pohled na dům s vymalovaným jelenem. Malovali ho zrovna když se republika otevírala západu a Škopková si do Mnichova za zlaté zuby po babičce jela koupit počítač. Přitom ten jelen vypadá pořád stejně. Při jeho pohledu se stalo opravdu to, že jsem se vrátil do legendární trilogie.

Tenhle pocit jsem ostatně měl ještě u hospody, kde Miluna neustále šůrovala okna. Ta ale zrovna v tu chvíli, kdy jsme tam byli, byla zavřená. Škoda.

Alespoň měli na čepu Strakonického dudáka. A to se dycky cení!

Hodně zvláštně mi bylo, když jsem přišel na náměstí Hoštic. Netušil jsem, že je tak strašně malinké. Tudy, že přijeli Italové Kaiser s Dejdarem a jejich mama kami z Itálie? Tady, že sedávalo hoštické BBC? Dobře, všechno to bylo takové stísněnější, než bych čekal, ale když jsem nahlédl přes bránu k zámku, který je přímo na náměstí, tak to byl pro mě teprv totální šok.

Kde dřív byla písečná cesta k tehdejšímu JZD je dnes pěkná travnatá plocha. Prostor po velké svatební bitce je tatam. Chvíli jsem na to okolí koukal, prostředí je pěkné, zámek je hezky opraven. Základem je tvrz ze 13. století, ale taková přestavba proběhla v době barokní a tipuji, že současní majitelé rekonstrukci dokonali. Vypadá dnes tedy rozhodně líp, než ve filmech. 

Když to v létě ještě bylo relativně korona friendly, objížděli jsme s přítelkyní přírodní a historické památky po Česku. No a jedno takové místo, které jsme navštívili, bylo i jihočeské Hoštice...a co Vám budu povídat, zřejmě není nikdo z Čech a Slovenska, kdo by nevěděl, co za trilogii se zde odehrávalo. 

Člověk by neřekl, jak se taková vlaková zastávka může změnit k nepoznání. Třeba zrovna tady jsme chytili lokálku směr Strakonice. K nepoznání, co? Z té by se už skákalo za jízdy jinak, než tenkrát...

Navíc jsem neměl ani tušení, že koleje v podstatě kopírují hlavní silnici...ve filmu totiž nejsou ani vidět. Plus ta cesta pak do Hoštic, ta je docela za trest. Kopečky, horizonty, nikde žádný chodník...jo, ty babky si to musely užívat.

Konečně mi zase zaplesalo srdce nad elektronickou taneční scénou a já se dostal k hudbě, která stojí za hřích. Kid Francescoli. Jméno, o kterém jsem, jaktěživ neslyšel. Příběh o něm na wikipedii praví akorát ve francouzštině a tak nezbývá nic jiného, než se chlácholit hudbou. Ta mi v případě perfektní věci Moon například připomíná i dalšího francouzské borce s tajuplným názvem Rone. Francouzi to v sobě prostě mají. To francouzské elektro jim jde pod ruku. Navíc často koketují i s filmem a jelikož je tento projekt na scéně od roku 2006, tak třeba zaujme i Vás. Moon je takové neotřelé elektro se synth prvky, ze kterých využívá v podstatě jen atmosféru, ale jinak si totálně jede svým směrem. Navíc s videoklipem, který se s jasností může řadit mezi ty originálnější kousky poslední dekády. 

Když za oknem smrděla korona, tak někdo dělal víc, někdo dělal míň a někdo nedělal vůbec. Mnozí z těch, kteří dělali, ale dostali šanci dělat z domova a to tak eliminovalo jakýkoliv čas vzaný a braný cestou do práce a z práce...a tak vznikla poměrně solidní časová bublina, ve které jsem si řekl, že bych možná mohl zvládnout všechny filmy z produkce Netflixu, které existují. V tu chvíli jsem ale netušil, že to není jenom ta směska těch cirka čtyřiceti kousků, které mi Netflix nabízí, ale že jich je hotová KVANTA. A kvanta rozuměj tolik, že jsem měl co dělat, abych z tohle výzvou jeden krásný den za druhým neseknul s tím, že Netflix už v životě nechci vidět. Je pravda, že shlédnout celý Netflix by bylo prací na plný úvazek. Můžu ale říct, že jsem shlédnul k určitému momentu takřka celý filmový Netflix. A pak, že to nejde! Nebo jsem alespoň měl ten pocit. Po takřka třech měsících ale nemůžu dál. Nekoukal jsem na nic jiného a i když kvalita oscilovala od dobrého po mega špatný, je na čase si na chvíli odfrknout a zkusit taky něco víc...normálního.

Nicméně za tu dobu jsem si vytvořil pár zajímavých poznatků...

=> Netflix neuvěřitelně cílí na španělsky mluvící země - za ty tři měsíce jsem podle mě viděl víc španělských filmů, než za celý život. Pár jich za to ale určitě stálo. Třeba thriller Oko za oko, letní pohodová komedie Gente que viene y bah, africká krutost v El cuaderno de Sara, brutální odplata v Tvůj syn, baskická originální fantazie Errementari, drama z druhé světové války Fotograf z Mauthausenu, hrátky s časoprostorem ve filmu Záhadná bouře, originální horor Díra nebo psychologická sledovačka v Kde jsem doma. 

=> Podobně mluvící země - Mexiko nebo Argentína - dostávají také prostor, ale té kvality už tolik nepobrali. Za zájem stojí snad akorát mexická ulítlá komedie Rebelión de los Godínez a to je asi tak všechno. Ani ta argentínská kriminální mysteriózní "budoucí" trilogie nestojí pořádně za shlédnutí (filmy Perdida a Tušení). A přitom je to zvláštní, v Argentině musí mít úspěch, když chystají i třetí díl. Mně to ale chvílemi přišlo jak horší Kobra 11.

=> Je pravda, že procento úspěšnosti je u španělsky mluvících filmů spíše horší, než lepší, ale těch pár dobrých filmů (pravda) za to fakt stálo. Horší je to u portugalsky mluvících filmů - speciálně u Brazílie. Z té si podle mě Netflix udělal základnu pro filmy ve stylu televizní stanice Disney Channel. Co film, to sračka. Vrcholem byla DJ popelka. To byl fakt kardinální průser. Popisovat to snad ani nemá smysl. Druhej a třetí film byl zase o jednom internetovém influencerovi a pak o jednom brazilském boháčovi. Fakt něco...Brazílie si u mě teda oko neudělala.

