poster

Jakub lhář

  • Východní Německo

    Jakob, der Lügner

  • slovenský

    Jakob klamár

  • anglický

    Jakob the Liar

    (festivalový název)

Komedie / Drama / Válečný

Východní Německo / Československo, 1974, 100 min

  • vypravěč
    *****

    Jeden z mých nejranějších nejsilnějších filmových zážitků – ještě z času otevřených trezorů. Již jako kluka mne tenkrát nadchl úžasný Vlastimil Brodský a jeho úsilí proměnit ghetto týraných, mlčenlivých bytostí v prostor naděje a víry. Po letech nesouvislého pronikání do tkáně těchto mikrokosmů se mi při opakovaném shlédnutí můj raný pocit potvrdil a rád jsem docenil, jak věrně tento skvěle obsazený film vstřebává tísnivé klima ghetta, stravující sebe sama a vyčleňující se z plynoucího času. Je to svět schoulený v ruinách, živený jen vzpomínkami (a jimi současně vysilovaný), čekající na jaro volnosti a pak již jen o něm snící. A nemohl jsem si přitom nevzpomenout na úlomky slov, tóny hudby a detaily obrázků, které ve mně zůstávají, třeba i na to, jak terezínský skladatel Karel Berman zpíval píseň dalšího z terezínských skladatelů Hanse Krásy na slova básně Arthura Rimbauda Sensation: „Za modrých večerů si vyjdu po pěšině, / lechtán obilím, se brouzdat svěží travou: / a zasněn ucítím, jak vítr na mýtině / mi bude kroužiti nad rozcuchanou hlavou! // Ni slova neřeknu a nepomyslím na nic. / Však budu míti duši lásce otevřenou; / jak cikán půjdu dlouho, dlouho podél hranic, / v nesmírné Přírodě - šťasten s ní jako s ženou.“ Tady i tam, všude se zhmotňovala ta představa svobody, která rostla uvnitř – s tvorbou, vzpírající se násilnému ujařmení. To všechno pro mne nadále zůstává velkou posilou.(18.3.2011)

  • Dudek
    ***

    Zajímavě pojatý snímek ze života v židovském ghettu. Na rozdíl od žánrově spřízněných filmů nesází na beznadějnou atmosféru reprezentovanou všude číhajícím německým nebezpečím, ale zaměřuje se na nitra jeho obyvatel. Ti jsou zde reprezentování jen malou skupinou lidí, jež se dostane do soukolí pomalu se nabalující malé lži. Lež se však nestává prostředkem k destrukci společnosti, ale je jedinou nadějí, kterou zdejší obyvatelé mají, a ke které se neustále upínají. Ničivým se tu stává právě až dementování lži. Vlastimil Brodský skvěle ztvárnil postavu, která je vnitřně rozervaná, a uvědomuje si, že každou další lží dává ostatním falešnou naději, a zároveň se vzdálí možnosti sdělit jim pravdu. Ví, že je horší o naději přijít, než žádnou nikdy nemít. Kladné přijetí může být ztíženo několika fakty. Tím prvním je velmi pomalá atmosféra, která není vykreslována dramatickou hudbou ani zobrazováním fyzického utrpení, ale jen citlivými hereckými výkony a hrou hlasů (čemuž příliš nepomáhá předabování neněmeckých herců) a mimikou. Druhým je zejména soustředění absolutní většiny emocí zejména do hlavní postavy, která je však při konfrontaci s ostatními nedává jasně najevo (ta bezmoc a rozervanost je schována pod maskou lháře). Třetím může být i zobrazení německých vojáků (jelikož se jedná o německou produkci), kteří (těch pár co je tam vidět) nejsou výrazně negativní, ale přistupuje se k nim jako k běžným lidem (nad židy se nepovyšují, jsou lidští, jediná scéna ztrestání přichází jen, když to i židé potřebují a vynutí si ji…).(13.12.2013)

  • zette
    ****

    Vice nez dobry film z nemeckeho ghetta za valky. Brodsky v roli Jakoba Heyma byl vyborny, skoda jeho predabovani do nemciny. Film zaujme svym strohym dejem a pomalym tempem, podle me dobre doplnenym o predvalecne vzpominky. Jedine, co nechapu, proc byla mista udajneho postupu rude armady smyslena? Ackoliv jiz na zacatku je uvedeno, ze se jedna o smysleny pribeh, tak vymyslena mesta na verohodnosti nepridaji. Celkove vsak hodnotim velmi kladne a nechapu, proc tento koprodukcni film je u nas temer zapomenut.(17.11.2012)

