Mé druhé já

Jdu se OBĚSIT !! Jodie foster je vzhledově snad neškaredší herečka hrající v Akčních filmech! Ale Herecký výkon, který ona Podává je Prvotřídní ! Film je napínavý jako Tangáče mé Sousedky! Jedná se o Revenge Movie, kde Jodie foster bude napadena místními Gangstery a příjde o snoubence! Po probuzení z Koumatu Vezme Spravedlnost do svých Rukou a Likviduje každého, kdo dělá neplechu! Do toho se Ovšem Musí Přisrat Terrence Howard, který je vynikající Vyšetřovatel! A postupem času bude Puzzle do sebe krásně zapadat! Shrnutí: Vynikající Herecké Výkony, Super Dialogy, Rychlý Spád, Perfektní Atmosféra, .. a Hlavně Můj Emociální ROZPAD !! 10/10 (02.01.2013)

sebral vám někdy osud (život, bůh.. říkejte si tomu jak chcete) násilím někdy někoho blízkého? znáte ten pocit bezbřehé beznaděje.. pocit zoufalství.. pocit, že vám rve někdo srdce přímo z těla.. pocit prázdnoty.. hluboká díra ve vás.. marnost nad marnost.. přesně tohle se přihodilo erice, když přišla o svého snoubence a někde hluboko uvnitř jí samé to probudilo onoho "ciznice", který se začne se situací vypořádávat místo ní... jodie opravdu exceluje a o neilovi jordanovi už jsem dlouho tušila, že je naprosto famózní režisér..:) obvykle se k ostatním komentářům nevyjadřuju.. ale ty vaše "odborné termíny".. "vykonstruovanost".. "umělé náhodičky".. "bodování jen z úcty k jodie".. hehe.. bože lidi, běžte do prdele.. vždyť o tomhle ten příběh nebyl.. (13.02.2008)

Niet návratu som spustil s tým, že pôjde len o ďalší z rady prefláknutých "revenge movies". Opak bol však pravdou, lebo Jordanov film má omnoho širší a a hlbší záber, a vďaka ženskej postave v hlavnej úlohe (Jodie Foster je fakt skvelá) ponúka iný uhol pohľadu. Samozrejme, vždy sa dá ísť ešte hlbšie, ale prílišná psychologizácia a filozofovanie nesadnú každému. V rámci žánru nadpriemerný kúsok. (06.08.2013)

Rozpad křehké snoubenky Jodie na polochlapskou Batwoman s kapucou a automatickou pistolí má příliš comicsové rysy, to infikování temnotou připomíná třetí díl Pavoučího muže. New York jako město, které nikdy nespí, se mění v město nočních můr. Vizuálně a zvukově se ta proměna podařila u obou a přes psychologickou neprovázanost a z obou kapes čouhající nerealističnost nalezneme ve scénáři momenty, které inspirují k pochybami nad etickými systémy, spravedlností, soukromou pomstou a procedurální rovinou práva. Zvláště zvrácený závěr, který jakoby prolezl tunelem z úplně jiného filmu...Hlásím jeden dlouhodobý efekt: bojím se v noci chodit tunely a podchody, házím zpátečku, když se na konci něco ozve a jinak se křečovitě chytám za ruku:) (25.10.2007)

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)