Božena

Místy mistrovské, celkově velmi povedené, nadčasové rodinné drama plné emocí, s trochu unylým scénářem, příliš zjednodušenou hlavní postavou, ale fantastickými herci. Tak a teď pro změnu něco o Němcové. O tom, proč žila to, co žila, v době, ve které žila, a k čemu se v ní vztahovala. (24.01.2021)

Božena Němcová. Nešťastný mýtus, nešťastná osoba. Její neštěstí nepochází ovšem, jak se hodí předstírat ve 20. a 21. století, ze sepjatých mravů století devatenáctého, a už vůbec ne od jejího, na tehdejší poměry velmi tolerantního a také svébytného a pokrokového muže, bez kterého by, jak dnes jistě všichni víme, Božena nebyla ani pro český národ ničím. Ano, i seriál zatím pokračuje v nastolené domácí tradici prezentovat Němcovou jako chudinku, zosobnění všech žen, které je třeba politovat. Nic nemůže být dál od pravdy. Němce bychom mohli litovat o dost víc, když bychom na tuto podivnou hru s lítostí a sebelítostí, která nikdy nikam nevede, chtěli přistoupit. Neštěstím Němcové byla ovšem její vlastní povaha, a snad také zčásti výchova, která se i tehdy rodinu od rodiny lišila, podobně jako dnes, a na níž se mohl podepsal i její nemanželský původ. Život Němcové není problém „zlé doby“, která byla k dívkám a manželkám tvrdá. Manželství byla různá a široká síť příbuzenství poskytovala na druhé starně ženám ochranu a možnosti, které by ve stoletích bez dnešních samozřejmostí jinak vůbec nebylo kde získat. Život Němcové je konkrétní problém konkrétní povahy a konkrétních okolností. Nazírat na historii všeobecnou optikou soudobé morálky je navíc vždy chyba, která dává vzniknout zcela novému, ale smyšlenému poučení. A to většinou záměrně smyšlenému (typicky pro účely aktuální ideologie). Nekonstruujme, co chceme slyšet dnes. Drtivá většina lidí byla šťastná i nešťastná navzdory dobovému modu operandi, který nakonec vždy vytváří důvody pro obojí. Němcová vynikala zvláštní neukotveností a výrazným mentálním chaosem. Určitě není osobností, která může být příkladem, ale není také obětí druhých, jak se snaží od počátku vzniku tohoto mýtu deklarovat obrozenecký, komunisty (a komunistkami) prolongovaný narativ. I ona sama mnohým ubližovala. Nezapomeňme, že to Němcová přelétala od muže k muži a nikdo jí vlastně nebyl dost dobrý, nebylo tomu naopak. To ona pořád něco chtěla – ale co byla schopna sama dát? Ten známý černobílý obrázek mučednice do miniatury pochází od měšťáckých ženských spolků, které po paradoxně poněkud maskulinní Němcové skočily jako po své romantické modle, která se o sto let později proměnila dokonce ve feministickou ikonu :) Myslím, že tak spíš jen nechtěně šlapou po její památce. Nový seriál, který Němcovou představuje, zatím žádné mýty nebortí, ale mimo to se vyvedl nadmíru dobře. Produkce si zaslouží ocenění za solidní historické reálie. Všichni herci pět hvězdiček. Těším se na další díly a s hodnocením se zatím neukvapuji. Snad jen na okraj – těžko hledám důvod, proč musí být v každém současném filmu zachyceny podrobnosti sexuálního aktu. Co z toho kdo má? Sem se to nehodí, ani k době ani vzhledem k tomu, že seriál může být vhodný i do škol. (08.01.2021)

