Režie:
Antonín KachlíkKamera:
Ivan ŠlapetaHudba:
Vladimír SommerHrají:
Miroslav Zounar, Adolf Filip, Josef Langmiler, Václav Švorc, Josef Mixa, Jaroslav Drbohlav, Karel Šebesta, Jaroslav Kuneš, Jiří Ornest, Viktor Preiss (více)Obsahy(1)
V éře normalizace vznikla řada (pseudo)historických filmů, dokonce označovaných za rekonstrukce, které velebily světodějné poslání komunistické strany a přisuzovaly jí výhradně lidumilné úmysly ("Dny zrady", "Sokolovo", "Osvobození Prahy", "Vítězný lid"). V roce 1929, kdy se sešel její pátý sjezd, totiž do čela komunistů nastoupil Klement Gottwald, jenž se přiklonil k linii ruských bolševiků... Zjevná poplatnost ideologickým schématům i realizační selhání zavinily, že dnes tento film působí jako nezamýšlená parodie. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (41)
Hrůznost přetrpěného zážitku, jehož obsahem je ahistorická falzifikační heroizace nejtemnějšího okamžiku dějin komunistického hnutí v česko-slovenském prostoru, tlumí alespoň elementární zvládání filmového řemesla. Chceme-li však přesto v tomto braku hledat i pozitivní momenty, najdeme je. Spočívají v jakémsi "negativu" scénáře i režie. KSČ se jeví v tomto pohledu jako nedůvěryhodná populistická síla, která větší část své energie spotřebovává na obhajobu plakátových frází-lží a soustavné ohlupování svých členů. Tou největší a tím největším je Gottwaldova postava a legenda, která na ni byla navázána. Fakt, že film byl natáčen i uváděn do kin v době vrcholícího normalizačního temna, v němž byla regenerována základní klišé stalinského stalinismu, film citelně poznamenal. A proto velmi nadčasově působí i jeho závěr. Jeden z lidsky i politicky nejhloupějších projevů, které kdy na půdě českých parlamentů byly proneseny, svou symboličnost opravdu naplnil. Zločiny padesátých - a nejen padesátých let - minulého století. ()
Chtěl jsem to vidět. Hlavně proto, abych věděl a nebyl jedním z dalších co tyto snímky nejen neviděli, a kteří je rovnou bez zkušenosti odsuzují (on je v tom totiž rozdíl toho zážitku a poznání)... Tohle bylo skutečně velmi těžko stravitelené i pro jedince mého typu, kteří se specializují na normalizační a socialistické snímky. Většina děje se odehrává ve všemožných jednacích sálech, klubech či hospodách a hlavním tématem je probírání dalšího vývoje KSČ u nás pod vedením Klemeta Gottwalda. Autoři si se skutečnou rekonstrukcí této části naší historie hlavu věru nelámali a děj hladce osoustružili pro potřeby zvýraznění kultu Dementa - pardon - Klementa Gottwalda. Ten je zde znázorňován jako moudrý a bodrý chlap, jemuž jde jen o očištění strany a o dělnictvo. Hlavní role se zhostil ,,hoštický předseda JZD" Miroslav Zounar. V dílku se opatlalo větší množství našich herců z nichž nejvíce mne mrzela účast Viktora Preise coby intelektuála Leninské školy a pobočníka Klémy... Závěrečný projev Klementa Gottwalda v parlamentu, kde na námitku opozice ,,že si komunisté jezdí pro moudra a instrukce do Moskvy" hrdě odpovídá: Ano, my tam jezdíme abychom se naučili jak vám zlámat vaz" mnou skutečně otřásl ! Jen doufám, že se už nikdy nestane aby se do vedení naší země dostala podobná strana s podobným dementem. Nutno vidět pro výstrahu. ()
