Lincoln

V něčem mi vlastně Lincoln nepříjemně připomenul (před)loňskou vyhypovanou senzaci Černobílý svět. Zřejmě svým ostentativním lpěním na tom, že černá a bílá, pravda a lež nemají žádné odstíny. Spielberg natočil film, při jehož sledování se mi vybavil Eliadův koncept absolutního epického času. Není to historické drama. Je to mýtus. Mýtus, v němž se politici rozpadají na osvícené progresivisty, hysterické tmáře a bezpáteřní "váhavce". Mýtus, v němž se neptáme, co hlavní postavu motivuje k tak odhodlanému postoji, co jí žene kupředu, protože sama hlavní postava je absolutní pravdou (i když naznačuje určitou vnitřní rozeklanost, film ji nikdy nenechá převážit a narušit státnickou auru). Lincoln si nemohl přát lepší formu, než jakou mu vtiskl Daniel Day Lewis - pomalý, rozvážný, rozšafný, nekonečně laskavý a přitom přesvědčený a přesvědčivý do morku kostí. Spielberg se k postavě chová s nápadnou ikoničností - to, jak jí umíšťuje do záběrů, jak využívá významotvorného světla, to nás jen utvrzuje v tom, že před námi nestojí Lincoln smrtelník, ale Lincoln-ikona. Když pak prezidenta dostihne smrt, vytasí Steven barokizující záběr, v němž je život temnotou a smrt světlem ("Odešel do Věčnosti"). Hagiografie svatého, a to včetně struktury vyprávění - expozice odhalující svět v nerovnováze / osvícení skrze sen / náprava / mučednická smrt (něco, co dobře funguje od středověku, přes mesianismus, sorelu až dodnes). Nevysmívám se tomu, nezpochybňuju to, už jsem viděl zbožštěné jiné lumeny s daleko větší mírou diletantismu a u Lincolna mě to neuráží. Ani se mě to ale nijak nedotýká. Tohle je film-rituál pro věřící, ať už "lincolnovce", nebo "spielbergovce", kteří se budou předhánět ve chvále toho, jak narativně i formálně brilantní to je (a skutečně je). Neupírám mu vizuální podmanivost klasického umění, ani vypravěčskou bravuru, s jakou do koženého rámce poslaneckých rozprav vnáší Spielberg humor a dovedně střídá časoprostorové plány. Ten film je ale profesorsky studený, v některých oheldech zjednodušený, vyhýbající se skutečným problémům... musím se trochu usmívat: když Lincoln uplácí demokraty politickými trafikami, aby mu šli na ruku, shodneme se, že dělá správnou věc (protože zastupuje pravdu, "je to dávno", navíc je to natočené jako komedie). Když ale hrdina Dne zrady dělá totožnou věc, je to odporný pragmatismus, špína, hnusná politika a američtí kritici píší o filmu, který současná Amerika nepotřebuje. Současná Amerika určitě potřebuje Lincolna a pevný žulový mýtus. Já jako divák nic podobného vidět nepotřebuju, i kdyby to mělo sebe-virtuóznější formu. Je to z mého pohledu sebe-potvrzující ideologická nuda, která se brání jakýmkoli pochybám tím, že je vymýtá stokrát viděnými schématy, kterým dojem výjimečnosti dodávají elitní herecké tváře a osvědčenou strukturou vyprávění. Takový film mi ale není schopný nabídnout nic životného, jen zívající propast odstupu od dokonale koherentního a uzavřeného světa mýtu. With all due respect, mr. Spielberg. (11.01.2013)

