Reklama

Reklama

60. léta, newyorský Bronx. Boss bronxské mafie Sonny zabil člověka jen tak... Za bílého dne vytáhl pistoli a střílel. Svědkem činu se stal devítiletý kluk Calogero, který je fascinován vzrušujícím světem mafie a u výslechu Sonnyho neprozradil. Tak začalo toto jejich podivné kamarádství... (North Video)

Videa (1)

Trailer

Recenze (510)

Jara.Cimrman.jr 

všechny recenze uživatele

"Jestli se nenatáhne a nevystrčí ti pojistku, abys mohl nastoupit, tak to znamená, že je to sobecká svině a všechno, co jsi viděl je jen vrcholek ledovce." Díky za radu, hned jí dám kopačky. Jinak ovšem pod hrozbou useknutí některého z mých oblíbených prstů jsem ochoten přiznat, že mafii nevnímám jako terno pro svou zemi, mafiánské filmy nijak zvlášť nemusím a úvodní nekonečné představování všech zainteresovaných Johnů Tkaniček považuju za jednu z nejotravnějších filmových zaběhlostí. Když jsem se však touto pasáží zdvořile pronudil, tak musím přiznat, že k nabídnutému příběhu zmateně dospívajícího Calogera, filozofického mafiána Sonnyho i nekompromisně poctivého otce Lorenza, nemám takřka žádných výhrad. ()

Pohrobek 

všechny recenze uživatele

Ukázka toho, že žánr nostalgického vzpomínání na dávno uplynulá léta zlatého dětství i "bezstarostné" puberty lze obměňovat doslova donekonečna a předmětem tohoto vzpomínání se může stát i zdánlivě nazáviděníhodné postavení chudého dítěte z gangsterské čtvrti (viz Leoneho freska Tenkrát v Americe). Tentokrát je tu však patrný vliv rodinného prostředí, především morálně silného otce, jenž se snaží distancovat od obvyklých způsobů svého prostředí a založit bezpečnou existenci sebe a hlavně své rodiny pouze na poctivé práci, což je samozřejmě pro jeho syna málo atraktivní a spíše útrpná pozice, kvůli čemuž se opírá i autoritu jimou, o silného a pragmatického místního bosse. Paralelně se nám tak vyvíjejí dva odlišné vztahy, oba v rovině otec-syn, oba však vycházející z jiného přesvědčení a jiných životních zkušeností. Konečné řešení je asi neočekávaně idylické a až nestravitelně optimistické, ale je tomu snad, proto aby byl zachován nostalgicky jemný vzpomínkový příběh. Myslím si, že De Niro ve své režijní prvotině trochu neodhadl míru a do svého snímku zakomponoval až příliš mnoho problémů a otázek, z čehož vyplývá, že ne vše tu působí úplně přirozeně a příhodně. Za naprostý krok špatným směrem pak považuji onu variaci na montecko-capuletské téma, dokonce v úplně nevkusném "růžovém" ladění! ()

Reklama

ScreamJay 

všechny recenze uživatele

Jsou režijní debuty úspěšné, pak méně úspěšné, krachoidní a radši nevzpomínané. Občas přibude překvapivě dobrý a leckdy špičkový. A právě ono poslední slůvko je tím, které se nelépe hodí k De Nirovu prvnímu režijnímu počinu. Sám tentokráte ztvárnil roli obyčejného otce od rodiny, muže na té takzvané správné straně zákona, který ctí zavedená pravidla a rodové tradice a straní se osidel mafie, které v jeho filmové kariéře formovala z charakterního herce legendu stříbrného plátna. A právě mafie do sebe pomalu absorbuje duši a mysl jeho synka (Francis Capra & Lillo Brancano). Do trefně a realisticky střiženého prostředí se tak začíná rozvíjet spíše emocionální souboj dvou mužů o jeho budoucnost, jeho budoucí život. Zlého pana mafiána si vystřihl Chazz Palminteri, jehož postava oduševnělého a rozumy hýřícího gaunera je v jakési mírné opozici vůči agresi a brutalitě okolí v němž vládně ocelovou pěstí. A právě kolize názorů, spletenec dějových nitek, které přehazují dospívajícího kluka jako horkou bramboru od otce k příteli gaunerovi, nastane v okamžiku, kdy je citová hladina nejvypjatější. Za využití dobové hudby, kterou si komentovat odpustím, neb mi nepřísluší hodnotit legendární písně, se podařilo De Nirovi navodit autentickou atmosféru městských čtvrtí, kde záleželo na barvě pleti a gangu z něhož pocházíte. I za využití surové a hrubé kamery (kameraman Reynaldo Villalobos), rozvážného střihu a lidským okem vedené stylistiky záběrů dodává tomuhle filmu jeho vlastní osobité charisma. Jak Palminteri tak De Niro jsou prototypy skutečných mafiánů, v rysech tváře ostří a chladní, ale přesto jako uhlazení elegáni. Jejich herecké kreace a kreace všech ostatních postav jsem shledal takřka bezchybnými, ač je tu Robert přeci jen trochu zastrčený. Dialogy držící se mluvy mafie a gangů, hlášky co mají říz a nebo morální dopad. „Byl bych radši, kdyby se mě báli. Strach vydrží dýl než láska.“ Příběh z Bronxu je emocionálně silné drama, plující po vlnách agrese a nenávisti, až po přístav lásky a procítěného smutku. Proč dávám 5 hvězdiček? Protože tohle je místní maximum a i když mě film i napodruhé dokázal oslovit, neznamená to, že musí oslovovat stejně i vás ostatní. Pro mě je to gangsterka ze života s lidským pohledem na věc. Už můžete vypnout televize a jít spát. ()

