Daleká cesta

Téma holokaustu je dostatečně silné a nosné samo o sobě, takže záleží jen na uchopení a zpracování. V tomhle filmu je zpracování velice netradiční a docela dlouho mi trvalo než jsem mu přišel na chuť. Ze začátku jsem si myslel, že se budu nudit, ale jak si tak ten film plynul svým zvláštním tempem a hraný film se střídal s dokumentárními záběry, tak mě to pomalu pohltilo. (03.09.2010)

Velmi silné momenty jsou střídány nudnými pasážemi, patos dosahuje téměř galaktických rozměrů a herecké výkony také nepatří k tomu nejlepšímu, co tehdejší umělci byli schopni nabídnout. Nejsilnější složkou filmu se tak stává hudební stránka, která je prostě dokonalá. Nadčasovost snímku spatřuji především v jeho afektovanosti a zneužívání divákových emocí, čímž se výrazně podobá současné americké produkci. (21.04.2012)

Syrové drama z terezínského ghetta. Pokud někdo uměl vytvořit napětí a dusivou atmosféru, byl to bezpochyby Alférd Radok. Velmi moderní pojetí s tehdy novátorskou kamerou a prostřihy, použití dokomentárních záběrů k umocnění výpovědi. Ostré světlo a skoro noirová atmosféra společně s dramatickou hudbou podtrhují už tak vyhrocenou atmosféru. Ojedinělé dílko v dějinách československé kinematografie. (17.12.2014)

Daleká cesta mě strhla hloubkou a pronikavostí svého zření, vůlí svědčit a znázornit, pro niž ji vnímám jako souladnou s nadčasovým divišovským imperativem "muset vidět" a nebezděčně si k ní píšu pozdější verše Zbigniewa Herberta, které tento hrdinský příkaz také vyplňují: "Viděl jsem proroky škubající si pěstěné plnovousy / viděl jsem šejdíře vstupující do sekty flagelantů / katy převlečené do beránčích kůží / kteří utíkali před hněvem lidu / hrajíce na fujary // viděl jsem viděl // viděl jsem člověka který prošel mučením / teď poklidně seděl v kruhu rodinném / vyprávěl anekdoty polykal polévku / hleděl jsem na jeho pootevřená ústa / dásně dvě větvičky trní s odřenou kůrou / bylo to nevýslovně nestydaté / viděl jsem celou nahotu / celé ponížení // potom / slavnostní shromáždění / spousta lidí květiny / nedýchatelno / kdosi bez přestání mluvil o deformacích / myslel jsem na jeho deformovaná ústa // má to být poslední akt / dramatu Anonymova / plochého jako příkrov / plného přidušených vzlyků / a pochechtávání těch / kdo si s úlevou vydechli / že to zase vyšlo? / uklidí mrtvé rekvizity / a pomalu / zvednou // potřísněnou oponu". (05.03.2014)

Ve své době určitě potřebný film, který se vyrovnával s nedávnou bolestnou minulostí. Přesto čtyři hvězdičky nedám, protože nadšených obdivovatelů, kteří si přejí ocenit známé jméno Alfréda Radoka a neméně slavný titul, je dost, a tak nemusím snímku vylepšovat reputaci. Z mého pohledu sráží dojem v podstatě dvě věci. Herecké výkony jsou nevyrovnané a na leckterých hercích je znát, že to, co stačilo na prvorepubliková melodramata a nenáročné veselohry, nepostačuje v psychologicky exponovaném tíživém dramatu. Tam to chce zkrátka špičkové charakterní herectví. No a za druhé, estetika Alfréda Radoka je hodně divadelní, nepřiměřená filmovému médiu. Celkový dojem: 65 %. (13.10.2016)