  • topi
    *****

    Tenhle původní film s Vlastimilem Brodským je jeden z nejlepších filmů, které se odehrávají v židovském ghettu během 2. světové války. Bróďa film neskutečně táhne a ne nadarmo za něj získal cenu Zlatého medvěda. Zpočátku mě rušilo, že byl Brodský předabován německým hercem, záhy jsem si však velice rychle zvykl a stačilo si vychutnávat jen tvář, pohyby a byl jsem vtržen do děje, ikdyž Bróďa neměl svůj hlas. Je to neskutečně silnej snímek o naději, kterou Jakob dodává všem lidem v ghettu, když jim nalhává, že má rádio a tajně poslouchá zprávy a každý den dychtivě čekající lidi informuje, že Rusové jsou již velmi blízko. Americký remake, který vznikl v roce 1999 v hlavní roli s Robinem Williamsem je slabým odvárkem oproti tomuto dílu. Američané si potrpí na srdcervoucí konec a musí ukázat Jakoba jako trpitele a mučedníka, v tomhle filmu stačí jen málo maličko a je jasno, jak to dopadne....silnej, (bez)nadějnej konec. Dvě scény mě utví v hlavě vždy, když si na Jakoba vzpomenu. První - Jakob na esesáckým hajzlíku a druhou - když Jakob holčičce Leně (která teda zahrála svoji roli dítěte opravdu bravurně) za stěnou ve svém příbytku předvádí svoje " rádio" a klepe na kýbl, hlásí informace o Churchillovi, hraje hudbu při které vzpomíná, co se dělo před válkou (a do toho hraje opravdová hudba) a potom vypráví pohádku...neskutečná a silná scéna. Občasné mihotavé vzpomínky Jakoba v ghettu jen filmu dodávají pocit ztráty všeho, co měl Jakob rád. Celkově geniální film.(6.12.2015)

  • Marthos
    *****

    Téma holocaustu patří v rámci světové kinematografie k obzvláště vděčným příběhům, skrývajících mimo své morální poselství také určitou dávku emocí. Jak je s nimi v rámci hrané fikce naloženo, závisí do jisté míry na konkrétním tvůrci. V případě JAKUBA zvolil režisér Frank Beyer překvapivě melancholickou tóninu, stimulovanou lehkým, typicky židovským humorem, prosvítajícím skrz temné a zanedbané ghetto, ztracené kdesi na polských hranicích. Neodvratná tragédie, blížící se se stejnou rychlostí jako tanky sovětské armády, je alespoň na čas vykoupena dobrosrdečným prášilovstvím titulního hrdiny. Drobný muž s ustaranou tváří a jakoby ustrašeným pohledem, který není žádný hrdina, jež přesto předstírá, že vlastní ukryté rádio a nosí válkou pokořeným lidem kolem sebe "zaručené" zprávy o již přicházejícím konci utrpení, je mistrovskou hereckou studií Vlastimila Brodského, získávajícího právě zde výjimečnou příležitost k výjimečnému výkonu, v českém prostředí jen stěží nahraditelného. Ocenění Brodského Stříbrným medvědem i prestižní oscarová nominace pro studio DEFA jsou jen zlomkem vyjádření obdivu zúčastněným tvůrcům, vzdávajících nenápadný hold lidské odvaze a statečnosti. Oč menší, o to větší. V roce 1944 zcela určitě.(26.10.2013)

  • - Němci navrhli Polákům koprodukci, včetně polských exteriérů a hlavní role pro polského herce. Natáčet se mělo v Krakově a Osvětimi. Poláci, vytíženi dvěma sovětskými koprodukcemy odmítli. DEFA od záměru ustoupila. Ve stejném roce je v NDR zakázán snímek Spur der Steine (1966) a výrobní štáb rozpuštěn. Scenárista Becker přepsal původní scénář do románu "Jakub lhář". Úspěch románu přinutil DEFU k přehodnocení situace. (skipi)

  • - Henry Hübchen byl do role Mischy jen pár dnů před začátkem natáčení jako náhrada za polského herce. Obsazeným polským hercům totiž polská vláda nakonec znemožnila ve filmu hrát. (BoredSeal)

  • - Natáčení probíhalo v roce 1972 v Žatci, konkrétně například na náměstí Svobody. Ve městě vznikly například scény z Varšavského ghetta. (Frontie)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace