Fontána

Scénář: Darren Aronofsky .. Together We Will Live Forever. Nejuváženější hodnocení ze všech dosavadních, neboť jsem nad ním hloubal prakticky několik týdnů. Dnes, když jsem viděl Fontánu podruhé na velkém plátně, jsem konečně dospěl k jasnému verdiktu… Darren Aronofsky se u mě skvěle zapsal hlavně svojí depresivní studii dopadů závislostí Requiem za sen. Jeho nynější dílo slibovalo výpravný audiovizuální zážitek s hlubokým emocionálním dopadem. Ne vše se ale povedlo podle původních plánů a slibů. Původní zamýšlený projekt postupně poškozovalo přeobsazování rolí, přepisování scénáře a krácení rozpočtu. Jediné co vlastně zůstalo je původní myšlenka.. Příběh však nijak dopodrobna rozebírat nebudu ústředním motivem je smrt resp. umírání versus možnost žít věčný život, zasazená do tří časových dekád v rozmezí staletí. Ústřední herecká dvojice je výtečná, Hugh a Rachel nás doprovázejí všemi částmi příběhu a samotné finální vyznění děje působí křehce očistně pro duši i mysl. Formální stránka má spoustu vychytávek, zejména sci-fi sféra je díky makrovizuálním postupům skutečně působivá. Zamrzí ovšem ochuzená výprava, která se nejvíce podepsala právě na historické pasáži, která je mírně řečeno minimalistická. Všechny ty originální vizuální postupy by však nebyli nic bez hudby, ta pro tento film udělala skutečně maximum. Pokud totiž má Fontána něco skutečně dechberoucího, je to hudební doprovod od Clint Mansell. Nelze popsat, nutné slyšet a to rovnou několikrát. Skutečně famózní záležitost a určitě nejlepší hudba roku 2006. ...a proto, než slabých pět hvězdiček, dám přesnější a umělecky velmi silné čtyři hvězdičky. 85%. (22.03.2007)

Umělecké dílo, filmová poezie. Darren Aronofsky svou Fontánou potvrzuje, že patři mezi nejnadějnější režiséry a scénáristy dneška. Nemám, co bych vytknul. Tři prolínající se časové linie, každá by mohla fungovat sama o sobě, každá by mohla tvořit samostatný film. Všechny tři tak odlišné a přece tak podobné. Epos, u kteréhož každé další shlédnutí obdaruje diváka něčím novým. Hugh Jackman, Clint Mansell, Darren Aronofsky - tři jména - tři stavební kameny. Jeden by bez druhého bez problémů fungoval, avšak dohromady tvoří základ snad nejlepšího filmu roku. - Finish it... (24.02.2008)

Audiovizuální extáze se zářivými barvami, efekty a úchvatnou hudbou Clinta Mansella. Prolínání příběhu mezi třemi různými dimenzemi má v sobě skrývat podstatu o existenci lidského bytí, jeho pomíjivosti a konci, nekonečnosti a hloubce vesmíru, hledání naděje a věčnosti, a ostatních filozofických otázek. Kromě nádherné Rachel Weisz je skvělý rovněž Hugh Jackman. Fontána je pro mě ten druh filmu, kde forma výrazně a velmi účelně přebíjí samotný obsah. (04.05.2012)

Death as an act of creation. Valná většina transcendentních filmů je co nejvíc pomalá, skoro až hypnotická, aby se divák mohl pohroužet do fikce a přesáhnout rozumové a smyslové možnosti. Fontána je v tomhle jiná, nebojím se říct novátorská, protože transcendence se zde navazuje organickýcm způsobem vyprávění, které se navzájem proplétá a ovlivňuje, jedno může být vyfabulovaná verze druhého a naopak. Aronofského poéma o věčné lásce, smyslu života a smrti (resp. vyrovnávání se s vlastní smrtelností) dosahuje nepopsatelných účinků prostřednictvím fyzických částí ze 16. století, poznatkových z 26. a civilních ze "součastnosti". (Přičemž část ze 16. století lze brát jako fabulaci Izzie a část z 26. jako fabulaci Tommyho; obrácení genderového vnímání - Izziina ryze mužská historicky-dobrodružná část a Tommyho rozjímající a meditující - slouží Aronofskému k dosahovaní co největší plastičnosti). Naproti těkavému vyprávění je naopak hudba Clinta Mansella stmelujícím prvkem, díky níž a zvukovým efektům Fontána stojí v opozici k filmům, s kterými bývá často srovnávána či k nim přirovnávána (2001: Vesmírná odyssea, Solaris od Soderbergha či cokoliv od Tarkovského). Směrem k divákovi ;-) jednoznačně film roku. (21.05.2007)

Vizuální esej, audiovizuální vlnka romantického příběhu. Napsal bych sto krásných slov, abych se silně nedotkl Aronofskyho srdce, ALE vydal jsem se během jeho filmu na spletitou cestu, při které jsem nepodlehl tak naplno, abych se do toho dle snímku bezmezně zamiloval. Ale i tak mě Aronofsky dostal. (21.02.2012)