Omluvte mě prosím, že píšu tento komentář v průběhu asi poloviny filmu, ale to se nedá vydržet. Jestli někdo nadával na Šťepničku, že se Gottwaldovi nepodobá, tak Zounar (nebo kdo ho hraje) se mu nejen nepodobá, ale hraje ho tak trapně, že to svět neviděl. O ostatních hercích platí to samý. Jedinný, kdo alepoň vykazuje nějaké herectví, je Adolf Filip (taky hrál Zápotockýho vícekrát). Natočené to je příííííííííííííšerně! To i ten seriál Gottwald je lépe natočen. Jako příklad uvedu scénu útoku na Jílka, kde tady kamera stojí nepochopitelně vzadu. Jedná se tedy o snad nejtrapnější film (ehm Hrocha nepočítám - to je jiná liga) z období normalizace, protože já všechno snesu, ale vidět nekonečný hádky mezi komunistama a do toho blažený úsměv Klementa Gottwalda je i na mě moc. ODPAD! ()
Jedna z normalizačních perel, kterou jsem měl možnost zhlédnout až dneska. Další příklad historické rekonstrukce odporující skutečným dějinám. I přes svou dvouhodinovou délku jsou postavy neskutečně jednorozměrné (příslušnost k jednotlivým stranám je snadno rozpoznatelná díky šatům) s mýtickým Klementem Gottwaldem v čele. Přes všechny negativa jsem se u filmu bavil, jen mne tvůrci naštvali tím cajzlovským pseudohantecem. To si sakra nemohli vzít odborného poradce, měli na place hned dva, Laďu Lakomého, coby revanšistu Horu a Jaru Kuneše jako Kopeckého (to byl ten horlivý revolucionář, kterého musel krotit i Kléma). Řemeslo je odvedeno standardním způsobem, jak se na zakázkovou činnost sluší, hlavně ta monumentálně dramatická hudba je špica. ()
"Budeme se bít o ulice, o svobodu tisku, svobodu shromažďovací, svobodu spolčovací, o svobodu stávkovou pro proletariát! Proti vašemu policejnímu fašistickému teroru postavíme proletářskou obranu! My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti! Houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno!" O něco mladší předchůdce seriálového Gottwalda z poloviny osmdesátých let (nikoli náhodou je autorem v obou případech scenárista Jaroslav Matějka) je ve svém stylizovaném - a zde také mnohem agresivnějším - výkladu vzniku bolševizující se Komunistické strany ve dvacátém devátém roce zoufalejší než zoufalý. Historická prefabulace daných skutečností jde daleko za rámec objektivní "rekonstrukce" a nabízí jen čítankový pohled na vnitrostranickou krizi, ze které tu jsou mimo pravicové opozice obviňováni i oportunističtí levicoví intelektuálové. Utužení rodícího se normalizovaného Československa si vynucovalo i takovéto návraty ze záhrobí a znovuvzkříšení Gottwaldovy umrlé legendy pouze nasvědčuje, kam až byl "nový" režim schopen zajít. Výsledkem je více než dvouhodinová nuda bezobsažného plkání a dohadování; rovněž herecké výkony se pohybují na hranici vkusu (mimořádně špatná Zounarova poloha v titulní roli i strejcovské pojetí Zápotockého Adolfem Filipem) a jak nasvědčuje seznam obsazených, party se rozdávaly za odměnu těm nejvěrnějším. Závěrečný výrok, jež se skutečně dá označit za jeden z nejostudnějších, jaký kdy na naší politické scéně zazněl, je svým způsobem odpovědí těm, kteří toto zlo napomáhali sestrojit a v dalších letech činorodě udržovat při životě. Každé další slovo je pro tento paskvil nehospodárným plýtváním. ()