=> Z popisování filmů podle zemí bych na chvíli přeskočil k žánru, jednomu konkrétnímu žánru. Jestli mě totiž Netflix s něčím doslova mile překvapil, tak pak u množství sci-fi, kterých natočil. O některých jsem neměl ani tušení a musím říct, že mě neuvěřitelně překvapila. Je pravda, že většina jsou nízkonákladovky, ale kolikrát to nebylo ani znát. Ten výčet zajímavějších jsou - jihokorejský Inrang, akční kousek Spectral, čínská megalomanská epičnost The Wandering Earth (která teda zrovna nízkonákladovka sakra není, naopak) na základě novely od Cixin Liu, který je zde známý neméně epickou knižní trilogií Vzpomínka na Zemi. Dále mobilní trošku young adult sci-fi iBoy, zábavný Na shledanou včera silně odkazující na trilogii Návrat do budoucnosti, syrový Anon, další časovosmyčkový ARQ, postapokalyptický How It Ends, komorní Extinction nebo Jsem matka, snad první zfilmované weird sci-fi Annihilation od Jeff VanderMeer (kde teda klobouk dolů, že do něčeho takového Netflix vůbec sypnul peníz) nebo robotický Tau. Nevím, co si o tom myslíte, ale na takový minimalistický žánr, co se v počtu ročních blockbusterů týče, je těch filmů na Netflixu docela dost.

=> Příjemné zjištění je i to, že Netflix nešetří herci. Film může být sebemenší komorní událost, ale stejně Vás překvapí takovými herci, které byste standardně očekávali v AAA titulech. Spíš mám ale pocit, že Netflix trošičku zbořil ten pojem AAA titul daný Hollywoodskou smetánkou a svým přístupem, že jeho filmy patří na jeho platformu a do kina ne, vytvořil natolik silného hráče na trhu, že oni herci na to prostě slyší. Co naplat, že občas jsou to filmy, které spíš otráví, než by Vás zvedli ze židle samotnou kvalitou. Vzorovým kouskem je třeba novinka Vyproštění. Chris Hemsworth v hlavní roli a nakonec se jedná o průměrnou akci (až na jednu exkluzivní automobilovou honičku) a promarněný potenciál hlavně samotného herce, který, jak všichni víme, dokáže být neskonale zábavný a tady prostě jen...je.

=> Vraťme se ale na chvíli opět k zemím. Třeba konkrétně do Evropy. Například Mory Vratislavi byla hodně solidní mysteriozní kriminálka z Polska. Němci mě zase pro změnu mile překvapili teen komedií Isi a Ossi. Větší prstor nicméně měli Italové. Tam mě zaujali povídkovým dramatem Záletníci, letní komedií z oblasti Rimini - Pod žhavým sluncem, excelentním dramatem 18 dárků, drama o italské nátuře Sulla mia pelle nebo gangsterka Bezohledný. Největším přispěvatelem ale po Španělsku na druhém místě je Francie. Tam to šlo následovně: komedie MILF o nadržených francouzských matkách, poetický animák Kde je moje tělo?, jedno z mnoha francouzských dramat ze školního prostředí - Život ve škole, abstraktní Paříž jsme my s excelentní hudbou od Laurenta Garniera, akčňák jak od Bessona - Ztracená kulka, vzorová francouzsky lidsky upřímná komedie Plevel, správně ponurá kriminálka Burn Out, krásný animák Až na Severní pól nebo akční brutalitka Země a krev. A to je výčet jen toho lepšího, co Francie ve spolupráci s Netflixem nabízí. Také mají zaručeně největší počet filmů se současným tématem uprchlické krize nebo národnostní různorodosti, která je ve Francii extrémní. Po shlédnutí těch filmů mám pocit, že v Evropě snad i největší.

=>  Jaké pro mě bylo překvapení, že i u nových filmů z Netflixu na ČSFD existuje takový nešvar, že hned po otevření filmu k jeho hodnocení, je tu celá řada uživatelů, kteří film hodí do modrých a mnohdy i do černých čísel...aniž by jej, tipuji, vůbec viděli. Takový nešvar jsem v minulosti zažil u filmů České televize, kde se vždy vyřádili ti, kteří ČT nemají rádi. Netušil jsem ale, že něco podobného je i u Netflixu. Často jsem se tedy setkal s tím, že jsem si pustil film, který aspiroval na černá čísla, osciloval kolem třiceti procent, a přitom se jednalo o poměrně slušný kousek, na tři hvězdy naprosto adekvátní. Podobné filmy mají dnes cirka 60 procent, což je, mimochodem, asi nejčastější hodnocení méně známých filmů od Netflixu, co jsem tak zaregistroval. Je tedy pravda, že hodnocení mi zde na ČSFD vůbec nic neřeklo a musel jsem film opravdu zkusit. Víceméně jsem ve výsledku byl více překvapený, než zklamaný.

=> Netflix zasahuje i do asijských trhů, nejčastěji bych řekl, že prostor získává Jižní Korea, dále Čína, Japonsko a Indie. Nesetkal jsem se ale kromě výše zmíněných sci-fi kousků s ničím, co by stálo vysloveně za zájem. Svoje uplatnění ve svých zemích ale jistě mají.

=> Když jsem si původně myslel, že Netflix produkcí je na 40 a netušil, že mi je aplikace bude stále předhazovat, byl jsem překvapený, jak postupně prostupovala žánry - od sci-fi a fantasy přes historické filmy, dramata, až po lepší a horší komedie k žánru teen komedií, u kterých jsem už měl co dělat, abych se ovládal. Nakonec už nevěděl, co se mnou a začal mi předhazovat dokumenty, které jsem pro jistotu vynechal úplně. Aplikace to má dobře vymyšlené, statisticky vypočítává to, co sledujete a snaží se nabízet podobné filmy.

