Hvězdy nám nepřály

Romeo bez nohy a Julie jednou nohou v hrobě, citové vydírání par excellence. Čistá práce za pět hvězd. À propos, všimli jste si, že Hazel za sebou tahala v baťůžku ty bomby dvě? Jednu s kyslíkem, druhou natlakovanou samými klišé. Dvě bomby, dvě hadičky, do dvou nosních dírek. Tlačení na pilu všemi možnými dramaturgickými metodami, drsné dojení citů a to vší silou, obouruč, se stejnou vervou jako do temnoty odcházející Isaac prohmatával ňadra své holky Navěky. Smrtka v netradičním kostýmu - v kalhotách od pyžama, s ranním (už bůhvíkolikátým) drinkem v kostnaté pařátě, s cynickým úšklebkem se pohupující do rytmu příšerného švédského hiphopu. Brrr, ten byl! Za co, panebože, za co?! Příhodná tečka za naivitou mladé, leč vášnivé(!) čtenářky a dobrý odrazový můstek do hnusné reality života. Škoda, že Willem Dafoe nedostal víc prostoru ke své exhibici, k verbálnímu tangu jedovatého a krutě upřímného znalce otázek konečného života a nekonečné smrti. A nejstrašidelnější scéna filmu? Kdepak JIPka, pro mě to byl Patrick s kytarou a Ježíšem na koberečku. Kdysi totiž chytil raka do pytle, pročež už neměl světské starosti s láskou tělesnou a mohl se naplno věnovat bohulibé činnosti vedoucího podpůrné skupiny a všechny ty umírající mladé lidi vesele mlátit po hlavách klackem Boží lásky a povinného sdílení bolesti. Ten byl! Velice strašidelný kastrát, Ježíšův roztleskávač. Naproti tomu Romeo a Julie, zde Jednonožka a Dusivka, ti měli sympatické postoje k životu, umírání i k přežívání a jsem moc rád, že jsem je stihl v jejich krátkém životě poznat. P.S. Omluva za cynické hlášky v komentáři, ale za to můžou naši zamilovaní, Hazel a Gus, tenhle přístup k věcem tragickým jsem pochytil od nich! :-)) (05.06.2014)

„Pohřby nejsou pro mrtvé. Jsou pro ty, kteří žijí.“ Znáte ten, jak se sejdou slepej, jednonohej a hadičkářka v kostele? Ne, uznávám, ten cynismus v tomto případě není (tak moc) na místě jako u jiných podobně laděných záležitostí. Před projekcí jsem se bál atributů jako jsou citové vydírání, patos, přeslazenost, slzavé údolí či klišé. A těch se mi také skutečně dostalo, ale rozhodně v podstatně menší a (překvapivě) snesitelnější míře než jsem čekal. Film je sice romantickou pohádkou (díky panu Dokonalému především pro ženskou část publika), avšak alespoň se snaží o nějaký ten nadhled a humor (čímž ovšem nemyslím trapnou postavu Isaaca). A tak krom několika vyloženě do očí bijících momentů (jako např. tleskání na vrcholu, trapná snídaně, reakce na vajíčka atd.) jde sice o veskrze průměrnou, ale nutno přiznat docela bez problémů koukatelnou věc. „Gusi, já jsem granát. Jednoho dne vybouchnu a vyhladím všechno kolem sebe. Cítím, že je mojí povinností, abych minimalizovala množství obětí.“ (18.10.2014)

Z půlky feel-good oddechovka, z půlky vydřený doják. Hvězdy nám nepřály těží z výborně obsazených hlavních hrdinů a šibalského scénáře, v poslední třetině ale přeci jen dojedou na to, že musí hláškovací polohu opustit. Natahované finále nicméně všechna pozitiva nezažene, pořád se tedy můžete těšit na jednu z nejlepší dramedií poslední doby. (8/10) (06.06.2014)

Hvězdy jsou v rámci melodramatického subžánru „sick flick“ tak uspokojivé, jak jen film o umírajících teenagerech může být. Vymýšlení konců jako jeden z hlavních prostředků „osmyslování“ naší existence zde bylo chytře povýšeno na leitmotiv vyprávění, které je od úvodních slov předkládáno jako vyprávění o vyprávění (resp. o vymýšlení příběhů). Touha po uzavřeném vyprávění a kontrole nad vlastním příběhem je u Hazel zesílena její nemocí. (V režisérském sestřihu je proměna Hazel ze subjektu vyprávění ve vyprávějící subjekt výraznější díky scéně v sanitce, kde si kvůli Gusovi vymyslí pokračování básně.) Protagonistka je motivována podobnou potřebou, kterou my jakožto diváci uspokojujeme sledováním smyšlených příběhů. Vzhledem k tomu, že naše životy se uzavřou bez toho, abychom k tomu mohli cokoli dodat, fungují fikční vyprávění jako trenažéry smiřující nás s vlastní smrtelností. Nejvýrazněji pak z tohoto napětí mezi strachem z konce a potřebou dát onomu konci jasnější tvar, těží melodramata. Hvězdy se nespokojují s bezmocí v zásadě dobrých (nebo k nápravě svolných) postav tváří tvář smrtelné chorobě, a snaží se popsanou vlastnost melodramat reflektovat na více rovinách. Je pravda, že film nese veškeré znaky midcultu (parazitování na závažných tématech, audiovizuální líbivost, balení banálních myšlenek do nevěrohodných, důležitě působících proslovů, postavy bez vnitřku), přesto za užití prostých vyprávěcích prostředků dosahují silnějšího emocionálního efektu než zástupy podobných filmů. Hlavní zásluhy patří věrohodným mladým hercům a scénáři dost prohnanému, abyste mu uvěřili, že je nad klišé hollywoodských dojáků vlastně povznesen (ačkoli je ve skutečnosti ždímá do poslední slzy). Za důmyslnost, s jakou se nás záblesky černého humoru a náznaky neochoty hrát dle zavedených žánrových pravidel snaží přesvědčit, že nejsou tuctovým melodramatem, jsem se Hvězdami nakonec rád nechal dojmout. Možná měknu. Možná jen ještě nejsem takový cynik (a šovinista), abych z principu odmítnul dobře vymyšlený „ženský“ film. 65% (09.06.2014)

Přesně takové, jak tvrdí všechny ty marketingové vějičky na přebalu knihy - stejným dílem vtipné, jako srdcervoucí v závislosti na tom, jak moc blízko si Hazel a Guse pustíte k srdci. Místy Hvězdám dochází dech a stěží se drápají vzhůru, jindy zas stoupají na oblohu s nebývalou lehkostí a to jsou právě ty momenty, nad kterými se člověk zastaví a přemýšlí o nich ještě dlouho po skončení filmu. (21.08.2014)