Mnohé komentáře k tomuto mimořádnému dílu vypovídají více o svých autorech než o díle samém. Spielberg, často nekriticky zbožňovaný a skoro stejně často také tak zatracovaný, se tu vzepjal k mimořádnému tvůrčímu činu. Poslední měsíce života jedné z největších osobností světových dějin 19. století, postihující končící mimořádně krvavou občanskou válku Severu proti Jihu, jsou jímavým příběhem muže, který až do konce svého života zůstal tím, kým byl: prostým mužem z tehdejšího amerického západního pohraničí, zálesákem a pozoruhodným autodidaktem, který se dopracoval mimořádné úrovně. A posléze i dvou volebních období ve washingtonském Bílém domě. Rozvaha, se kterou řídil zemi, odvaha a statečnost, které jej neopouštěly ani tehdy, když stál na pokraji zničující porážky, jsou a byly stejně obdivuhodné jako jeho jedinečný intelekt a pozoruhodná vzdělanost. Spielberg ani autor scénáře si v ničem svou úlohu neusnadnili. Zblízka, pod drobnohledem kamery, vidíme i druhou, odvrácenou tvář americké demokracie, tvář pokrytou boláky ponížení, rasismu s prvními nádechy protofašistických náznaků, politiku, která již tehdy byla nejen v americkém provedení bezskrupulózní. Lincolnova velikost - připomeňme si jeho ohromný pomník nedaleko Bílého domu - tu vyniká ještě víc. Strhující herecké výkony, nesené režisérskou představou a vůlí, mají svůj svorník: je jím Daniel Day-Lewis ztělesňující amerického dějinného velikána natolik suverénně a samozřejmě, že se jím, prodchnut velikostí svěřeného úkolu, skutečně stává podobně jako Jiří Pleskot Edvardem Benešem nebo Meryl Streepová Margaret Thatcherovou. Pozoruhodný výkon odvádí i Sally Fieldová v úloze Lincolnovy kontroverzní choti Mary. Sytě jsou prokresleny i portréty členů Lincolnova kabinetu. Kamera Janusze Kabinského doslova čaruje jak v prostorách Bílého domu, tak ve velkých krajinných záběrech bitevních scén a jejich hrůzných pozůstatků, tisíců a desetisíců mužských mrtvol. Vlastenecký patos, podávaný Spielbergem, je cudný ve výrazu a hluboký v citovém prožitku. Velkolepá severoamerická fuga je jasným oscarovým filmem a současně nadčasovou poctou muži, který patří ve světových dějinách k tomu nejzávažnějšímu a nejjímavějšímu, jak film naznačuje rovněž věcně podaným tragickým koncem-skonem dvoumetrového obra své doby. Pro toho, kdo vnímá život jako zdroj hlubokých, kvalitu životu stále zvyšujících zážitků, jde a půjde o setkání vskutku nezapomenutelné. (04.02.2013)

Akademická nuda??!! Zotročte mě, ale ten, kdo tohle tvrdí, prostě nemá příliš zdání o tom, kam až se může rozpínat genialita filmového vyprávění. Lincoln je 150 minut dlouhý, převážně konverzační a interiérový monument, který diváka navzdory jeho znalosti dějinného vyústění pohltí doslova bez jediného škobrtnutí či záchvěvu tvůrčí neobezřetnosti. Příběh, kde není jediná scéna či replika, která by zásadně neposouvala titulní politickou linii nebo nesentimentálně prohlubovala linii osobní a rodinou, jež se následně logicky odráží v rozhodnutích a vývoji té politické. Už se těším, až si to pustím znovu (a znovu), abych si všímavěji vychutnal ten už na první dobrou patrný vyrovnaný rytmus, s jakým se linie střídají, překrývají a doplňují, to vtipné prolínání sukcesivních událostí nebo důmyslné přecházení mezi scénami, které jedna k druhé bez výjimky kompozičně i kontinuálně pasují jako tečka na konec věty. A nemluvě o skvostných hrátkách s osvětlením a pozicemi kamery, o emocích, které umí vyvolat jen chytré zacházení se střihem a směrem vyprávění, a konečně o hereckých výkonech absolutně všech, kdo se před kamerou vystřídali. Lincoln mě přesvědčil o dvou věcech - že Abraham Lincoln byl jednou z největších postav 19. století (samozřejmě i s přihlédnutím k nesporné glorifikaci ze strany filmu) a že Steven Spielberg je největším hollywoodským režisérem všech dob. (16.02.2018)

Původně jsem zde chtěl něco napsat o tom, že na CSFD se rozvinula mohutná vlna haterů proti Spielbergovým novým filmům, ale pak mi došlo, že zrovna u tohoto filmu by to asi nebylo to pravé ořechové. Lincoln je film určen především pro domácí trh v USA a tam tomu to hodnocení odpovídá (momentálních 7.7 na IMDb je hodně dobrá vizitka pro jakýkoliv film). My, Češi, můžeme akorát tak ocenit skvělého Day-Lewise, režii, na které jde poznat, že Spielberg to má stále pevně v ruce a hlavně fakt, že na 150 minut trvající film připadne jen minimum nudy. Za mě 80 % s tím, že by mě zajímalo, jak by Američani hodnotili film dejme tomu o Masarykovi? (31.01.2013)

Dobová atmosféra je vynikajúca, herci bezchybní a vzhľadom na tému je Lincoln prekvapivo len veľmi mierne sentimentálny. Za ostatných 10 rokov určite Spielbergov najodvážnejší (a najmenej senilný) film. Lincoln však zásadným spôsobom vyžaduje znalosť historických detailov (podobné spracovanie nedávnych udalostí by nebolo také "nudné", lebo zachytiť kontext by bolo oveľa jednoduchšie). Udalosti sú ale neamerickému divákovi dosť vzdialené. Výsledok je tak pomerne úmornou prehliadkou historického múzea, ktoré je síce celkom zaujímavé, ale v štvrtej miestnosti už návštevník stráca prehľad o tom, čo sa deje. (24.12.2019)