Takže tímto potvrzuji to, o čem se obecně mluví. Jen neblázněte a nepokoušete si nandat takovou výzvu, jakou jsem si dal já. Chvílemi jsem myslel, že se z toho zblázním a pokaždé náladu zachránil nějaký vysloveně lepší kousek. Jinak bych se z toho dávno psychicky zhroutil. Největším zjištěním pro mě jednoznačně je to, jak velká kinematografie ve Španělsku existuje. Dokážou natočit opravdu cokoliv, srovnatelně s Francií nebo Anglií. S kvalitou je to ale mnohdy o dost horší. Také jsem ale poznal pár lokálních herců a hereček, které si mě dokázali dostat pod kůži - například Riccardo Scamarcio pro Itálii nebo Luis Tosar pro Španělsko. Co Vám budu ovídat, doma skoro tři měsíce neběželo nic jiného, zřejmě jsem Netflixu udělal reklamu, ale na druhou stranu jsem se opravdu dostal k filmům, ke kterým bych se běžně nedostal. Díky a teď si dám od Netflixu na chvíli pokoj.

Ač je letošní léto spíše propršenější, než proválené u vody, tak se musím přiznat, že se našel jeden den, jedna souhra okolností, kdy bylo hezky, že i na letní kino to šlo.

No a toto soukolí náhod a okolností trefilo poměrně pěkné počasí, když se Kinematograf Bratří Čadíků přijel podívat do Benátek nad Jizerou, aby tam na horním náměstí promítl čtyři aktuální české filmy a zvedl náladu každému, kdo tam přišel. Celkově se ale musím přiznat, že na to, jak tento projekt jede už dlouho, jsem se s ním setkal poprvé. Přiveze totiž do měst, kde letní kino běžně nemají, plátno, a nastaví ho třeba uprostřed náměstí. Tak, jak to ostatně udělali i v Benátkách. Plus letos přivezli, podle mě, i velice zajímavý program čtyř filmů, během kterých jsem stihl alespoň Poslední aristokratku. 

Pohodová atmosféra, teplo, měsíční svit, rozesmáté obecenstvo a vstupné směřující na dobročinné účely je něco, co mi je více než sympatické. Nevím, co z toho mají ty filmy, ale řekl bych, že nějaké opodstatnění si v tom tvůrci najít určitě svedli. Za mě to byl super večer s příjemnou komedií na přijemném místě u kafemlejnku na náměstí v Benátkách :-)

Zima je období výzev, už to tak několik let je. A ne jinak tomu bude i letos.

Letos jsem se totiž domluvil na jedné s uživatelem Nikar a i když už se schyluje ke konci zimy a přitom corona stále brázdí světem, rozhodli jsme to pojmout v rámci výzev víceméně klasicky. Domluvili jsme se na deseti zemích + jednom kraťasu, který si vzájemně doporučíme a třeba si padneme do noty. Tak směle do toho, na vybrané kousky se hodně těším...:-)

1. Miekkailija (Finsko) - 4*

2. Honig im Kopf (Německo) - 4*

3. Elina (Švédsko) - 4*

4. Tout en haut du monde (Francie) - 4*

5. Den 12. mann (Norsko) - 4*

6. 도가니 (Jižní Korea) - 4*

7. Kapringen (Dánsko) - 4*

8. 大象席地而坐 (Čína) - 4*

9. Ścieżki nienawiści (Polsko) - 4*

10. Дурак (Rusko) - 4*

Bonus: Curfew (USA) - 4*

Tak jsem si po dlouhé době otevřel dokument ve Wordu, který standardně přepisuji, když se v něm hodlám rozepsat na téma nějakého příspěvku do mého deníčku a já tu měl uložený poslední článek Oskarové nominace za rok 2019. Zajímavý, ani mi nepřišlo, že to je rok, co jsem bušil do toho dokumentu pocity z Oskarových nominací a už je to tu znovu. Přitom letos to není oproti loňskému roku nijak odlišný. Zase bez moderátora a příběhově se opět zaměřující na podobná témata, která v Hollywoodu prostě táhnou. Neznamená to ale, že to, co táhne v Hollywoodu, baví i mě. Respektive ne všechno, co má Oskarovou nominaci, stojí za to, aby tu nominaci získalo. Ostatně tak, jako obvykle...tak jdeme na to...

Letos jsem přemýšlel, že bych si zase vsadil. Měl jsem osobní tipy a říkal si, že bych je mohl dvacičkou trošku prubnout, ať to u té televize příjemně ubíhá. Jenže jaké bylo moje překvapení, když jsem si otevřel stránky Fortuny a většina hlavních nominací měla u mých tipů kurz 1,02. Že by letošní Oskary byly tak jasný? Uvidíme...

Začnu nejlepším filmem. Letos se tam totiž urodila hodně solidní skvadra. Všechno vlastně začal Joker. Ten svým námětem vůbec nepřipomíná fantasy komiks, jako spíš temně ponurou stránku lidské společnosti. Jestli má v letošním roce něco opravdu přesah za hranici kvality, tak je to jednoznačně tento kousek. Na paty mu ale šlapal neméně solidní kousek Le Mans připomínající neméně perfektní film Rivalové, který není úplně tak starý, aby se na podobnou tématiku nutně muselo zapomínat. Pak se probudil Netflix...aby toho nebylo málo, že ano...no a ten povolal Martina Scorseseho a Noaha Baumbacha, kteří natočili neméně solidní kousky - Irčan a Manželská historie. Jeden film coby memento Scorseseho gangsterek a druhé memento všech manželství vyšší společnosti, které se úplně nevyvedlo...a tak se přesunulo k rozvodu, které se tradičně dlouho vleklo...sakra dlouho vleklo. Ke konci roku svojí štaci zkoušelo unést ještě pár filmů, které jsou v nominaci. Například Malé ženy, které jsou na mě moc ženské nebo Tenkrát v Hollywoodu, které je opět zbytečně moc Tarantinovské (pochybuji, že by někdy bylo jiné). No a samozřejmě nemůžu opomenout ani jihokorejský Parazit. Tradiční příspěvek ze světa neHollywoodu, který je pro změnu z asijského kontinentu a reprezentuje ji adekvátně. Ostatně Jižní Korea dlouhá léta aspiruje na nejzajímavější kinematografie celé Asie, tak proč by se nerealizovala i zde, co myslíte? Na závěr jsem si ale nechal osobní kousek v rámci celých Oskarů - Králíček Jojo. Film, který natočil můj milovaný Taika Waititi, který mě před lety oslnil kouskem Co děláme v temnotách a není nic, co by mě od něj nenadchlo. Navíc tento kousek byl kompletně natočen v České republice, ve městech jako jsou Úštěk nebo Žatec a s přispěním 200 milionů korun všem českým řemeslníkům, kteří na něj pracovali. Věřte, že jestli by mi nějaké ocenění udělalo upřímnou radost, tak by to bylo právě tomuto filmu - válečné satiře, která se nadmíru povedla, a která by České republice mohla do budoucna udělat nemalou reklamu v Hollywoodu, co myslíte? Bohužel, k mému neprospěchu, je tu pořád film, který jsem ještě neviděl, a který si záměrně nechám až na kino - 1917. Kousek, který údajně nabízí válečné scény na jeden záběr, epický příběh první světové války a dokonalé filmařské řemeslo, kterého si na první dobou všimne i slepej. Jestli zamíchá kartami, to uvidíme...ne nadarmo se říká, že v Hollywoodu se může stát cokoliv. Opravdu cokoliv.

Druhou zásadní kategorií je nejlepší režie. Tam si standardně v kramflecích rozhodně necítím. Proč by sošku měl zkasírovat Martin Scorsese, který natočil svojí nejslabší gangsterku nebo Quentin Tarantino, který natočil to samé na stejný způsob, mi hlava nebere. Jihokorejský režisér je tam navíc asi na parádu nebo nevím. Sam Mendes vs. Todd Phillips. Co myslíte?

Kategorie Nejlepší scénář je kategorií, kde má nominaci parádní kousek Na nože. Osobně i ten je pro mě černý kůň večera. Přál bych mu to. Rian Johnson natočil nádhernou variaci na román Agáthy Christie. Její odkaz je patrný, ničím se netají, a v průběhu jeho dění nádherně překvapuje. Zasloužil by si to někdo jiný? Pochybuji. Rian Johnson je pro mě génius, když se dokázal vyrovnat samotné královně detektivky.

Dalším odstavcem přistoupíme k samotným hercům a herečkám. U těchto nominací jsem netušil, jak to bude kurzově naprosto jednoznačný. Kurz 1.02 opravdu není nic, co byste si chtěli vsadit, abyste z něj něco utržili. Hlavní mužská role? Joaquin Phoenix! Jednoznačně. Leč do dvojky jde s Adamem Driverem, který v Manželské historii ukázal dokonalý herecký um a už teď se o něm mluví jako o dalším herci Hollywoodu, který neoplývá krásou, ale zato oplývá geniálním hereckým talentem. Kolik takových bylo, že? Hlavní ženská role? Renée Zellweger! Jednoznačně. Film není na pět hvězd pro svůj jednoznačný nadhled, ale Judy Garland je postava, která na plátně oživla. Renée se jí prostě stala. Navždy si budu pamatovat těch pár hudebních čísel, které ve filmu, bez jediného střihu, na první dobrou odvedla. Klobouk dolů! Dále tu máme Vedlejší mužskou roli? Brad Pitt! Bez pochyb. Nová Tarantínovka je prostě standardní Tarantínovka, ale jeho role je přesně úderná, jako když na hrnec položíte pokličku, která na něj dokonale pasuje. Za ten filmový závěr si to prostě zaslouží, leč Anthony Hopkins v roli německého papeže by mohl kontrovat...uvidíme. A abych tento odstavec zakončil tím nejhezčím, tak Vedlejší ženská role. Tam mám jednu favoritku, které to přeji a jednu favoritku, která plešatce nejspíše získá. Laura Dern totiž byla coby nekompromisní právnička v Manželské historii chladná a dokonale přesná. Při jejím výstupu jsem jenom zíral a říkal si, jak jsou ty ženský strašně vypočítavý...strašný. Na druhou stranu tu je ale Scarlett Johansson, která je mým osobním želízkem v ohni, protože její mamka malého Joja v průběhu druhé světové války byla prostě skvostná. Jeden by mohl říct, že se jedná o jednoznačou roli, ale ona jí tak krásně ozvláštnila svým vystupováním, že si mě prostě absolutně získala. Přál bych jí to stejně tak, jako všem, o kterých jsem tu dosud mluvil.

Zbytek už bych nechal bez komentáře. U kamery je překvapivě film Maják, který kameru kvalitní bezesporu má a vůbec bych se nedivil, kdyby i sklízel ovace. Ve výpravě pro změnu máme i české želízko v podobě Nory Sopkové, tak koukejte fandit Králíčkovi Jojo! Česká účast je i u krátkometrážního animovaného filmu, kde je kousek Dcera, a který má také naději, takže nezapomeňte držet pěsti i jemu! Letos je na nominací více Čechů, než je jejich roční průměr, a to za zájem rozhodně stojí! Co myslíte?

Nejlepší film - Joker

Nejlepší režie - Todd Phillips

Nejlepší scénář - Na nože, Rian Johnson

Herec hlavní role - Joaquin Phoenix, Joker

Herečka hlavní role - Renée Zellweger, Judy

Herec vedlejší role - Brad Pitt, Tenkrát v Hollywoodu

Herečka vedlejší role - Laura Dern, Manželská historie

Hudba - Hildur Gudnadóttir

Já jakožto dlouholetý fanoušek platformy HBO a následně i HBO Go (protože doba káže jasné poselství a to mít na televizi alespoň jednu televizní platformu) jsem se o Vánocích rozhodl vyzkoušet další platformu z dalších, a to tu na slovo nejvzatější, a to Netflix. Nabídka byla jasná a cíl jsem měl takový, že v měsíční zkušební lhůtě ozkouším filmy a seriály z roku 2019, a hlavně si užiju první sérii Zaklínače s tím, že se zamyslím nad samotnou aplikací, ale i nad obsahem celého Netflixu. A musím se přiznat, že jsem byl v šoku…

Po nainstalování aplikace do chytré televize jsem tento ďábelský nástroj spustil a zjistil, že se na něm nachází nepřeberné množství filmů a seriálů, které jsem neviděl a hlavně, nejen ty, které jsou z produkce Netflix (a kterých je více než dost), ale i ty co z produkce Netflixu nejsou, což je vlastně jedno, protože to co z produkce Netflixu je, je v takovém množství, že jsem nestíhal zírat. A musím říct, že i v rámci toho jednoho měsíce toho tam zase tolik naskočilo, že i když byste doma seděli a neustále koukali, tak v životě nedoženete tu skutečnost, že byste všechno na Netflixu shlédli. Pro mě naprosto fascinující zážitek.