Boss321 

všechny recenze uživatele

Bravurní mafiánské drama, které se ubírá velmi netradiční, za to zajímavější cestou. Prostředí Bronxu sedmdesátých let je vykresleno perfektně, stejně jako charaktery všech postav. Chazz Palminteri, jakožto "bůh" Bronxu, hraje s velkou jistotou a přesně do své role zapadl. O tom, že Robert De Niro je skvělý herec ví jistě každý, ale to že je i výborný režisér nám dokázal hned při svém režijním debutu. Ještě bych vyzdvichl miniroličku pro Joe Pesciho, který je právem považován za jednoho z nejlepších vedlejších herců všech dob. I když Příběh z Bronxu není známý jako Kmotr či Mafiáni, tak rozhodně mohu všem jen doporučit, neboť se jedná o prvotřídní mafiánské drama................ ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Fašismus (1), klerikalismus (2), freudismus (3). O tom je všem Příběh z Bronxu. O tom všem je následující text. ____ 1, Příběh z Bronxu je film fašistický – či lapidárně řečeno setsakramentsky italský. Do extrému to dotahuje De Niro, u něhož jsou všechny tyhle problematický sklony mafiánských filmů dvojnásob patrný. Jednak proto, že není tak ostřílený režisér jako Scorsese nebo Coppola, a jednak proto, že neměl k ruce nijak rafinovaný scénář. Na druhou stranu tahle doslovnost a předurčenost příběhu, který se nikdy nevychýlí z očekávaného, umožňuje nazřít jinde bezpečně pod povrchem uschovaný kostlivce. De Niro se sice někde pokouší o jakési rokokové kudrlinky, předstírá symfoničnost, ale pod tím vším je fašistický tlukot. V prvé řadě se tu dosti výstižně ukazuje, že jakmile mafiáni prorazí, stanou se z původně anarchistů fašisti, neboť s tím, jak roste jejich moc, přelévají osobní svobodu ve svobodu ekonomickou. Z původně romantických individuí se stanou nacionalistický xenofobní pravičácký svině. Proměna osobního individualismu v celospolečenský individualismus je základním kamenem pravicového myšlení a groteskně překroucenou verzí původního romantismu. Vedle rozvětvených fašistických mafiánských klanů nacházejících zdroj inspirace v odvěkých návycích jako viditelným ztělesněným morálního řádu, v rodinných hodnotách a kultu tradice existují ale i mafiáni-solitéři jako Vincent Cassel z Veřejného nepřítele č. 1 nebo Bonnie a Clyde nebo máničky na motorkách, kterým mafiáni v zájmu zachování odvěkého klání skinhead's vs punk's exemplárně nařežou. Myšlenka mafiánství má tak dvojí kořen. Jeden je v intimní, až staromilsky konzervativní lásce k rodině – a v pokleslé formě v nacionalismu a xenofobii, v čemž vyniká Kmotr nebo Příběh z Bronxu. I Sonny Machiavelli je ochoten se dopouštět morálně pochybných jednání ve snaze dosáhnout obecně prospěšného cíle – silné fungující mafiánské famílie. Druhý kořen mafiánství je v určitém, dnes hlavně podprahovém zapálení pro osvícenecké ideály svobody, rovnosti, bratrství. Zásadně se tak totožnost mafiánů pohybuje jako kyvadlo mezi romantickou vůlí k zachování a obnově a osvíceneckou vůlí ke vzpouře a budování nového, mezi romantickým konzervatismem a osvíceneckým humanismem, pravicí a levicí. Mafiánské filmy bychom v určitém smyslu mohli vyložit také jako volení hegelovských nebo kantovských předpokladů, střet feudalismu a individualismu. Dějiny, jak je žijeme, se z hegelovského pohledu jeví jako vtělení velikých dialektických pohybů. V tomto chodu si přesto občas někteří přidrží svoji individualitu, přísahajíc na volnost, rovnost, bratrství. ____ 2, Nacismus