En sang for Martin
En sång för Martin
A Song for Martin
Pieseň pre Martina
Režie:
Bille AugustScénář:
Bille AugustKamera:
Jörgen PerssonHudba:
Stefan NilssonHrají:
Sven Wollter, Viveka Seldahl, Reine Brynolfsson, Lisa Werlinder, Dag Malmberg, Cecilia Ljung, Helén Söderqvist Henriksson, Alba August, Kjell Wilhelmsen (více)Obsahy(1)
Houslistka symfonického orchestru Barbara Hartmanová je léta vdaná a má dvě dospělé děti, stejně jako dirigent a skladatel Martin Fischer, který s orchestrem zkouší své nové dílo. Oba jsou ve věku, kdy už o citech příliš nepřemýšlejí, a přece se stane zázrak. Dva zralí lidé se do sebe hluboce zamilují a rozhodnou se, že spolu chtějí žít. Ne tajně nebo na zapřenou, ale jako manželé. Rozvod není ani pro jednoho z nich snadný, zvlášť Barbara musí za lásku platit ztrátou syna, který odmítá připustit, že i ona má právo na štěstí. Líbánky v Maroku jsou nezapomenutelné a dvojice prožívá nádherné chvíle souznění a tvůrčí spolupráce i po návratu domů, do Švédska. Martin je plný energie a začne komponovat novou operu, Barbara mu pomáhá a hudba provází jejich nový život na každém kroku. Také problémy s dětmi se postupně vyřeší a moudrého a laskavého Martina všichni respektují jako hlavu velké rodiny. Jenže pak se, nejprve nenápadně, objevují příznaky, že něco není v pořádku. Martin začne trpět nečekanými výpadky paměti a diagnóza zní: Alzheimerova choroba. Nemoc, kterou lze zpomalit, nikoliv však vyléčit, a která postupně zničí lidskou osobnost. Souboj lásky s děsivou chorobou je nerovný, zoufalý a plný bolesti i nového prozření... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (24)
Říká se, že Alzheimerova choroba má být nejvážnější civilizační chorobou jednadvacátého století. Sám jsem s ní konfrontován od chvíle, kdy tato nemoc postihla moji babičku. Ale v 88letech to už možná tolik nebolí, jako ve věku, v jakém to postihlo postavu skladatele a dirigenta Martina Fischera a jeho druhou manželku Barbaru, se kterou se čerstvě oženil. Film v tomto směru nabízí opravdu silnou výpověď o tom, co s osobností člověka dokáže Alzheimer udělat. Pro Barbaru je opravdu těžké se vypořádat s vědomím, že "už to není Váš muž, muž za kterého jste byla provdána". Pro koho by bylo... Barbara to nechce vzdát, ale nakonec si musí s lítostí přiznat, že už se ji nedostává sil…Film je tak postupem času stále depresivnější a depresivnější a člověku se ani nechce zdát, že se ze začátku tak příjemně bavil a užíval si (spolu s hlavními protagonisty) všeobecné pohody a štěstí. Pro mě jako milovníka klasické hudby a opery je kouzelná třeba scéna, když Martin poutavě s nemalou dávkou žoviálnosti vypráví před celou rodinou o Mozartově opeře Kouzelná flétna, načež o pár desítek minut později je člověk konfrontován se scénou, kdy jde Martin se svou ženou již coby velmi nemocný na tuto operu do divadla a celou dobu se jí ptá o čem ta opera vlastně je a o čem tu zpívají. Ten kontrast je fakt síla... ()
Film, který jsem chtěl po deseti minutách vypnout s tím, že nejsem zvědavý na avantýry zasněných umělců. Příběh se však náhle rozehrává do hlubokého a dojemného vyprávění. Přesto, že mi postava Barbary připomínala člověka, který přesvědčen o své výjmečnosti a síle, vstupuje do kolejiště s napřaženýma rukama, aby zastavil rychlík, hodnotím na závěr v plném počtu. ()
„Přestaň se mě bát. Nic po tobě nechci. Zabalila jsem všechny naše věci a dala je do podkroví nad pracovnu. Jsou na dobrém místě, i naše smutné vzpomínky. Všechna bolest, nedorozumění a dohady. Jsi teď volný. Nemusíš se mnou už nic řešit.“ Režisér mě emocionálně zasáhl už filmem Tiché srdce. Píseň pro Martina má také smutné téma, i když přístup je jiný. Divák tuší, že úvodní příjemná pasáž nebude trvat věčně. A jak muž postupně ztrácí pevnou půdu pod nohama, chová se stále dětinštěji, útočněji a sobečtěji (symbolické stažení pod vodu). Přestane na něj být spoleh, jeho veřejná reputace respektovaného dirigenta se tříští, ale v soukromí je to teprve peklo…Vzhledem ke stopáži (a už trochu natahovanému konci) je místy až trýznivé sledovat Martinův duševní rozklad, Barbařino stále větší utrpení a propadání se do beznaděje (i když divák chápe její odmítání skutečnosti). Nakonec ale musí přijít bod zlomu. Vše zlé nakonec může vést ke smíření se s realitou a přijmutí nevyhnutelného…Dávám téhle emočně náročné podívané solidní 4*. ()
Zde se ukazuje, jak moc je pravdivá otřepaná věta, že nejdůležitější je zdraví. Film má celkem spád, a to zejména na začátku. Během cca patnácti minut proběhla tak výrazná změna v životech hlavních hrdinů, že jiní by z toho jistě udělali samostatný film. Nejvíc si z filmu ale asi zapamatujete především výborný výkon hlavního představitele, který trpí Alzheimerovou chorobou. No závěrem musím dodat, že tak blbou náladu jsem po shlédnutí filmu už dlouho neměl.Nezbývá než doufat v brzké nalezení účinné léčby na Alzheimera. ()
Depresivní příběh o nemoci, které by se každý vyhnul velkým obloukem, ale někdy si ona sama najde někoho a pak už žel, nejde nikam uniknout. Je strašně smutné, když je člověk naprosto bezmocný a není žádná šance pomoct člověku s takovým postižením, jak jsme viděli u Martina. Nejtěžší je to asi pro ty nejbližší a já litovala Barbaru, protože na ní leželo břímě, kdy se s tím musela postupně vyrovnávat a od neopodstatněných výčitek svědomí nakonec dojít ke smíření nejen se záludnou nemocí, ale nakonec sama se sebou. Nejvíc na mě asi zapůsobila po emotivní stránce poslední třetina filmu a rozhodně i vynikající výkon pro mě úplně neznámého švédského herce Svena Wolltera. 75% ()
Galerie (7)
Photo © Obel Film
Reklama