47 metrů: Mimo klec

Sice blbé, ale překvapivě hezky natočené béčko. Fakt se mi líbilo, jak si kamera pohrává s odlesky a barvami a některé momenty měly solidní atmosféru. Žraloci jsou tady ošklivá slepá hovada, co se náhodně objevují na nepravděpodobných místech, ukousnou si kus potápěče a pak zase zmizí v temnotě kolem, ale naštěstí se tu nehraje jen na lekačky. A když dokážete odpustit malé drobnosti a logické lapsy, jako že - podvodní vysílačky občas fungují, občas nefungují (a docela by mě zajímalo, jak to, že postavy úplně nádherně slyší, když nemají masky přes uši, nemají sluchátka ani žádný viditelný způsob, jak přenášet zvuk skrz spánkové kosti...) - žraloci jsou obří slepé megasvině žijící pravděpodobně několik generací ve stejné jeskyni, ale za celou dobu jsme dole viděli asi dvě ryby, tak co tam žerou a hlavně za rohem mají moře, tak proč neodplavou - koukáme na béčko, kde téměř všechny postavy jsou ženy a stejně ani jedna neskončí nahoře bez... atd., třeba si film taky užijete. (27.07.2020)

Možná proto, že jsem neviděl 47 metrů z roku 2017 a nemohu srovnávat, tak jsem z tohoto hororu nadšený. A kdybych po celou dobu neměl pocit, že jsem vždy nějakou část filmu viděl už i někde jinde (Sanctum, Útok z hlubin apod.), tak bych neváhal i udělit plné hodnocení. Velkým pozitivem byl pro mě závěr, kdy jsem očekával, že jak jsem zvyklí z jiných filmů, tak konec bude ve chvíli, kdy se vynoří z jeskyně, ale tvůrci pokračovali dál a diváka nechali ještě aspoň dalších pár minut bavit. Jak jsem již v jednom komentáři zmiňoval, jsem velkým fandou eko hororů se žraloky a už se těším, až se podívám ne verzi z roku 2017. (10.11.2019)

Námět by ušel, pokud automaticky přistoupíme na fakt, že každý tvůrce se chce se žraloky spíše vyblbnout, než aby ve stylu Čelistí představil silné protagonisty a zubatou hrozbu neposílal jen na tuctové krmení. Klaustrofobické prostředí jeskyně skýtá pár možností pro napínavé a neokoukané scény, ale ve výsledku převládá doslovný soumrak originality, která ustupuje chaotickému efektu a bizarnímu akčnímu zakončení. Samozřejmě zbytečné tmavé pokračování s nevýraznými hrdiny, po kterém dostanu leda tak chuť otevřít si další pivo a po dvacáté si pustit Spielbergův masterpeace. (02.01.2020)

Nad zatopeným Mayským pohřebištěm s točitým schodištěm ( doména Evropy a nikoli Střední nebo Jižní Ameriky), raději mávnu rukou... Kolik generací kříženců Žraloka Bílého a Žraloka Útesového by zde muselo z nějakého důvodu žít, aby přišlo o zrak a "vybledlo"? Nejméně deset... Vzhledem k perfektní orientaci by již první "milostný" pár odtud našel cestu zpět do otevřených vod rychleji, než by herci stačili vysvléci plavky... Člověk není na Jídelním lístku, který Matka Příroda dala těmto "Lékařům moří a oceánů" již před 230 miliony let... Navíc, člověk je samá kaloricky nevýživná kost, svalstvo a oproti na kalorie bohatému tuku ploutvonožců a jiných mořských savců, ale i ryb, je i sebevíce korpulentní dáma či pán jen chudou náhražkou... Nuž, i v tomto snímku jsme se dočkali žraloků s vysokým IQ (oproti průměru), ale přesto tak hloupých, aby naráželi do do pro ně úzkých skalních tunelů, a nevyužívali Lorenziniho ampule, které i zcela slepému žraloku prozradí bioelektrické pole produkované každým živým tvorem... Závěrečné zcela nesmyslné scény záchrany obou sotva 50 kg vážicích dívek, už byly na mne až příliš. Více než tunový žralok, schopný silou skusu překousnout ocelové lano, navíc svým masivním ocasem vymrštěný celým tělem z vody (jako při lovu na ploutvonožce), s bídou v pase 60 cm měřící dívčinu pouze čelistmi povrchně zraní, přestože by z ní ve skutečnosti udělal kusy dva... Dejte mi svatý klid, abych byla schopná tyto hlouposti rozdýchat, zavřít obě oči, a za celkem zdařilé animace žraloků dát snímku alespoň 20% a tedy 1 hvězdu... Jen se modlím, abychom se nedočkali třetího dílu... Bůh opatruj žraloky ode všeho lidstva, a zvláště scénáristů a režisérů! (01.12.2019)

Zředěnější odvar velmi povedené jedničky. Ta bodovala především tím, jak operovala s klaustrofobickou atmosférou uzavřeného prostoru, blízkosti nebezpečného predátora a docházejícího vzduchu, a v podstatě po celou dobu z této přímočaré cesty neuhla. Ve dvojce se srovnatelně hutné pasáže v podmořském městě, ve kterých se vkusně sází na tmu, neklid a tušenou blízkost žraloka, peklužel překlopí do za vlasy přitažené a béčkově vyznívající survivalové honičky, kterou ani režie, ani herecké výkony protagonistek nemají šanci utáhnout. Celkový dojem pořád spíše dobrý, ale rčení "méně je někdy více" zde platí zcela bez výjimky. (20.11.2019)