Netflix ale nevede jen obsah aplikace v patrnost, on poměrně obstojně funguje i na poli Facebooku. Musím sklonit poklonu tomu, kdo má tento účet na starosti. Informuje o veškerých novinkách, vkládá do zpráv zajímavosti…prostě to dělá dobře, věcně a hlavně mám po přečtení chuť vidět nejen to, co už tam je, ale i všechno to, co tam teprve bude. Prostě ďábelský nástroj v celé své kráse..

Během toho měsíce jsem dal filmů a seriálů několik. Zároveň jsem si uvědomil, jak silný v kramflecích Netflix je. A navíc se vůbec nedivím, že už druhý rok po sobě získává nominace na Oskary. Zažil jsem bombastický historický velkofilm Král, životopisný příběh Jmenuji se Dolemite, atypický horor Eli, ponurá mystika Apostle, zábavná vánoční odpočinkovka Vánoční kronika, krásný vánoční animák Klaus, série odpočinkových komedií se Sandlerem – The Do Over nebo The Ridiculous 6, perfektní rodinné drama Manželská historie, neméně úžasná dialogovka Dva papežové, samozřejmě dlouho hrající Irčan, ze seriálů jasně nápaditý francouzský horor Marianne, samozřejmě Zaklínač, který je aktuálně na internetech propíraný od shora až dolů. skvělá britská sarkastická stylovka The End of F***ing World nebo finská reakce na skandinávské krimošky – Sorjonen.

No, co Vám budu vykládat, málem jsem se z toho zbláznil. Množství kvality je na Netflixu patrné. Navíc se mi líbí to, jak vkládají peníze i do evropských produkcí, které se daří. Navíc zaměstnávají super herce, originální a protřelé režiséry, zrealizovávají zábavná témata…opravdu musím říct, že jestli je nějaká platforma, u které se rozhodně nebudete nudit, tak je to jednoznačně Netflix.

V případě tohoto příspěvku nechci a nebudu srovnávat platformy internetových televizí. Jen chci říct, že pokud máte rádi filmy a chcete se zbláznit, pořiďte si Netflix. Ztratíte pojem o realitě, o čase, o skutečnosti, že žijete a budete se kochat filmovými zážitky, které nemají chybu. Já nadšený, i přes sérii dalších průměrných a podprůměrných filmů, byl. Navíc doufám, že v podobném režimu budou pokračovat i nadále. Myslím si, že zajímavě rozvířili filmový rybníček a moc jsem zvědavej, co budou sklízet při letošním udělení Oskarů…mohlo by to být do budoucna ještě hodně zajímavé.

Téma Jana Palacha dostalo po filmařské stránce výrazný obtisk do české kultury v roce 2013 v podobě třídílného filmu Hořící keř z produkce HBO, kterou natočila polská legenda – Agnieszka Holland a v roce 2018, kdy se k němu filmařsky vyjádřil milovník české historie, režisér Robert Sedláček ve svém filmu Jan Palach. Během těchto let se také rodila myšlenka zrenovování rodného domu Palachových ve Všetatech, který předchozí vlastníci vybydleli, a tak s ním Národní muzeum muselo nakládat velice citlivě. Rodinný dům se nachází na velice pěkném místě vedle Tišického potoka, u kterého by Vás na první pohled nenapadla vlna smutku, která samotný příběh Palachových připomíná. Původně se totiž jednalo o vyhlášenou cukrárnu za první republiky, kterou rodině Palachovým na konci čtyřicátých let znárodnili. Tudíž je patrné, odkud vítr vál k činu samotného Jana Palacha, jež změnil vnímání tehdejší doby snad každému, kdo nesouhlasil s režimem.

Dnes ve Všetatech můžete navštívit jak tento památník, který se moderním způsobem snaží návštěvníkovi přiblížit poslední momenty Jana v domě, tak lokality samotného městečka, ve kterém se natáčel i samotný Hořící keř. Za návštěvu, zamyšlení nad tehdejší dobou a uvědomění, jak se máme dnes, rozhodně stojí!

Musím se přiznat, že rok 2019 byl pro mě dosud asi nejtěžším rokem života. Plno změn, chtěných i nechtěných, skutečností, které musíte, ale nechcete přijmout a tak období, kdy jsem si hledal čas na filmy, bylo pro mě asi to nejtěžší, kterého jsem se zúčastnil. Když jsem si ale letošní rok sesumíroval, byl jsem hodně mile překvapený, kolik dobrého jsem toho za letošní rok viděl. A s tím dobrým bych se opět tradičně moc rád chtěl podělit s Vámi zde, v deníčku.

