Das Boot
The Boat
Ponorka
Režie:
Wolfgang PetersenScénář:
Wolfgang PetersenKamera:
Jost VacanoHudba:
Klaus DoldingerHrají:
Jürgen Prochnow, Herbert Grönemeyer, Klaus Wennemann, Hubertus Bengsch, Martin Semmelrogge, Bernd Tauber, Erwin Leder, Martin May, Heinz Hoenig (více)Obsahy(1)
Slavný válečný film Wolfganga Petersena z roku 1981 vypráví o mladých mužích, často ještě chlapcích, kteří byli svedeni nacistickou propagandou a zlákáni zázrakem techniky. Do boje je často vedla chlapecká touha po dobrodružství. Skutečná realita je ale zaskočila. Na moři musí čelit krutým silám přírody a bojovat s neviditelným nepřítelem. Řada z nich je bez zkušeností. Zažívají hrůzy války, samotu a zoufalství. Jejich možnosti jsou děsivé: buď se vynoří bez škrábnutí, nebo zemřou. Pod hladinou moře nemají zranění šanci. Za II. světové války se ze 40 000 mužů bojujících na palubách německých ponorek vrátilo zpět pouhých 10 000. (Česká televize)
(více)Recenze (605)
U Ponorky jsem poprvé v životě poznal, co je to klaustrofobie. Hrozně rád bych tento film viděl v kině. Musí to být pecka. Strhující zážitek, strhující herecké výkony a úžasná hudba. To je pro mě Das Boot... ()
Není mnoho filmů, co jsou točeny ze strany Německa a dokonce z nich nedělají uplný pitomce v boji. Tento velkofilm je vyvážený a přitom naprosto strhující. Oni tam neválčili za 3. říši, ale snažili se pouze přežít. Musím uznat, že mě děj strhl natolik, protože jsem ke spojeneckému letci na konci cítil docela odpor. Takhle to prostě nemělo skončit, ale co je lepší....skončilo. ()
Viděl jsem tříhodinovou verzi a přiznávám, že někomu může přijít rozvleklá. Ale na ponorce to ani jinak není - velmi dlouho se vůbec nic neděje, aby vzápětí o přežití rozhodovaly vteřiny. Film se musí líbit každému, kdo má v oblibě námořní bitvy a poprávu je základem pro všechny ponorkáře. Pouze mi přišlo, že se některé záběry výbuchů hlubiných pum objevují opakovaně, ale konec konců, proč ne. A třikrát sláva Velícímu! ()
95% - skvělé, doporučuji. ()
jak je mým zvykem, opět si dovolím použít hlášku přímo z filmu a velmi stručně..."FENOMENÁLNÍ" .... 5* ... úžasný 3 a půl hodinový filmový zážitek ()
Film je velmi realistický a právem považován za jeden z nejlepších válečných filmů všech dob. (A jeden z nejlepších německých filmů všech dob, nejdražší od stařičkého Metropolis z roku 1927.) Je to oskarový velkofilm, osobně jsem shlédl director's cut (3h 38 min), jež moc délkou tedy nepotěšila, aspoň to však nebylo nijak "ořezané". Scénář (až na pár detailů) výborný. Méně se mi líbila v některých částech produkce, hlavně stylizace herců, a zbytečné přehrávání: obecný to nešvar "velkofilmů". ()
Jeden z nejlepších válečných filmů. Pohled na válku očima německých vojáků a navíc v ponorce. Reportér, který se nalodil na ponorku ani netušil, co ho čeká. O to poutavější a syrovější je jeho vyprávění. První známý film Wolfganga Petersena a myslím, že také nejlepší. ()
Asi nejlepší film, jaký lze zájemcům o filmy s tématikou 2. světové války doporučit. Velice mě zaujal svou realistickou přesvěčivostí a skvělými hereckými výkony (hlavně Erwin Leder a Jürgen Prochnow). I když svou tématikou je film smutný (hlavně ten konec), jsou chvíle, kdy se divák paradoxně i zasměje. Například když kapitán řekne: ,,Máme tu nejkrásnější torpéda. Kuře za 25 000 marek. Ale ani kousek drátu. Jediný co potřebujeme drát za 50 feniků." ()
Na svou dobu to bylo něco, to uznávám, ale když to srovnám s ostatníma kouskama v topicu ponorka, tak je to prostě slabší :( ()
3,5 Hodiny absolutního filmového blaha. Nejlepší role pana Prochnowa. Není co dodat. ()
Viděl jsem to v kině a to byl super nářez, dnes když jsou už velké obrazovky je to koukatelné i doma!!! ()
Stačí ta úvodní melodie a úplně mě z toho mrazí. Film, který je neskutečný hlavně tím jak vykresluje atmosféru stísněných prostor v ponorce a hlavně to, co možná někde v knihách vypadá jako ne zase tak špatný tak v reálu muselo být peklo. Pro mne jeden z naprosto nejlepších válečných filmů všech dob. ()
k tomuhle filmovému počinu, mě přivedl můj přítel a za to dík. To bylo neuvěřitelné ani jsem nedutala. Soucítila jsem s nima. Bylo mi jich líto. Kladu si otázku jestli bych pokaždé, když někdo natočí film z druhé strany války tuto lítost pocítila. Války jsou přece neustále. Ale to je už filosofická otázka. Každopádně film nemá chybu.... a i ta délka má svůj smysl...potrhuje film jako dvojitá červená čára. :-) ()
Dobrý jako. Akorát mi tam chybí to ve filmu nevyřčené. Že sakra bojovali za jeden z nejhnusnějších systémů co tahle planeta viděla. Je mi jasné, že jejich zájem, mezi smradem zapařených prdelí, mazelíny, nafty, slané vody, štanglí salámu, nočních prdů, zpocených nohou a zpocených nohou bylo hlavně přežít, ale já bojovat za TO Německo, tak na to moc hrdý nebudu, ani kdybych nebyl zrovna echt nácek s vytetovaným Heidrychem na prdeli. Jasné, byli to hlavně námořníci, ale jsem prostě ze staré školy, myslím si, že když bojuješ za Slimácký stát, Třetího ríšu, Polpota, Kimčunga a podobné zrůdy, měl bys dostat aspoň morální facku. A ne že jako ,,hoši dobrý, byli jste chudáci, měli jste to těžký....,, ()
Uh, ano je to dobré, ale ta tříhodinová verze místy vysloveně nudí. Nicméně co se týče ponorkových filmů, je tohle právem považováno za TOP. ()
Bezkonkurenčně nejlepší film z prostředí válečné ponorky, který kdy spatřil světlo svět a o to víc je obdivuhodné, že film pochází z německé kinematografie a opírá se o téma II. světové války, ale pravděpodobně lze těžko najít další jiný film, kde by jste takhle moc fandili nacistům, což je způsobené celkovým přístupem k příběhu, kde jde veškerá válečná politika a propaganda stranou a film se pouze věnuje jednotlivým postavám a jejich společnému zážitku z tohoto ocelového a podmořského prostředí. Právě zmíněné prostředí je naprosto jedinečné, strhující a zároveň děsivé a špinavé. Pocit klaustrofobie a stísněnosti zde dosahuje obrovského a silného významu, jelikož veškeré prostory ponorky působí opravdu velmi úzce a to se nemilosrdně projevuje nejen na posádce, ale taktéž i na divákovi, který společně s nimi zažívá pocit ponorkové nemoci a navíc během scén, kdy se ponorka snaží vyhnout a uniknout podvodním náložím, vám bude tuhnout krev v žilách z onoho děsivého ticha doprovázaného zvuky ponorky a sonaru. Wolfgang Petersen klade obrovský důraz na jednotlivé charaktery, kteří jsou od sebe povahově velmi rozdílní, ale jejich nechtěná pozice, do které je postavila válka, je spojuje a divák si v průběhu celého filmu pomalu vytváří s touhle bandou námořníků velmi blízký a silný vztah. Kamera a vůbec její celkový pohyb v útrobách ponorky je ohromující, ta souhra s jednotlivými herci, kde všechno na sebe krásně navazuje a vytváří dojem plynulosti, je vskutku strhujícím filmovým zážitkem a těžko lze uvěřit tomu, že na takhle malém prostoru lze vytvořit tolik silných záběrů. Exteriéry u podobných filmů bývají často špatné, ale v tomhle případě mi připadaly celkem působivé a rozhodně nebyly na obtíž. Das Boot patří mezi to nejlepší, co německá kinematografie za celou dobu své existence vytvořila a obrovský respekt všech hercům a Wolfgangu Petersenenovi, který dokázal divákovi nabídnout jedinečný filmový zážitek z prostředí ponorky. Ten zvuk sonaru během plavby v hlubinách moře naprosto miluji. ()
drz hubu lebo ZEMRES Nacku! ;-D ()
Neúměrná délka filmu (verze 209 min) dělá tento snímek nudným a průměrným. Málo akce, hodně kecání a napětí žádné. Chápu, že v r.1981 nebyla možnost CGI a jiných vymožeností současnosti, ale šlo to natočit lépe. Postavy mi byly lhostejné, protože se jednalo o Nácky a byla škoda, že jich nezdechlo ve filmu víc. Jak se píše v popisku, nepřítele neuvidíme a hrůzy války už teprve ne. Usmolené dvě hvězdy ani nevím za co. ()
"Víte co? Sedí v kasinu a zapíjejí, že nás potopili. Ještě ne, kamarádi, ještě ne!“ Německý válečný film. Skoro celý se odehrává ve stísněných a tmavých prostorách ponorky. Nehraje v něm žádná hvězda. Hlavními hrdiny jsou zarostlí námořníci, kteří přes dvě hodiny filmového času bojují s ubíjející nudou a nepřátelskými torpédoborci. Rozumíte tomu, proč se tohle válečné drama stalo ve Spojených státech nejnavštěvovanějším zahraničním filmem - který byl navíc uváděn s titulky? Abyste tuhle „ponorkovou nemoc" dokázali pochopit, museli byste se vcítit do filmového fanouška ze začátku 80. let, jenž s očima navrch hlavy a v němém úžasu zíral na Ponorku, která redefinovala pojmy napětí a autenticita a navíc posunula hranice technického zpracování o pěkných pár námořních mil dopředu. „Když jsme v roce 1982 poprvé promítali Ponorku ve Spojených státech, byli jsme hodně nervózní - přece jen šlo o bývalého nepřítele. Američtí diváci ji naštěstí pochopili správně. Rozuměli jejímu humánnímu a protiválečnému poselství. Při prvních reakcích publika jsem si hodně oddychnul," vzpomíná režisér Wolfgang Petersen. Úplně poprvé Ponorka vyplula v roce 1973 v románu bývalého válečného korespondenta Lothara Gunthera Buchheima, který se v roce 1941 nalodil na ponorku U-96. Buchheim se ve filmu objevuje jako poručík Werner (Herbert Gronemeyer), ambiciózní, ale nezkušený válečný dopisovatel, který doufá, že mezi posádkou ponorky ochutná válčení na moři. Převod Buchheimova bestselleru na filmové plátno nebyl vůbec jednoduchý. Ponorka měla být původně natočena jako film mezinárodního formátu, s americkým režisérem a také se známými herci. Jenže Buchheim se představy velkofilmu polekal a tento záměr znemožnil. Režie se proto ujal nepříliš známý Wolfgang Petersen, který Ponorku natočil pouze v německých podmínkách s bezejmenným hereckým ansámblem, z něhož vyčnívalo pouze jméno Jůrgena Prochnowa. l tak se se svým pětadvacetimilionovým rozpočtem (v markách) Ponorka zařadila mezi nejnákladnější filmy evropské produkce té doby. Největší část z tohoto balíku pohltily modely ponorek. S jejich stavbou filmařům pomohl původní konstruktér německé ponorky typu VII-C, který dostal podobnou zakázku poprvé od konce druhé světové války. Před natáčením vznikly dvě repliky v životní velikosti (první, plně funkční, pro záběry zvenku a ta druhá pro natáčení v interiéru) a tři zmenšené modely určené pro trikové záběry. Filmařskou flotilu ještě doplnily miniaturizované napodobeniny torpédoborců a tankerů. Kromě věčných hádek s Buchheimem se Petersen potýkal s řadou technických potíží. Funkční model lodi, který byl vlastně jen prázdnou skořápkou vybavenou motorem, se při natáčení závěrečné scény u přístavu La Rochelle rozlomil a potopil na dno. Trikové scény zase komplikovali mořští ptáci, kteří tu a tam přistávali na modelech torpédoborců a ponorek. Nejhůř na tom byli herci, kteří měli během natáčení dost času na to, aby na vlastní kůži poznali stísněné podmínky německé ponorky. Petersen chtěl, aby byli stejně bledí jako námořníci uzavření celé měsíce uvnitř kovových stěn, a nutil je zůstávat uvnitř modelu co možná nejdéle. Kdybyste se na začátku roku 1981 kohokoliv zeptali, kdo je to Wolfgang Petersen, odpovědí by nejspíš bylo pokrčení ramen. Na konci téhož roku by vám stejný člověk řekl, že je to režisér, který natočil Ponorku. Opěvované válečně drama otevřelo neznámému televiznímu režisérovi bránu do světa velkého filmu. Zpočátku se ale v tornto světě spíš jen nesměle potácel (nekonečný Nekonečný příběh a béčkové sci-fi Můj nepřítel). První hollywoodský úspěch si na konto připsal až v roce 1993, kdy spolu s Clintem Eastwoodem S nasazením života pečoval o kejhák amerického prezidenta. Od té chvíle kráčí pomalým tempem (každé dva roky jeden film) od úspěchu k úspěchu. V roce 1995 natočil Smrtící epidemii s Dustinem Hoffmanem, o dva roky později zvolil Harrisona Forda do funkce amerického prezidenta v Air Force One a nedávno prožil s Georgem Clooneym Dokonalou bouři. Jenže tyhle úspěchy moc neznamenají. Když se kohokoliv zeptáte na Wolfganga Petersena, stejně si nejdřív vzpomene na Ponorku. Díky výborné režijní, herecké i trikové práci patří Ponorka i přes své stáří stále mezi nejlepší „válečné" filmy všech dob. Inspirovala se jí řada filmařů, mezi nimi i velikán Steven Spielberg, podle něhož by její technická kvalita a živočišné napětí zdobilo každý akční film. Dokážete po tomto chvalozpěvu pochopit, proč se Wolfgang Petersen v roce 1996 pustil do přestříhání filmu a vytvořil úplně novou, o hodinu delší verzi? Vysvětlí vám to sám: „l když měl film obrovský úspěch, pořád jsem si musel představovat, jaké by to bylo, kdybych se k němu mohl vrátit a sestříhat svou vlastní verzi. Chtěl jsem příběh Ponorky odvyprávět bez ohledu na komerční pravidla, jen s pomocí svého citu," říká režisér. Pro ukojení vlastní fantazie měl k dispozici přes 300 kilometrů filmového pásu. Asi nejtěžší práci měli při rekonstrukci filmu zvukaři, protože narozdíl od drtivé většiny filmů u Ponorky dominuje zvuková stránka nad vizuální. (Vzpomínáte třeba na zlověstné skřípání kovu, když ponorka odolávala extrémnímu tlaku vody, nebo na pípání sonaru britského torpédoborce?) Zvukař Wylie Stateman tvrdí, že se díky digitální technologii podařilo dodat Ponorce takovou atmosféru, jako kdyby byla natočená na konci devadesátých let. „Výhoda digitálního zvuku spočívá v tom, že tiché scény jsou ještě tišší a ty hlasité naopak hlasitější." Je možné, aby to, co je dokonalé, bylo ještě dokonalejší? Logika to vyvrací, Ponorka to potvrzuje. () (méně) (více)
Související novinky
Zemřel režisér Wolfgang Petersen
Ve věku 81 let zemřel slavný německý filmař Wolfgang Petersen. Režisér se proslavil v roce 1981 snímkem Ponorka, který obdržel šest nominací na Oscara. Tento úspěch vedl o tři roky později k dětské… (více)
Neeson a drogová ponorka
Liam Neeson nedávno prohlásil, že hodlá zhruba do dvou let seknout s akčními rolemi. Koneckonců už mu je 62 a nemá fyzičku jako třeba Stallone, není tedy divu, že se pomalu přesouvá k o něco… (více)
Jako vsichni i Nemci se potrebujou vyrovnat s valkou a vzhledem k jejich pozici to pro ne predstavuje extremne velkej a tvrdej orech - asi tak urovne ty obludny zulovy koule v kasne na namesti v Pribrami, ktery mistni prezdivaji "Starosta ve vane". Na jednu stranu je jich nemalo porad skryte hrdejch na casy, kdy jejich Grossvaterove s batohama plnejma pervitinu dobyli asi tak na pul roku skoro celou Evropu (nez se zacali takticky stahovat). Na druhou stranu moc dobre vedi, ze uroven bestiality a perverze, kterou tehdy Fuhrer znormalizoval a se kterou vic nebo min v naprosty vetsine ti sami Grossvaterove souhlasili, jen tak nekdo neprekona. Jediny co jim potom zbejva je zobrazovat pribehy "obycejnych lidi", ktery sice nebyli primo nacisti, ale milovali svuj Vaterland, byli "dobri vojaci" a nebo proste jenom "poslouchali rozkazy". Casto se pak jaksi mlci o naprostym selhani osobni zodpovednosti a o ocividnym faktu, ze by jim vlastne nakonec ani moc nevadilo, kolik milionu nepratel rise prolitlo kominem, skoncilo s prostrelenou lebkou na jednom z tisicu popravist nebo v hromadnejch hrobech na ukrajinskejch polich vcetne zen a deti. A presne tady zacina lidskost. Presne v tenhle moment, si kazdej jednotlivej Nemec mel stoupnout pred zrcadlo a zeptat se sam sebe, kde je ta jeho lidskost. A necekat na tuhle otazku az bude chcipat s plicema plnejma vody v borticim se trupu ponorky, v rozstrilenym letadle nebo se belhat na omrzlejch pahejlech pres rusky plane se zastupama podobne ztracenejch ignorantu. Protoze v cem se pak tihle "obycejni lide" nakonec lisej od pravovernejch nacku, ze jo? V nekterejch filmech (napr. vybornej Stalingrad z r. 1993) se k tomu postavili celem, viz scena kdy ve chvili jasnyho selhani cely operace a konecny beznadeje rika v ukrutnym ruskym mraze Hauptmann Musk Karla Hermanka hlavnimu hrdinovi:"Otto, ja nejsem zadnej nacek!" "Ne, ty jsi horsi," odpovida prozrivsi hrdina, "Mizernej dustojnik, kterej se vsim souhlasil, i kdyz vedel kdo tomu veli, Hermanne." Das Boot zustava v tomhle ohledu v bezpecny zone a proto jsou to za me "jen" 4 hvezdy. Zbytek je vykreslenej a zahranej perfektne. Bez prehaneni jde o nejlepsi ponorkovej film vubec. Na zacatku pri pijatice je sice jasny, ze ponorkovy kapitani maji povsechne Fuhrera a admirala Donizte dost v pici, ale pak se stejnak vsichni seberou a vyrazeji na more zase potapet spojenecky lode... A neni to hezka prace. Minimalni prostor, vlezla mokra spinava zima a smrad, mesice nudy a plesnivy jidlo. Kdyz nakonec narazite na konvoj mate solidni sanci, ze si vas vychutna spojeneckej torpedoborec a skoncite o par stovek metru hloubs jako makrela v rozslapany konzerve. Hodiny se budete hystericky bat o svuj zivot, kdyz vsude kolem vybuchujou hlubinny naloze, ktery na vas nahazel neviditelnej a temer neslysitelnej nepritel. Misto odpocinku pak dostanete varku imbecilnich nesplnitelnejch rozkazu, protoze vasi velitele jsou od reality odtrzeny hovada se stranickou legitimaci. A i kdyz to vsechno prezijete, vratite se kam? Do sladky tisicilety rise, kde vam na privitanou spadne na hlavu par bomb. Jediny co vam zustane jsou nervy na padrt a nesmrtelny pratelstvi lidi, ktery tim peklem prosli s vama. Z myho pohledu - dobre vam tak. Meli jste zustat doma u piva a wurstu a ne se snazit znicit celej svet, kokoti. Jak rika Konfucius:"Play stupid games, win stupid prizes." () (méně) (více)