Jde v podstatě o přímého pokračovatele filmů mapujících pozici dělnického hnutí v československé historii, které byly natáčeny v 50. letech. Tvůrčí postupy se de facto nezměnily a památné historické věty z úst čelních představitelů strany zaznívají i ve filmech natočených v éře normalizace. To ještě posiluje tento hrůzný zážitek, který lze přetrpět jen s notnou dávkou sebemrskačství. Monumentální sedmdesátkové dílo tehdejšího aktivního funkcionáře, mj. i šéfa katedry režie na FAMU (!!!) Tondy Kachlíka. Pro zajímavost, jde o jedinou filmovou hlavní roli Miroslava Zounara, herce který byl vděčným typem k obsazování ve filmech s agitační tématikou. Nutno však říci, že při sledování jeho hereckého projevu nebolí tolik oči jako v případě jiných jedinců, včetně Zounarova syna Martina. ()
Živé obrazy z fiktivních dějin KSČ. 1) Tvůrci nabídli zfilmované horečnaté sny socialistického šéfideologa Vasila Bilaka ve, připadá mi, velmi věrohodné podobě._____ 2) Všechny filmy na téma dějin komunistické strany obsahují vášnivé diskuse na schůzích a sjezdech. Lidé se nebáli své odlišné názory prezentovat a třeba se za ně i poprat. Jak tato skutečnost působila v době strnulých ksichtů, kdy na sjezdech se pouze sedělo, aplaudovalo a zdvihaly ruce s mandátovými lístky! Že si toho tehdy nikdo nevšiml?_____ 3) Podle stenografického záznamu z jednání parlamentu zní pasáž ze slavného Gottwaldova projevu takto: A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk (výkřiky - veselost). A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry (výkřiky)! Zmíněný projev jsme povinně studovali na hodinách řečnictví. Gottwald nepochybně byl dobrý rétor. ()
Byla to hrůza! ()
Téměř totožný jako seriál Gottwald, jen tohle je ještě otřesnější a nudnější. Dvě hodiny komunistikejch sraček, který diváka za těch 120 minut umlátí do bezvědomí. Normalizační komunisti si prostě natočili svůj film, aby se měli u čeho ukájet. Jen by mě zajímalo, kdo na tohle mohl v půlce 70. let chodit. Dokážu si představit, že na tuhle sračku se povinně vodili mladý svazáci a byla to hlavní perla školních představení, protože nikdo, kdo má pud sebezáchovy, na tohle do kina vlézt dobrovolně nemoh. A taky bych rád veděl, kde to vzalo těch vysokých 33 %. ()
💀Fujky, fujky! Schematická agitka bez špetky dramaturgického dohledu (pod vlivem barrandovského prasete L. Tomana). Zatímco Sověti či Italové mnohokrát prokázali, že lze vyprávět ideologicky zbarvené epochy filmařsky i divácky strhujícím způsobem, jenž dokáže omráčit masy, Kachlíkův Dvacátý devátý je naopak stvrzenkou toho, že čs. kinematografie toto umění nikdy ani z dálky neovládala; snad jen na Vávrovy Dny zrady a Sokolovo se dá s odstupem času dívat, leč ani on neušetří diváky bolestivému cvrkání v očích. Člověk by se tomu vysmál, však i soudruzi z toho doma na gauči museli mít srandu, jenže to by to musela být nevinná blbost. Tohle je ale nebezpečná blbost! Resp. byla ve své době.💀 ()
"Pane předsedo, konejte svoji povinnost!" 75% ()
Dlouho jsem přemýšlel, jestli nedat hvězdičku aspoň za Adolfa Filipa, který docela obstojně hraje Zápotockého, ale vždycky když už jsem si řekl, že to kvůli němu dám, vzpomněl jsem si na velkolepý závěr s Gottwaldovým slavným proslovem o kroucení krků a hned jsem tenhle nápad zavrhl. Je to přesně takové, jak to vypadá - normalizační hnus o hrdinství Klémy Gottwalda, který trvá dvě hodiny a je naplněný otravným politickým překřikováním, očekávatelnou černobílostí a jednostranností, dalším návalem politického překřikováním a takhle furt dokola