Netflix - zlom v roce 2019

Jasně, plno lidí by mohlo kontrovat, že Netflix zažil zlom například už v loňském roce, ve kterém také předvedl řadu zajímavých filmů, které se stihli dostat i na Oskary. Pro mě osobně ale přišel zlom až v roce letošním. Na sklonku roku jsem si ho totiž konečně pořídil a začal dohánět resty, které Netflix pro své příznivce v letošním roce zaplatil, produkoval a následně vydal. Bylo toho opravdu hodně a já v prosinci měl co dělat, abych svoje hodnocení trošku krotil, jenže to moc nešlo. Vrcholem všeho je memento doby - Irčan, na kterého čekalo hodně lidí, docela slušnou řádku měsíců. Odkazuje na nejlepší gangsterky jedné doby s těmi nejlepšími herci jedné doby. Jestli může být nějaký závěr jedné éry lepší, tak mi to prosím povězte, rád bych o něm věděl. Dále Netflix učaroval solidním množství hororů, u kterých nejlépe působil Eli, který je všelijaký, ale rozhodně ne tradiční. Dále mě hodně potěšila dialogovka Dva papežové. Pokud se někdo pustí do dialogovky a povede se mu tak, že nestíháte zírat a snažíte se vnímat každou vteřinu filmu, tak se něco sakra povedlo. Stejně tak, jako se povedl film Jmenuju se Dolemite, který mi připomněl, že mezi námi stále máme Eddie Murphyho, který s rolemi šetří, ale v tomto případě rozhodně neprohloupil. Na poli kreslených animáků mi udělal radost Klaus. Pustil jsem si ho před Vánoci a nemohl jsem udělat líp. Stejně tak film Král ukázal, že pojem historický velkofilm stále existuje. Stejně tak jako Trojí hranice ukazuje, že pořád existuje solidní akčňák, ve kterém se promítne větší množství hollywoodských herců a dokáže to být jak napjaté, tak zábavné. No a na závěr mě Netflix zaujal s filmem Manželská historie, o kterém mnoho lidí mluví jako o filmu roku a já se tomu vůbec nedivím. Solidní rodinné drama, chytré, herecky precizní, co víc chtít? Jo, no a vidíte, úplně jsem zapomněl na Hnüs, životopisný hudební film o kapele Mötley Crüe, který je všechno, jen ne tradiční. Ostatně jako samotná kapela. A to jsem se prosím vyjádřil zatím jenom k filmovému Netflixu...jedeme dál.

Hollywood nebo Marvelwood?

Letošní rok v Hollywoodu vládnul Marvel. Nejen, že zakončil jednu éru filmem Avengers: Endgame, také mě mile překvapil kousky jako jsou Captain Marvel a Spider-Man: Daleko od domova. Navíc u Spider-Mana bylo neskutečně fajn vidět, jak se prochází Libercem a Prahou. Na sklonku roku taktéž skončila jiná série - třetí trilogie Star Wars: Vzestup Skywalkera. A jestli je nějaký film současnosti více probíraný, je to právě tento kousek. Skvěle natočený, ale scénáristicky? Minimálně na zamyšlení. A není to vlastně dobře? Filmově mě nicméně taktéž pobavilo nějaké to riskování, u kterého Hollywood moc nechce být, ale když se to povede, tak výsledek stojí za to. Především Alita: Bojový anděl se vysloveně povedl. Stejně tak nejvýdělečnější komiksový kousek Joker, od kterého jsme to všichni čekali, a který z Joaquina Phoenixe opět udělal nesmrtelného borce. I Lví král si zasluhuje pozornost, protože ona nová animační technologie opravdu působí, jak kdyby Jon Favreau mezi těmi lvy chodil a chtěl o nich natočit příběh, který se tam někde v buši opravdu stal. Na závěr ale musím říct, že vrcholem všeho pro mě byl film Le Mans ´66. Krásné záběry na auta, nádherný příběh o kterém jsem netušil a herecké výkony ostré jako valyrijská ocel. Christian Bale a Matt Damon dokázali, že jsou mistři na svém místě!

Tradiční lokální produkt

Největší české překvapení letošního roku byl jednoznačně seriál Most!, který překvapil aktuálností, nekonečným vtipem a město Most uvedl do centra dění, že jsme se tam všichni povinně museli jet podívat a vylézt křížovou cestu na Hněvín. Který jiný seriál se tímto za posledních několik let v Česku může pochlubit? A sympatické je i to, že jej má na starosti opět Česká televize. Ta navíc potěšila ještě originálním seriálem Zkáza Dejvického divadla, jehož originalita čpí již z názvu, skvělým dvoudílným dramatem Vodník nebo psychologickou schízou Klec a mě osobně těšila i dokumentárním seriálem Pivní putování, které jsem se užíval každý čtvrtek po dobu několika týdnů a neskutečně se na něj těšil. Stejně tak mě velice mile překvapil film Ženy v běhu. Nápaditý, zábavný, vtipný. Co víc od podobného filmu potřebovat. To HBO pro změnu třetí sérií zakončilo putování Terapie nebo v prosinci představilo skvělý dobový seriál Bez vědomí. Nesmím ale zapomenout ani na skvělou dokumentární sérii Totáln! sezóna o loňské sezóně fotbalové Slavie Praha, kterou musí ocenit každý, kdo si touto sezónou spolu s hráči prošel.

Seriálová horečka sobotní noci

Se seriály se rok co rok doslova roztrhne pytel. Jelikož většinu jedu přes HBO Go, mám k těm lepším poměrně slušný přístup. No a jelikož jsem rozjel i Netflix, tak musím říct, že jsem měl co dělat, abych se z toho nezbláznil. Z mini sérií stojí za zmínku jednoznačně Brexit s Benedictem Cumberbatchem - téma je zřejmé, ojasní dost momentů. Pak Hlava 22 je pro změnu kousek z druhé světové války, kde herecky skvěle kouzlí Christopher Abbott. Dále Hledání Aljašky je jednoznačně drama o dospívání roku. Stejně tak Nebe s.r.o. pěkná fantasy satira o Bohu, kde si to doslova užívá Steve Buscemi coby Bůh. Určitě nesmím zapomenout ani na hororový francouzský speciál Marianne, který na duchařinu jde trošku z jiného úhlu, ale rozhodně nechybuje. Nebo, co si budeme nalhávat, pro ty, kteří mají rádi fantasy, vydání Zaklínače bylo jako když bůh sešle na Zemi poselství. Navíc aby toho nebylo málo, tak Skandinávie mě zaujala originálním kouskem Zpřítomnělí, u kterého jsem hodně zvědavý, jak se vyvine v dalších sériích. To Černobyl dokázal, že co díl, to geniální ztvárnění jaderné katastrofy, které nemá obdoby. Dlouho jsem nezažil tak precizně vyvedené kulisy (a vlastně geniální všechno). No a aby toho nebylo málo, tak i seriál Odhalení se řadí mezi ty top letošního roku. Námět podle pravdy tomu dodává punc jedinečnosti a jsem zvědavý, jak se povede jeho pokračování s novým příběhem v nové sérii v dalších letech. Co se týče nových sérií, tak nejzásadnější jistě byla poslední série Hry o trůny, která mě osobně dost zklamala. Naopak Temný případ a Stranger Things svými třetími sériemi příjemně potěšily.

Francie a Brazílie

Letošní rok, se musím přiznat, jsem klubovým (jak to jinak pojmenovat?) filmům moc šanci nedal. Pokud teda hodně momentů nezachraňoval právě Netflix nebo HBO. Nicméně měl jsem tu čest vidět brazilský Bacurau, o kterém plno lidí mluví jako o jednom z největších filmových zážitků letošního roku. Osobně můžu říct, že takový filmový crossover jsem opravdu hodně dlouho neviděl. No a aby toho nebylo málo, tak jsem v prosinci navštívil kino, abych viděl Výjimeční a přesvědčil se, že Vincent Cassel není jenom geniální herec a špička současné Francie, ale že umí ukázat i vlídnou část své osobnosti...což se povedlo a tak se můj názor na Vincenta v letošním roce nejvíce proměnil.

Tak co myslíte? Podle mě letošní rok byl poměrně úspěšný, no nemyslíte? Osobně si myslím, že za to hodně může právě Netflix a fakt, že seriály, potažmo minisérie, už nejsou tak televizní, jako tomu bylo dřív. Začíná tedy být poměrně pravidlem, že právě v nich potkávám velké herce raději, než ve filmech...a hlavně ti herci se tu víc vyřádí, než ve filmech. Už pro samotnou délku. Proto musím říct, že letošní rok byl opravdu hodně plodný, co se týče filmařských zážitků. Osobně se nemůžu načekat na Oskary a Glóby, myslím si, že to bude v letošním roce opravdu hodně zajímavé. Nebo jsem měl jenom štěstí v letošním roce na super kousky? Co myslíte? Těžko říct..podle toho, co jsem viděl, soudím, takže musím říct, že rok 2019, i když psychicky nejnáročnější, nabídl největší množství filmových zážitků za posledních několik let. Tleskám..a převelice děkuji.

Jako jsem tu před řadou deníčkových příspěvků nazpět básnil o tom, jak je super, že ve Staré Boleslavi opět máme letní kino, tak si myslím, že by bylo záhodno, abych taktéž zmínil to, že po mnoha letech nečinnosti se před pár lety digitalizovalo i kino ve vedlejší části souměstí, za řekou, v Brandýse nad Labem. 

Tam na samotný sál mám jen ty nejlepší vzpomínky. Jak jinak to také můžete vnímat, když jsem v tomto sále zažil svůj první kino zážitek. Tenkrát coby dítě jsme se základkou snad dokonce hned v první třídě vyrazili na Trable prcka Binka. Já bych řekl, že na představení filmového řemesla v kině docela solidní kousek, ne? Pak už to mělo jasnou tendenci. Rodiče mě do kina vozili s kámoši a já to tu docela vymetal. Nejlepší z momentů je určitě ten, když jsem byl na Tomb Raiderovi s titulky, kde kámošovi za mnou tatík celý film předčítal titulky. To prostě chcete...

Dnes už je doba jiná. Dnes už neocením to, že to mám bilingvální stereo, dneska je třeba moc fajn přijít do kina, dát dvě předpiva, pokecat, probrat předpocity s tím, s kým tam jdete. Během filmu se unášet filmem, když někdo bude mít chuť, může se unášet i pivem. No a po konci filmu to v přilehlé kavárně ještě pohotově probrat. Dnes jsou ty preference holt už jiné, ale chuť k filmu stále zůstává. Kino v Brandýse určitě smysl má a já doufám, že ho bude navštěvovat co největší množství lidí.

Můžu Vám říct, že je radost se postavit před stěnu plakátů a pozorovat, jak si jejich autoři dávají práci s těmi novými kousky. Navíc to kino má daleko komornější atmosféru než kdejaký multiplex. Když si nebudu vzpomínat na trapné chvíle, kdy jsem v tom sále musel tancovat nebo zpívat během školní besídky, tak to prostě nemá chybu. Ale je pravda, že i z tohoto úhlu pohledu je nač vzpomínat. A o tom to je! K městu tento prostor neodmyslitelně patří. Ostatně stejně tak, jako letní kino ve Staré Boleslavi. Bez nich by to bylo nejen bezzubé, ale filmově i neskutečně smutné. A město bez kina? To je jako obec bez duše...

http://kinobrandys.cz/

Na cestě po tajuplných místech České republiky mě cesta zavedla i do historicky neskutečně zajímavého městečka kousek na jih od Brna – do Dolních Kounic. Zde se totiž mimo židovskou čtvrť, hřbitov, hrad a historické centrum nachází i zřícenina kláštera Rosa Coeli, který zde byl údajně postaven na žádost staroboleslavské kapituly ve 12. století. Už klášter byl postaven válečníkem Vilémem z Pulína a Kounic, který byl poměrně krutý a klášter měl být jeho odpustek bohu. Byl určen premonstrátkám a tak také celá staletí fungoval. To až v 15. století z něj tamní probošta Göschl udělal nevěstinec a toto označení mu zůstalo až do jeho zániku. V kostele má být údajně zazděná jedna z jeptišek nebo řada novorozenců. Místní dokonce jeptišky za to, že z kláštera udělaly nevěstinec, měli údajně povraždit. Toho negativního je kolem tohoto místa opravdu hodně. Dokonce i senzibilové potvrzují, že v této gotické zřícenině jsou vysloveně negativní místa, stejně tak, jako by měla být i pozitivní. Hlavně v kříži hlavní lodě.

Navíc tu režisér Jiří Strach natáčel druhou sérii seriálu Labyrint a údajně zde filmový štáb po nocích strašil mrtvý kostelník, který brání nočnímu vstupu komukoliv, kdo do kláštera zkusí vkročit. Jak to bylo doopravdy, to je otázka, nicméně zvláštní a jedinečnou stavbou Jižní Moravy tento klášter rozhodně je a za návštěvu nejen filmového místa jednoznačně stojí.

