Já, Earl a holka na umření

Ne, z Me & Earl & the Dying Girl se (tedy aspoň si to myslím) nestane druhá Americká noc nebo 8½, ale to vůbec nevadí, protože láska k filmovému médiu je z něj cítit minimálně stejně silně jako ve zmíněných klasikách. Ne, vážně není moc pravděpodobné, že by ti dva mladí středoškoláci, kteří tvoří dvě třetiny hlavního hereckého trojlístku, znali a zbožňovali tolik legendárních, občas i poněkud zapadlých evropských a amerických snímků a navíc jim tak kreativním způsobem vzdávali hold (na to jsou až moc normální, ačkoli podle zvyklostí coming of age snímků, jejichž DNA základní příběhová kostra Me & Earl & the Dying Girl rozhodně nezapře, do kolektivu svých vrstevníků nezapadají a až na několik excentriků, podivínů a samozřejmě pohodového a chápavého učitele jsou pro většinu okolí víceméně neviditelní), ale z každého záběru je cítit, že samotní tvůrci trpí cinefilstvím v posledním stádiu a klidně by ho mohli přenášet jako nevyléčitelnou chorobu. Tak nějak se nedokážu dopátrat, komu je tenhle film vlastně určen; starší diváci snímek po přečtení synopse a priori zavrhnou jako zábavu čistě pro lidi, kteří stejně jako protagonisté právě stojí na prahu dospělosti, náctiletí zase asi moc nebudou chápat tu spoustu filmových narážek, citací a poct a bude jim unikat, proč hlavní hrdina občas pronáší věty s divným německým přízvukem a co – pokud vůbec něco – na tom má být vtipného (a to ani ti, pro něž je angličtina hlavním jazykem, u nás to pak vyšumí úplně). Ale až uslyšíte, jakým způsobem Thomas Mann vystihl dikci Wernera Herzoga (který bude pravděpodobně velkým oblíbencem režiséra či scenáristy / autora knižní předlohy, kterou jsem nečetl a ani ji neznám), okamžitě vás napadne, že by mohl z fleku namluvit režisérský komentář k některému z Herzogových snímků, kdyby mistr nedej bože ležel na smrtelné posteli a osvětlení jeho uměleckých záměrů běžným smrtelníkům by bylo jeho posledním přáním. (18.09.2015)

Člověk by řekl, že podobné filmy ho už dostat nemůžou, že už proti nim přece musí být otupělý vzhledem k tomu, že téma rakoviny vídáme na plátně minimálně jednou ročně. Jesse Andrews však dokázal postavy zhmotnit, máte pocit, že sledujete osoby žijící vedle Vás, o to více film dokáže ranit, i když si to nechcete připustit. Film se může navíc pyšnit velmi zajímavým režisérským pojetím, sympatickými herci a příjemnému humoru. Poselství filmu je opravdové a pro mě hodně bolestivé. (07.10.2015)

Je to hrozně dobré a hrozně smutné. Takový ten indie coming of age film o sympaťácích na střední škole, co vám normálně prozáří den, jenomže v tomhle navíc nejsympatičtější holka na světě umírá. Konec je neklišovitý a dívá se na všechny ty věci se smrtí, které trochu čekáte, z jiného úhlu. Nebo aspoň myslím, protože přes slzičky jsem toho moc neviděl. (08.10.2015)

Urghr..... Zklamání. Na ty velké indie romance z let minulých to nemá ani náhodou. Představitel hlavní role slaboučký, vedlejší role moc fajn, hlavně Jon Bernthal a Nick Offerman. Olivia Cooke má před sebou určitě velkou budoucnost, škoda, že tady toho prostoru tolik nebylo. Bavily mne švédované filmy a klaus Kinski, ale tím to asi tak končí. Celé to podle mne dojelo na neskutečně slaboučkou režii, která to hlavně ze začátku hrozně sráží a svou nevyrovnaností mezi meta humorem a dramatem moc nepřispívá ke ždímání emocí... Tohle se nepovedlo 6/10 (27.09.2015)

Pěkný film, který se místama nevyhl nějakému tomu klišé, ale zase právě originální styl vyprávění a způsob natočení a zpracování, je největším přínosem tohoto snímku. Podařilo se mu život teenagerů podat jaksi autenticky a jinak, než na co jsem zvyklá. Hlavní postavou je Greg, kterému jeho matka sdělí, že Rachel má rakovinu, že by se jí hodil kamarád a v podstatě ho donutí, aby se s ní vídal. Což ani Greg, ani Rachel neberou jako pozitivní věc, naopak jsou oba otrávení. Ale i tak se spolu dívají na filmy, vedou různé sarkastické a realistické rozhovory, vyměňují si názory a prakticky si jeden na druhého jaksi 'zvykají'. Žádnou romantiku ale nelze očekávat, protože Greg má neustále pocit, že je do všeho nucen a nejradši by se z toho vyvlíknul. Vše komentuje sarkastickými, upřímnými i ironickými poznámkami. Stejně tak se cítí i Rachel až do doby, než oba zjistí, že trávit čas spolu, je nakonec jedna z věci, která je opravdu těší. Greg jako hlavní protagonista mi přijde velmi sympatický a ty jeho neustále ironické a sarkastické komenty, to já můžu. V průběhu se zde seznámíme i s jeho nejlepším kamarádem Earlem, který svou lhostejností ke všemu a jeho také věčně netypickým divným poznámkám, dodával na dobré atmosféře filmu. Rachel je zde spíše jako vedlejší postava, i když má vlastně pro celý příběh zásadní význam. Každopádně je samotářka, která se svou nemoc snaží brát s nadsázkou. Sečteno podtrženo, tohle je jeden z nejupřímnějších filmů o rakovině, jaký jsem kdy viděla. Doporučila bych ho hlavně lidem, kteří se rádi zasmějí a nevadí jim slyšet upřímnou pravdu, která zrovna nemusí být dle jejich představ. - "I've never been very beautiful, and that's fine because that's not important to me." (21.07.2017)