až do samého konce. Miroslav Zounar hraje Gottwalda takovým způsobem, že vyhrkne tři slova a pak mu stejný čas trvá, než si vzpomene na další; což jsem původně bral jako intonaci jeho mluvy, ale docela rychle mi došlo, že je to jen neumětelství. Natočené je to neskutečně líně, ale takovým způsobem, že jsem to snad ještě neviděl. Místo více záběrů u emočně silnější scény je často záběr jeden a k tomu všemu ještě s idiotsky umístěnou kamerou, takže z toho člověk nejenže nic nemůže mít, ale taky se místy ani nedá chápat, co se vůbec děje. Jen představitel Zápotockého a počáteční pseudo-neutralita postavy za něco stojí, ale jinak je to mizérie scénáristicky i filmařsky a opravdu těžko se mi zde hledají klady. A doufal jsem, že se aspoň párkrát zasměju jako u každé takové agitky, ale tady ani nebylo čemu. Odpady sice dávám běžně filmům, které mě neskutečně naštvou, což sice není příklad Dvacátého devátého (je to hrozný film, ale nemůžu říct, že by mě až tak naštval), ale zároveň je to film tak otřesný, že v něm prakticky neexistují klady a tím pádem jiné hodnocení stejně není možné. Jinak za výsledek (a vůbec vznik) činím hlavně řádného soudruha Tomana, jehož dramaturgií se zde podělalo vše co šlo, ale ne Kachlíka. Mám od něj už delší dobu v plánu Třiatřicet stříbrných křepelek a Dvacátý devátý mě dostatečně namontovalo k tomu, abych se na to konečně podíval a Kachlíkovi v mých očích zachránil čest. Fakt doufám, že ta naprostá filmařská neschopnost není jeho vina. Vždyť i Trapl své řemeslo chápal víc, než styl, s jakým přichází tenhle hnůj... odpad! ()
Miroslav Zounar brněnský herec :-) ()
"Kdo chce komunismus, tož musí být pro revoluční ale jednotnou stranu bez všelijaké tý oportunistický pakáže." Poslouchat všechny ty plamenné "Klémovy" projevy (včetně toho závěrečného z parlamentu, kde zazní "slavná" slova o tom, že se "učí od sovětský soudruhů učit jak Vám zakroutit krkem") se dalo jen s největším sebezapřením. S ohledem na datum vzniku tohoto normalizačního filmu, se nelze ani moc divit, že popis "převratného" V. sjezdu KSČ, na němž zvítězila radikální bolševická linie Klementa Gottwalda, je od historické pravdy vzdálen nejmíň o "parník". Snad jediné, co mě trošku zaujalo, bylo vykreslení postavy Antonína Zápotockého (bodný Adolf Filip), zejména pokud jde o jeho vztah ke Gottwaldovi. Že se nakonec Zápotocký přidal na tu "jedinou správnou stranu", to mě moc nepřekvapilo, ale že ze začátku dost o něm pochyboval, to už jo. A z toho, co jsem si mohl o tomto přečíst, se zdá, že aspoň v tomto mluví film pravdu ()
Scénář má dvě roviny. V první (pozitivní) je jakž takž normálně natočený vnitrostranický vývoj KSČ v roce 1929. Druhá (negativní) se pokouší glorifikovat Gottwalda i Zápotockého. Vtipné na tom je to, že soudruzi počítají s úplnou tupostí diváka. Nechtíc ukazují, jací byli ve skutečnosti bolševici uvnitř KSČ. Kouzlo nechtěného zde funguje skvěle. Kléma svými řečmi odpuzuje dokonale. Tohle by měli pouštět v TV, aby si lidi udělali obrázek o "charakterní" levici. Kdo se chce dostat až na konec snímku, musí se prokousat i příběhem starého a mladého Mráčka....to byli emoce :) ! Konec dobrý - všechno dobré. Kléma Vám ukáže, co ve skutečnosti chtěla KSČ. Její nástupkyně KSČM to bohužel nemůže říct na plnou hubu, ale názory má totožné. Jedinou její nevýhodou je absence SSSR. ()
