Příběh dlouhé cesty
The Long Journey
Distant Journey
Režie:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (více)Obsahy(1)
Mladá židovská lékařka se na počátku okupace provdá za „rasově čistého" českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče se však už nepodaří zachránit, jsou zavlečeni s prvními transporty lidí do terezínského ghetta...
Film Daleká cesta natočil slavný divadelní režisér Alfréd Radok v roce 1948. Film se promítal jen krátce v mimopražských kinech, v době nastupující totality se nesetkal s přízní tehdejších schvalovacích orgánů a byl proto uložen do archivu. O to větší úspěch však měl v zahraničí, sklízel nadšené ohlasy po celé Evropě i Americe. Televizní premiéru měl film až v roce 1991.
Filmová balada vyniká moderní střihovou skladbou, expresionistickým obrazovým pojetím kameramana Josefa Střechy a znepokojivou hudbou Jiřího Sternwalda. Mimořádně působivé drama neztratilo ani po letech svůj silný emotivní náboj. Zaujme i netradičním hereckým obsazením a vynikajícími hereckými výkony Blanky Waleské, Otomara Krejči, Zdeňky Baldové a Eduarda Kohouta.
(Česká televize)
Recenze (122)
Projekt 100 (1997) ()
Jeden z našich nejlepších poválečných filmů, skvěle proloženo autentickými záběry z fašistického Německa. ()
Trvalo mi dlouho, než se ke mně tento film dostal. Těch pět hvězdiček je nadsazených, protože dílko své zápory jistě má, ale když se rozhlédneme, co v roce 1949 - 1950 vzniklo... Radokovo dílo ovšem rozhodně není jednookým mezi slepými, rozhodně má obě oči. Způsob práce s kamerou, se zvukem a koneckonců i s realitou je fascinující. Jediným větším problémem je herecký výkon. Herci nevypadají, jako by hráli, spíše fungují trochu jako loutky, a jejich stav je navozován spíše z venku. Zvuky, úhly záběru a pohyby kamery. Vím, je to součást režijní koncepce, ale chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl. ()
Už když jsem si přečetl jméno režiséra Radoka, počal jsem mít obavy, které se naplnily. Umělecká forma tu přebíjela děj, v tom Radok předběhl dobu a naznačil, jak se bude jeho tvorba ubírat v 60. letech (tehdejší Radokově tvorbě nerozumím vůbec). Cením si snad jen dokumentárních vsuvek, pak výkonu Viktora Očáska, který zde asi sehrál svoji životní roli, také Blanka Waleská byla mnohem civilnější než v některých jiných filmech. Film mi skutečně připadal křečovitý, zařazení těch fantazijních průvodů (pohřební rakve) nebo terezínské kapely, zcela zbytečné. Připadá mi, že zdejší hodnotitelé jsou buď opravdu skuteční na slovo vzatí filmoví odborníci nebo pouzí snobové, kteří se nekriticky neustále klanějí jistým modlám. Film Transport do ráje je mnohem životnější, realističtější a hodnotnější. ()
„Ať žije nacionální socialismus, ať žije Německo!“ No, tak z toho trochu mrazí. A taky z těch originálních záběrů. Jinak jsem ten film nějak moc nepochopila. Základní myšlenku teda jo, ale celej tento tvůrčí počin ne. Asi nejsem na takové filmové umění dost filmově vyzrálá. Prostě mi to připadlo takový chaotický, spíš možná pro lidi, co to zažili. Navíc tam nebylo otitulkovaný, když někdo mluvil německy, a jelikož já dám v němčině dohromady tak tři věty…asi se předpokládalo, že tři roky po válce všichni německy umí. Taky nechápu Židy, kteří měli možnost zdrhnout, na co jako čekali. Já bych teda dobrovolně nešla. To bych se nechala odprásknout na místě (vím, že oni nevěděli, že tam můžou umřít, ale i tak). V Terezíně jsem teda nebyla (to budu muset napravit). Jen v Josefově, ale tam myslím, ve druhé světové byla jen umístěna německá posádka (jestli si to teda dobře pamatuju). Mě připadly silný dvě scény: jak se ten chlap zamotal do židovské látky, smál se a pobíhal mezi lustrama a „Aport“ – chudák paní musela lízt po čtyřech s kýblem v zubech. To bylo drsný. Ale prostě nemůžu to hodnotit výš, z důvodů popsaných před chvílí. ()