křesťanství vyloženě nenáviděl a chtěl jej zlikvidovat. Nicméně fašismus byl vůči křesťanství smířlivější. V zemích jako Španělsko nebo Rakousko, kde byla církev tradiční oporou trůnu, se fašismus vyznačoval sklonem ke klerikalismu, který vrstvu vládnoucích a privilegovaných rozšířil o aristokracii církevní. Ve Španělsku a Portugalsku církev a fašistické hnutí, španělská Falanga, přestavovaly dvojí opěrné pilíře státu. Politickému církevnictví, jak je praktikovali Franco ve Španělsku nebo Tiso na Slovensku, holdují i mafiáni. Calogero sám pronese, jak skvělé je byt katolíkem a jít ke zpovědi - každý týden jste mohli začít odznovu! Současně tím odkrývá, kde vězí největší problém Ameriky dneška. V zemi, kde bezmála tři čtvrtiny obyvatel věří v posmrtný život, se limity pro znečišťování ovzduší a mezinárodními dohodami nahrazujícími Kjótský protokol netřeba vážně zabývat. Smyslem je uniknout do věčné blaženosti. Po nás ať přijde potopa! Neudržitelnost tohoto si uvědomil před sto lety Nietzsche, když tvrdil, že Bůh na kříži je prokletím života, neboť křesťanskost je nutným útěkem před utrpením, jež si vyžaduje sám život. V kusy rozřezaný Dionýsos je opakem rozmařilých mafiánů, šperků a drahých aut. Avšak i oni dnes tvrdě narážejí na realitu mezí růstu. Tehdy, tváří v tvář mizející nicotě, nastupuje ekologie a dlouholetou nadvládu studené a vykořisťovatelské sci-fi (70ky Star Wars, 80ky Blade Runner, 90ky Matrix) střídá zájem o přírodu a fantasy (Avatar, Harry Potter, Pán prstenů, Conan, Souboj Titánů, Princ z Persie: Písky času). ____ 3, Hned na několika rovinách se z filmu ozývá starobylá řecká legenda o Oidipovi a profláklý freudovský zaklínadlo „otec-vražda, matka-incest“. De Niro proti sobě staví silnou otcovskou figuru, která peníze od mafiána Sonnyho odmítá, a krásnou matku, která je schvaluje, v prvý řadě ale konfrontuje proletářského otce a mafiánského buržoázníka. Nijak překvapivě přimkne Calogero k mafiánovi, podobně jako se vzdal Sam Worthington kvůli herectví zednické profese a Harrison Ford tesařiny; vždyť filmy nám nechtějí ukazovat běžný život, ale utopickou krajinu za životem. Poznání je poezií mafiánského hříchu. Ten, kdo hřeší, nejen porušuje pravidlo. Vstupuje tam, kam jiní nevkročili, a ví i to, co jiní nevědí. Možná si ale Calogero ve své hlavě náhradního otce pouze vykonstruoval (De Niro vyrůstal od tří let sám se svou matkou) a možná si to vymyslel celé, mafiánského bosse i jeho kumpány, a zažívá stejný sen jako diváci v kině. Příběh končí symbolicky (-spoilery-): Calogero konečně dospívá, a to v tom smyslu, že přijal za nejvyšší imperativ nelhat sám sobě. Být k dítěti v sobě brutální a nemilosrdný. Konečně překonal regresivní návraty k infantilním vývojovým fázím, byť mu v tom pomohl neplánovaný odchod Sonnyho. V poslední rovině se tu odehrává terapeutický proces a obraz samotného De Nira, pocházejícího z nelehkých poměrů, který, aby se z nuly dostal na vrchol, musel překonat zkonstruovaného autoritativního otce, kterého ve filmu osobně ztvárnil – doslova musel překonat sám sebe. () (méně) (více)

Galerie (20)

Zajímavosti (24)

  • Robert De Niro si přál, aby se Chazz Palminteri účastnil každého aspektu produkce. Palminteri byl proto přítomen u castingů, vybírání lokací, střihu filmu i míchání zvuku. (StarsFan)
  • Robert De Niro (Lorenzo) musel ve skutečnosti absolvovat zkoušky, aby mohl ve filmu řídit autobus. (HellFire)

Reklama

Reklama