Film, který si vystačí s jedním tématem. Je to téma vnitřního boje komunistické strany na konci dvacátých let 20. století. "Hvězdně" obsazený film, kde určitě mnoho herců hrálo z donucení. Někteří však s velkou chutí a vidinou odměny a dalších rolí. Jistě v tomto smyslu nikdo nepochybuje o vnitřním přesvědčení pánů Zounara, Filipa, Švorce, Mixy... Líto mi může být snad jen mladého hereckého páru Čeřovská-Drbohlav, jejichž životy ve skutečnosti skončily tak nešťastně a brzy. Ačkoliv nebýt podobně laděných filmů, zřejmě by se na filmovém plátně příliš neuplatnili. Film samotný je sledem stranických diskusí, sjezdů a projevů. Tehdejší Jílkovo vedení, které stále více inklinuje k sociální demokracii, je vystřídáno novým vedením Klementa Gottwalda. Ten se jezdil do Moskvy učit, jak nejen nepřátelům, ale později i přátelům, zakroutit krkem. Inspirován tehdejší sovětskou modlou Leninem, jehož už mohl navštívit jen v mauzoleu a vycvičen Stalinem, který třídní boj zvládal s nevšední asijskou krutostí. Film doporučuji shlédnout pro poučení. Ale nevadí, když při jeho sledování na půlhodinku usnete. Děj jenom přeskočí z jedné schůze do druhé. ()
Paradni komouskej kousek, umim si predstavit, jak si to soudruzi pousteli na vyborovkach a slzeli u toho...ale asi spis ne. :) Zpracovani spise nudne. Cele je to takovy pokus o hrany dokument, rekl bych. ()
Já tento film zahlédl v přehlídce normalizačních filmů v Brně (2007, společně s Hrochem, Vítězným lidem, Člověkem, co není sám atd.). Opravdu otřesné. Opět - jako ve Vítězném lidu - namaskované hlavy, v případě Gottwalda ovšem aspoň trošku životnější. Slátanina je to dlouhá a barevná, člověk se nestačí divit, kdo všechno si v tom nezahrál. Na projekci jsme však asi viděl novou kopii z nesestříhaného negativu, takže jsme mohli vidět i sekvence s bouřícími se spisovateli "intelektuály, kteří nepřijali novou, bolševickou linii strany", rozuměj Marii Majerovou (Jiřina Petrovická), Josefa Horu (Ladislav Lakomý), Vítězslava Nezvala (Miroslav Částek); ta byla v kopii, která šla v sedmdesátých letech do kin, prostříhána; přeci jen, byli to národní umělci a proč tedy připomínat jejich prohřešky proti straně... - - Celý film je takový bezzubě hloupý, ale závěrečná scéna, v níž Kachlík nechá Gottwalda - Zounara ocitovat celý Gottwaldův první parlamentní projev ("My se opravdu jezdíme do Moskvy učit. My se tam jezdíme učit, jak vám zakroutit krky!") a prostřihnout do závěrečné happyendové hudby s tleskajícím proletářsky mladým partesem... - - z té jsem tedy nemohl hrůzou a hořkostí usnout. I proto tedy odpad. ()
Dobře odvedená propaganda. ()
Dvouhodinové martyrium. Plné slov. Respektive hromady a tuny slov, které se na diváka valí prakticky celou stopáž. Žádná akce, žádné drama, žádný humor (nepočítán ten nechtěný) jen ty šílené těžko stravitelné plky korunované hrůzným Gottwaldovo projevem. Warpování historie je prakticky jediné o co se tvůrci snažili a to se také podepsalo na všech ostatních apektech filmu ať už jde o technickou (řemeslnou) práci nebo o kulturní výsledek. Bizarní je (z dnešního pohledu) obsazení Viktora Preisse do role Jana Švermy. Kdy by ten film nebyl tak dlouhý a ukecaný, dal by se považovat za vcelku obstojnou parodii, ale v této podobě je to opravdu utrpení dokoukat až do konce. ()