Trochu netradiční práce se střihovými efekty, ale po chvíli si na to člověk zvykne a pak to již toleruje. Působí to docela věrohodně, ale některé chybějící motivace nedokážu vzhledem ke snaze o jakousi podivnou realističnost tolerovat. Zejména základní motivace ke sňatku u lidí, jejichž vztah mi přišel především pracovní je trochu podivná. I přes snahu o realističnost nejsem na základě tohoto filmu popsat, jak to tam vypadalo, neboť je zde užívána magická práce s prostorem. To je sice chvályhodné, ale vzhledem k závažnosti tématu si nejsem jistý, zda je to pro dobro věci. Občas je do filmu pěkně začleněn snový motiv, ať už jde o imaginární dítě hrající si s balonem nebo dva davy běžící vystrašeně proti sobě genálně ilustrující naprostou paniku. Uznávám, že je to film netradiční, ale má-li být nadčasový, tak jeho čas pro mě teprve přijde. *** Ve zkratce: A hlas z výšin tiše volal: Majdanek, Osvětim, Treblinka. (Jubilejní 1000. ohodnocený film) ()
Nádherně udělaný film o příšerných věcech. Esteticky krásné obrazy ošklivé skutečnosti. Tento typ filmového ztvárnění válečných hrůz by dnes už asi nikdo nenatočil. Vytýkali by mu nedostatek reality... ()
Daleká cesta je na svou dobu obrovský, celosvětově ojedinělý a novátorský počin, jehož kvality musí docenit i dnešní divák. Škoda, že je tak málo známý a dostupný. ()
Když se podíváme na režiséra, tak nám musí být jasné, že film musel zákonitě skončit v trezoru. Vykreslení prostředí terezínského ghetta působí i po tolika letech mimořádně sugestivně, zřejmě i proto, že je použit i dokumentární materiál. ()
Jedna z perel poválečné kinematografie, obohacená o dobové záběry a projevy. ()
V roce 1948 mohlo jít o naprostou bombu. Ale dneska k navození té správné atmosféry nestačí jen prostřihy s křiklounem Hitlerem a hromadami mrtvých těl. Mám dojem, že Radokovi se nepovedlo mi přenést do obýváku to dusno té doby. Vysvětluju si to především tou ohromnou rozkouzkovaností příběhu a řekl bych marnou snahou převyprávět 6 až 7 let jistojistě nabytých událostmi ač týkajících se jen jedné rodiny v 108 minutách. Tento prostor ještě ubírá relativně zdlouhavé nic moc říkající scény, které spíše měly působit na estetické vnímání diváka. Navíc některé "epizodky" mi přišli trochu podivné. Teda především ta o výletu pana Bureše do ghetta a zpátky. Asi jediná opravdu působivá scéna pro mě byla ta, zachycující odchod židů z Terezína do transportu do Polska. Takže za tu a z úcty k tématu dávám 2*. ()
Dobrá práce s obrazem a spojení autentických dokumentů s hraným filmem. I když se hodně tlačí na pilu a film je dosti uřvaný, málo napínavé. I když natočeno tři roky po válce, v jiných i mladších filmech lepší atmosféra. ()
"Dobrý..dobrý je to!" Ne! Tohle opravdu nebylo dobré, to byly ty nejhorší činy v lidské historii. Nesmírně depresivní, až dokumentaristicky podané drama, zvlášť pro mne, kterého se osobně dotklo... ()
Neskutečně moderně natočený, působivý a depresivní film, zachycující snad nejlépe situaci českých židů. Je působivý především symboly a kamerou, které z tohoto filmu dělají nevšední dílo. Jedná se nejspíš o nejlepší české zachycení Holokaustu. ()
Nadčasově provedené. ()
