Fontána

neuvěřitelně nádherný film. Zamyšlení nad podstatou života, jedné velké lásce a smrti podáno Aronofským tak dechberoucím způsobem, že jsem opravdu nedýchal. Dojemný film, který tu bude ještě po generace a vždy připomene, že občas se najdou i filmy, které nejsou jen pro zábavu, ale sdělují i něco hlubokého, něco, co se dotýká těch nejožhavějších otázek. Hugh Jackman svoji trojroli zahrál famózně, na konci a vlastně i po celou dobu jsem spolu s ním měl blízko k slzám. Krása, tento film určitě zůstane dlouho v mém srdci jako klenot, v myšlenkách nezapomenutelný a nesmrtelný. A to také díky Mansellovu mistrovskému soundtracku (Tree of Life a další kousky jsou neuvěřitelně dokonalé) (19.10.2008)

Umělecké dílo, filmová poezie. Darren Aronofsky svou Fontánou potvrzuje, že patři mezi nejnadějnější režiséry a scénáristy dneška. Nemám, co bych vytknul. Tři prolínající se časové linie, každá by mohla fungovat sama o sobě, každá by mohla tvořit samostatný film. Všechny tři tak odlišné a přece tak podobné. Epos, u kteréhož každé další shlédnutí obdaruje diváka něčím novým. Hugh Jackman, Clint Mansell, Darren Aronofsky - tři jména - tři stavební kameny. Jeden by bez druhého bez problémů fungoval, avšak dohromady tvoří základ snad nejlepšího filmu roku. - Finish it... (24.02.2008)

Death as an act of creation. Valná většina transcendentních filmů je co nejvíc pomalá, skoro až hypnotická, aby se divák mohl pohroužet do fikce a přesáhnout rozumové a smyslové možnosti. Fontána je v tomhle jiná, nebojím se říct novátorská, protože transcendence se zde navazuje organickýcm způsobem vyprávění, které se navzájem proplétá a ovlivňuje, jedno může být vyfabulovaná verze druhého a naopak. Aronofského poéma o věčné lásce, smyslu života a smrti (resp. vyrovnávání se s vlastní smrtelností) dosahuje nepopsatelných účinků prostřednictvím fyzických částí ze 16. století, poznatkových z 26. a civilních ze "součastnosti". (Přičemž část ze 16. století lze brát jako fabulaci Izzie a část z 26. jako fabulaci Tommyho; obrácení genderového vnímání - Izziina ryze mužská historicky-dobrodružná část a Tommyho rozjímající a meditující - slouží Aronofskému k dosahovaní co největší plastičnosti). Naproti těkavému vyprávění je naopak hudba Clinta Mansella stmelujícím prvkem, díky níž a zvukovým efektům Fontána stojí v opozici k filmům, s kterými bývá často srovnávána či k nim přirovnávána (2001: Vesmírná odyssea, Solaris od Soderbergha či cokoliv od Tarkovského). Směrem k divákovi ;-) jednoznačně film roku. (21.05.2007)

Jako celek není film příliš výrazný, ovšem jeho významnost a genialita vygraduje posledních asi 20 min. Tam jsem měl jedno velké DEJA VU, kdy mi Aronofsky zprostředkoval zážitek a poznání přesahující hranice všednosti. Zde jsem znova, poprvé v mém životě, zažil prožitek totožný s několika prožitky změněného vědomí a vnímání, kontaktu s Bohem a duchovní přesah běžné smrtelníkovi existence. V tomto směru, dá se říct, jde o nejlepší film, jaký jsem kdy viděl ... ovšem ono těch posledních 20 min plných světelného orgasmu poznání a klidu pro mne ani není filmem, spíše duchovním prožitkem ... Opravdu výjimečný kousek!! (25.12.2012)

Fontánu jsem prožívala jako putování ve vizuálně omamném království obrazů, symbolů a průniků dál i návratů zpět. Za doprovodu nadpozemských trubadúrů mi Aronofsky věnoval lístek na cestu časem, cestu za poznáním vazeb a vzorců, stavby a struktury, duši a mozku impozantního díla, které se prolíná ve zvláštní triádě. A to vše v mistrovském rámu zrakových orgií. Scény z přítomnosti v sobě místy měly bodavou jímavost a šíleně smutnou krásu. Ale pro mě z Fontány nevytryskla živá voda, která by pronikla až do srdečních komor, ani ohnivá naléhavost, která utáhne mozkové závity nadoraz. Na konci poutě se vynořila neodbytná myšlenka, že v tomhle království věčnosti je král zoufale nahý a že mi prostá trojjedinost (Otec, i syn, i Duch svatý:))) poselství nemůže přinést katarzi. Uvnitř jsem cítila prázdnotu a zpětně hodnotím Fontánu jako navoněnou zdechlinu. (23.04.2007)