Musím říct, že pro mě se objevil náhle a nečekaně. Proslavil ho vlastně seriál Most!, který letos na jaře jasně kraloval na televizních obrazovkách snad v celé republice a i on mimo jiné byl tím nejlepším, co tento seriál mohlo potkat – Michal Isteník. Herec, který vypadá daleko kultivovaněji, než jak ho většina republiky zná ze seriálu, ale hlavně je opravdovým hercem, který bojuje nejenom s tím, že na něj neustále pokřikují „Edo“, ale i s vlastními démony, o kterých se nedávno hrozně hezky a upřímně rozpovídal v časopisu Téma. A já bych zde chtěl s dovolením pár těch myšlenek citovat, protože nejenom, že se mi jeho názory opravdu líbí, zároveň ale dokazují i to, že herci jsou pořád jenom lidi a zaslouží si mnohdy větší úctu a respekt, než jakou jim někteří z nás ve skutečnosti kolikrát projevujeme. A nakonec mi přiblížil i pár jeho kolegů, čehož si velice vážím, protože je taktéž mám moc rád.

„Občas s Bolkem Polívkou zajdeme na pivo. Letos jsme snad založili novou tradici – byli jsme na pivu na Nový rok. Šli jsme na jedno a od tří hodin odpoledne jsme tam seděli asi do půlnoci.“

„Během natáčení Mostu! jsme se s Martinem Hoffmanem mnohokrát přivedli vzájemně do ouzkých. Vzpomínám rád třeba na takovou až westernovou scénu v kuchyni – nebyli jsme schopni to natočit. Myslím, že i v tom použitém záběru je vidět, jak mi cukají koutky. To natáčení jsem musel na chvíli přerušit a jist se ven uklidnit, protože jsem to šestkrát nebo sedmkrát vůbec nedal. Martin má zajímavý styl humoru, často glosuje věci s tak vážnou tváří, že člověk nějakou dobu neví, na čem je.“

„Nedávno jsem se vrátil z Pálavy, kde jsem dva dny točil film Bobule 3. Tam to bylo hodně náročné. Pili jsme botrytický Ryzlink rýnský a veltlín z rodinného vinařství Vican. Víno miluju, i pivo…Vlastně i slivovici…A jídlo. Mám kompletní záběr.“

„Zhubl jsem, protože jsem měl moc práce a moc stresu. Asi jsem nejedl. Žádná promyšlená dieta v tom nebyla. Jsem ale rád, protože na mě aspoň teď stále míň lidí pokřikuje „Edo!“, na což jsem začal už být trochu alergický. Stačilo změnit účes, nasadit dioptrické brýle a zhubnout.“

O Mostu: „Mezi obludnými a často prázdnými megalomanskými komunistickými domy jsou tam trávníky, hezky upravené, na zemi skoro nenajdete vajgl. Dělali jsme si srandu, že je to asi tím, že tam je nejvíc lidí v republice, co dělají veřejně prospěšné práce. Oni si to večer naházejí na zem a ráno ve čtyři to sesbírají.“

„Po prvním díle seriálu Most mi maminka říkala: „Nemohl bys prosím tě hrát něco normálního? Třeba vraha?““

„Cítím trochu zklamání, když na začátku představení sundám šermířskou helmu a diváci zjistí, že jsem to já a ne Martin Hofmann, na kterého se těšili víc.“

„Vyvrcholilo to během zkoušení Anny Kareniny, kdy jsem najednou ztratil sílu. Došlo mi, že bych toho měl aspoň na chvíli nechat, protože už jsem cítil, že v hlavě to není úplně v pořádku, že hůř rozeznávám realitu a to, co hraju.“

„No, nudit se nestíhám. Ale když už k tomu dojde, pustím si seriál M.A.S.H.“

„Jednou se nám po sobě stýskalo (po tátovi), tak jsme oba u sebe koukali na fotbal, byl to nějaký zápas Ligy mistrů, a volali si u toho přes Skype. Naštvaný byl on, protože měl ten přenos o čtyři vteřiny pomalejší než já, takže jsem mu dopředu všechny góly hlásil. Jinak já jsem slávista a fandím taky Liverpoolu.“

Letos na výlety moc nebyl čas. Jeden jsem si ale ušetřil a to směrem na zámek Veltrusy. Krásný barokní zámek relativně čerstvě po rekonstrukci, když se tu dvakrát za sebou prohnala tlaková vlna z Vltavy, nádherně zřízený park, ve kterém je radost se procházet, i když je spíše přirozeně rostoucí entitou, než záměrně vybroušeným klenotem jak ze světa Versailles nebo obora, které donutí číhat skrz dřevěný plot a hledat daňky, které jsem nakonec stejně nenašel. Opravdu oáza klidu, kde je radost se procházet. Jen jedna věc tu hyzdí jinak nádherný prostor, který si výlet rozhodně zaslouží.

V zámeckém areálu se totiž nachází i letní kino.

Letní kino je pro mě pojem, který do léta neodmyslitelně patří. Sám si pamatuji období, kdy u nás ve Staré Boleslavi kino řadu let nefungovalo a chtělo to hodně trpělivosti, aby se opět obnovilo. No a stejný problém nyní mají i zde. Krásný prostor amfiteátru, kde se rozpadá pódium, elektřina (ne)funguje na dobré slovo a záchody v podstatě neexistují. A je vidět, že nefunguje delší dobu. Matička příroda totiž prostor vzala za své a tak se přes plátno klenou větve stromů, kterým to ani nemůžete mít za zlé.

Vše údajně stojí na památkářích a starostovi obce…jak dlouho? To je, standardně, ve hvězdách.

Za návštěvu zámek Veltrusy a jeho zámecký park každopádně i tak stojí. Pan průvodce ochotně vyprávěl o filmech, které se zde natáčely a jeden z nich byl i legendární Amadeus Miloše Formana, ve kterém zámecké interiéry můžete vidět i Vy. Jsou sice v hlavní budově, která je stále po povodních v rekonstrukci, ale ta se blíží již ke konci a bude svolná k prohlídkám. Tak už aby to bylo :-) Třeba se následně opraví i areál letního kina a do města se navrátí i filmová kultura letních večerů.