Takže podle Lenky Wimmerová být feministkou znamená umět podvést manžela a nestarat se o děti (ale mluvit o tom, jak je má ráda). No, možná na tom něco je ;) Ale vsadila bych se, že takto to autorka pojmout nechtěla… Sázka na sexuální svobodu jako leitmotiv druhého dílu se podle mě úplně nezdařila – zejména proto, že skrz tuto autorčinu konstrukci skutečnou Němcovou nevidíme. Vidíme nevázanou puberťačku, která prolétla strojem času, takže hovoří plynně jazykem 21. století a také jím myslí. Vidíme divošku, která touží po sebeprosazení a je ochotna jít přes mrtvoly – to vše je typické 21. století. Němcová podle současníků a korespondence nebyla sexuální, nýbrž sensuální (!) obětí sebe sama. Autorce se buď tento rozdíl nepodařilo rozkrýt, nebo ho vůbec nechápe. Vztahy s lidmi (nejen ty milostné) byly pro Němcovou vitální, což vyplývá také ze všech jejích děl. Tím víc, čím v nich plavala často naznak, nebo se v nich přímo topila. Právě neschopnost zdravých vztahů navzdory okolnostem (v rozporu s děsivou touhou po nich) ji strhávala stále víc ke dnu. Anna Kameníková je jistě skvělá herečka, ale vypadá to, že dostala za úkol předvést chladnou a domýšlivou manipulátorku, což je rys, který jistě Němcová měla ve svém nakonec dost schizofrenním rejstříku, ale ze zcela jiných psychických důvodů, než z těch, které prožívají děti současného blahobytu. Kde je snění, zoufalost, rozervanost, pochyby, a především, kde je její LÁSKA? Ani mezi vášní a láskou není rovnítko, natož mezi láskou a sexuální avantýrou. Tohle se z 19. století na současné plátno přenést nepovedlo. Přitom to k Němcové patří nejvíc. EDIT: Pustila jsem si díl podruhé a je možné, že hloubka citu, který není emocí, není přítomna v díle nikoli pro autorčin záměr, ale nakonec skutečně jen proto, že to herečka Kameníková nemá v nátuře (ani zkušenosti). Když říká „pukně mi srdce,“, je to jako kdyby říkala: „právě jsem přinesla brambory.“ Třeba se změnou herečky nastane i proměna sobeckého ledu ve zkušenost (odpovídající nakonec počtu dětí vzhledem k věku), která se se staletími přesouvá stále do vyšších ročníků… ? Zatím je to škoda, ono vlastně všechno kromě té Boženy i v druhém díle celkem sedí… :) (11.01.2021)

Třetí díl je vrstevnatější, konečně dojde i na závan dobového pozadí, kterým ale v seriálu obecně nikdo neplýtvá – jako by tvůrci chtěli poměrem vhledu do soukromého a veřejného života Němcové zdůraznit, že tohle opravdu není popis 19. století, ale guláš naší představy o něm, do kterého jako pejsek s kočičkou přidáváme, co se nám zrovna líbí. Kouzlem nechtěného se tu namísto obhajoby rodí poměrně tvrdá obžaloba emancipace. Jaký je vlastně skutečný vztah autorek k feminismu? Už ve druhém díle vše nasvědčovalo tomu, že vidí rovnítko mezi emancipací a typem ženské povahy, kterou zrovna, mírně řečeno, není za co chválit. Feminismus tu vyznívá jako sen ženy, která se ráda nechá vydržovat, bez mrknutí oka utrácí cizí peníze a za ně je pak milostivě ochotna přemítat nad filozofickými, politickými a společenskými ideály doby. To se to píše! Jen snad aby po ní někdo nechtěl skutečnou práci, a to dokonce i tehdy, když by příjmem z ní uchránila vlastní děti před hladem. Takto to bylo myšleno? ;) Nic proti, v tomto se, pokud jde o Němcovou, drží filmové dílo reality víc, než se mnohým bude líbit, ale vyzdvihovat právě tento povahový rys jako oslavu ženské emancipace je krajně absurdní. Obsazení hlavní role zkušenější Geislerovou probarvilo třetí díl pejstřejšími tóny, její postava je rozměrnější, bohatší a uvěřitelnější. Tvůrcům se sice nepodařilo uchvátit pro seriál mentalitu reálného 19. století, ale podařilo se jim k divákovi přenést živé pocity zmaru, nejistoty i zoufalství, se kterými si v rodině Němcových tykali častěji než s Rottovými ;) V performanci excelentního Hájka ožívá Němec jako živoucí osoba žadonící na dřeň o pochopení, spousta dalších výborných herců, architektů, producentů a řemeslníků si zaslouží ocenění za tuto bezesporu ambiciózní práci. Žel, v amorfním rozmaru autorek Němcová stále uniká sama sobě. Ale to unikala i ve vlastním životě… (18.01.2021)

Rozmazlená, ale statečná primadona zjišťuje, že bez práce nejsou koláče a život není jen oddáváním se slasti za námahu někoho druhého – on se vždy někdo najde. Cestou s sebou strhává do černé díry všechny nejbližší, z manžela, dětí a ze všech blízkých se jejím přičiněním stávají trvale poznamenaní nešťastníci. Źádný člověk na světě (až na těžké psychopaty) není skrz naskrz prohnilý, očarovaný svým egem do každičkého kouta sebe sama, nikdo není úplně bez empatie, nikdo není jednoznačně zlý. Autorky si ale usmyslely, že právě taková Němcová bude ta pravá. Proč? To chtěly tak moc šokovat, tak moc být nové a jiné? Černočerná charakteristika nesvědčí ani filmové postavě. K vykreslení složitosti lidské povahy si nemůžeme přát lepší médium, než je film. Autorky ale na toto umění rezignovaly. Jejich Němcová je jednostranná kulisa z Mordoru. Sobecká a bezohledná do morku kostí. A nikde se ani nedozvíme, proč se takovou stala. Ano, uvědomuji si, že v Čechách tehdy žily desítky Němcových. Vesnických čeledínek, městských služek a měšťanských dcer – s obdivuhodným literárním talentem, o kterém se nikdy nemohly dozvědět. Některé by byly asi lepší než ona. Ale Božena měla štěstí. Byla ve správnou chvíli na správném místě. A měla svou neochvějnou ambici. A tak se stala nesmrtelnou. Své štěstí si neuvědomovala, myslela si, že je něco víc, neuměla hospodařit, jako by skutečně zdědila nějaké prastaré či cizí geny. V jejím životě bylo ale zároveň mnoho pochybností, mnoho citu, podivně patologické rozpolcenosti a mnoho tužeb. Nic z toho tady nevidíme a když, tak jen rozpité ve rtuťovém zrcadle. Proč? Komu se chtěly autorky pomstít? Byly tak překvapeny její korespondencí, že se s ní nedokázaly vyrovnat? Nesou si s sebou averzi z doby povinné četby? Co samy autorky zažily, že mají potřebu vykreslit Němcovou jako člověka, se kterým nemůžeme mít slitování? Chtěly šokovat, zaujmout tzv. „soudobého“ diváka? Ale za jakou cenu? Díváme se tu na drama, které je dechberoucím dílem. Postavy kromě Němcové fungují dokonale, s emocemi to tvůrci umějí, herci se vydávají z nejlepšího, kulisy jsou precizní, atmosféra rozpracovaná, filmovému rámci nic nechybí. Ale v posledním díle se kromě Boženiny jednorozměrnosti už v podstatě nic neděje. Úplně chybí dobové pozadí – nešťastný, umělý příběh hlavní postavy by se mohl odehrávat dnes anebo v jakémkoliv jiném století. Příběh je smutný, natočený tak strhujícím dojmem, že na konci zůstává jen hořká pachuť, těžké zranění a bezbřehá bolest. Ale na to, aby to bylo o Němcové (a o její době), toho příliš mnoho chybí. (24.01.2021)