Pro mě je stejně nejvíc fascinující rok natočení. Proto beru i záběry života Židů z terezínského ghetta jako téměř reálné. Podobné jsem možná v žádném jiném novodobém snímku neviděla. Nutno podotknout zvukové efekty ve filmu - to je síla. ()
Nejvíce mě na tom filmu bavily ty záběry z Říše na fanatického uřvaného Hitlera, Goebellse, Streichera, Hesse, Franka a další, stejně jako záběry jednotek SS, K.H. Franka a Heydricha na nádvoří pražského hradu po vyhlášení Protektorátu. Tyto historické dokumentární a filmové záběry mám fakt rád, hlavně, když všude vlají ty zlověstné nacistické svastiky, má to své zvrácené kouzlo. A v tom se odehrává příběh a osobní tragédie jedné mladé krásné židovské lékařky Hany Kaufmanové a jejího árijského novomanžela Antonína Bureše, a také dalších těžce zkoušených Židů, na které doléhají protižidovská opatření, které vrcholí transporty do Terezína a pak dále na východ. Velice zajímavý střih, prolínání obrazů, dlouhé záběry a zneklidňující hudba dávají tomuto filmu dost autentickou atmosféru. Tento film tedy sleduje příběh židovské oční lékařky Hany, která se zamiluje do Toníka, za kterého se provdá. Ale tohle není milostný film, protektorátní vláda podřízená Říši začne totiž systematicky perzekuovat Židy. Rodiče od Hany jsou převezeny do Terezína a manželé musí bojovat o přežití. Záběry z týdeníků a klipy z filmu Triumf vůle Leni Riefenstahlové ukazují Adolfa Hitlera, Josepha Goebbelse a další nacistické vůdce, jak čtou projevy, zatímco hromada mrtvých nahých těl na pozemku koncentračního tábora posiluje atmosféru holocaustu. Jednoho dne roku 1941 se zamilovaný pár chystá do divadla, když oba dostanou od Hanina otce zprávu, že Židé nesmějí do divadla. Film je také plný symboliky, odehrává se na něm více scén najednou a působí neskutečně sugestivně, člověk se tak snadno vcítí do osudu jednotlivých postav. Závěrečná kapitola z Terezína, kde němečtí bachaři týrají vězně, ničí stoly s papíry pro registraci, nutí je čistit ulice kvůli návštěvě Mezinárodního červeného kříže, dávají jim mizerné příděly a nutí je spát na špinavých pryčnách. Poselství filmu je jasné - ukázat hrůzy a nesmírnou krutost holocaustu, a to je možná důvod, proč se to soudruhům moc nelíbilo. Nebyli o moc lepší, i když židy do táborů neposílali. ()
****1/4. ()
Zajímavě natočený film, vzhledem k roku vzniku klobouk dolů. Ovšem herecké projevy mi úplně nesedly. Některé scény vynikající, jiné mě moc neoslovily. ()
Film který se okamžitě po shlédnutí řadí mezi moji TOP 10 českých filmů. DIvadelník Radok tu na plátno přenesl veškerou zlobu, zlo, nenávist a špínu holokaustu. Bez sebemenších patosů a zbytečně emocionálních scén (kterých se nevyvaroval ani takový velikán jako Šindlerův seznam). Radok šel cestou spíše skromnější komornější, ale o to více syrovější a s tvrdším dopadem na diváka. Je tu nastíněn osud dvou rodin, konkrétněji milenců (později manželů), arijce a židovky. Ze začátku poměrně nevinná provokace a výmluvná gesta se mění v boj o holý život, o přežití a taky o čím dál nedosažitelnou svobodu, která už pro oběti tohoto zla ztratila konkrétní podobu. Tito lidé většinou postupem času věděli že jdou na smrt ( scéna ve sprchách byla děsivá) ale pár odvážlivců kteří ještě neztratili naději se pouští do na první pohled nezvítězitelného boje s hitlerovskou diktaturou. Všeříkající pojem TRANSPORT se ale ozývá čím dál častěji a židové (už tak dost zoufalí ze situace a z podmínek panujících v Terezíně)začínají tušit že se chystá něco velkého a pro ně katastrofického. ()