Solaris

Nedovedu posoudit, do jaké míry je Soderberghův film důstojnou adaptací Lemovy předlohy, či do jaké míry může soupeřit s Tarkovského klasikou. Nicméně po shlédnutí modernistické verze kanonického sci-fi díla mohu říct s jistotou jedno: je to skvělý film. Po vizuální stránce dovedně estetizovaný, po režijní stránce zvládnutý, působivý, sugestivní, emotivní. Bohužel je na něm cítit, že je to nejasná kontura ideového masívu, z nějž dokázali tvůrci uchopit sotva slupku. Nicmémě i přes tuto limitu je Solaris v. 2002 konzistentním snímkem, který prezentuje v kontextu současné mainstreamové sci-fi produkce vyzrálou a intelektuálnější odnož, která bohužel v jádru trochu připomíná povrchový intelektualismus, dojmologii a podobné neduhy. Tím se ale člověk nesmí nechat odradit. Ani tím, že Clooney na složitou roli psychologa Kelvina herecky nemá. Zvláštní příchuť futuristické love story, existenciálně setmělá atmosféra a nejistá perspektiva Soderberghovy narace činí z filmu příjemný požitek pro všechny smysly. To, že je otupený limitem obsahu, je kupodivu malá vada na kráse. (09.10.2005)

Představte si nekonečnou frontu u pokladny v Tescu. U stroje sedí šeredná, šestnáctiletá blondýna, na jejímž plochém hrudníčku hrdě visí deseticentimetrová placka s nápisem brigádník. Na školení spala, a tak si dosud myslí, že čárový kód je nějaká blbá indiánská šifra, a že ji najali jen proto, aby se s každým jednotlivým kouskem potravin důkladně pomazlila, než jej pustí z ruky. "Musí to udělat PYP", pamatuje si matně základní poučku manažera prodeje a bezděky zrovna trénuje na Mistrovství světa v počtu otočení krabicového mlíka kolem čtečky. Zoufale se podíváte na obří nápis "Budou li před vámi více než dva zákazníci, otevřeme pro Vás novou pokladnu!", pohlédnete na dav před vámi a přemýšlíte, jaký že to vlastně exponent zapomněl vrchní matematik prodejny nad tu dvojku napsat. Na řadě je zrovna asi stoletá důchodkyně, která nemá nic jiného na práci, než přes ty dna popelníků co má na očích, důkladně studovat nutriční hodnoty a cenu veškerého zboží, než jej roztřesenýma rukama vloží na pás. "Dvě koruny za rohlík???!!!" pronese po zapípání. "To já si raději zajedu do Kauflandu, tak to zrušte!". Pokladní, kompletně zmatená z její první Mimořádné situace, se zoufale rozhlédne kolem, vytáhne z pod pultu příručku velikosti brejlovy Bible a začíná slabikovat! Konečně!!! Na straně 165 nalezne spásu: "V případě storna, volejte vrchní pokladní." Rozradostněna, jak se jí samostatně podařilo vypořádat se s tímto zapeklitým problémem zaječí pištivým hláskem do dvouhektarového Tesca: "V-R-CH-N-Í P-O-K-L-A-D-N-ÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!" Minuta, dvě, deset a žádná reakce. Vytírá tedy z oka krůpěj studeného potu a bezradným pohledem volá o pomoc na ostatní čekající. Sláva! Po pár vteřinách pochopí, proč ten nasupený pán s kyselým výrazem vehementně ukazuje na tu bílou krabičku s tlačítky a sluchátkem. Nechápe jen jeho mumlavou tezi o blbých kravách! Vždyť žádný učený z nebe nespadl a jsme přeci jenom lidi, ne?? Vrchní pokladní je tam coby dup! Jen co jí skončí polední pauza. Storno je úspěšně provedeno a vy slyšíte třískat o zem ty kameny, padající ze srdcí netrpělivých spolučekajících. Martýriu však není zdaleka odzvoněno! "Ježíš, ten jogurt je o padesátník dražší než normálně", zaskřehotá náhle stařenka. "Tak to já si doběhnu pro jiný!" Neváhá ani pět minut a začne si šouravým krokem klestit francouzskou holí cestu davem do nejvzdálenějšího koutu prodejny. Hlavou vám proletí jen cosi o eutanázii a začínáte kompletně znuděný otráveně přešlapovat na místě. No co vám budu dál povídat!! Devadesát devět minut uteče jako voda z kapajícího kohoutku a vy jste natolik zhnuseni a otráveni, že před vchodem sami od sebe nabídnete somrujícímu houmlesákovi cigáro a radostí, že je to konečně za vámi, máte dokonce hroznou chuť políbit jej na jeho pozvracené vousy!!! (19.02.2011)

Nová doba si žádá nové vize, ale i přesto mi Soderberghova interpretace přijde až smutně polovičatá a toporně odhodlaná tam, kde by neměla. Nejvíc za to může srovnání s Tarkovského myšlenkovým vesmírem, které se zde smrskává na problematiku správného zhodnocení situace v daném okamžiku, popřípadě silnou love story s podtextem porozumění a odcizení. Na to, že se režisér chce opírat pouze o příběh lásky, která může dostat novou šanci, je až příliš často odosobněný a silně tak ubírá na potenciálním přesahu. Navíc s očekávanou výjimkou Clooneyho dost kazí i herci. Natascha McElhone je nepřirozená nejen na lodi, ale i ve vzpomínkách a Jeremy Davies prapodivně a nevěrohodně gestikuluje u jakékoli repliky. Přesto ale i přes mou mírnou averzi k Soderberghově hledání sociálních podtextů přiznávám novému Solarisu jistou hypnotičnost. Divák za to vděčí hudbě, překvapivě živé kameře a hlavně silně citelné blízkosti planety, o které každý z nás alespoň jednou snil. (04.10.2007)

Velké zrcadlo pro Stevena Soderbergha, který si po tomhle snímku snad uvědomí, že není všemocný. Svůj talent zahazuje na nudných, obyčejných a nevýrazných snímcích, v kterých velmi často hraje George Clooney, který rozhodně není typem herce, který by pasoval do každé role. Svůj kalich hořkosti si SS vypil právě v Solarisu, který ukazuje všechnu jeho neschopnost a snahu vytvořit z mála něco víc. To se totiž vůbec nedaří. Doufal jsem, že Solaris bude "jemná meditace v modrých barvách nad láskou a svědomím" a to se mi vůbec nevyplnilo. Při prvním sledování jsem usnul. Na druhý pokus jsem si již dal větší pozor, ale nebyl jsem odměněn ničím, co bych uznal za kvalitní nebo snad jen dostačující. Jediné překvapení a potěšení mi přinesl SS v podobě Natashi McElhone, z které udělal hezkou ženu i přes její zvláštní rysy tváře. Scénář mě velmi zklamal a celý film je velmi pomalý. Ani Solaris jako planeta není úplně využitá a kdyby se SS tolik nesnažil v několika scénách vytvořit poctu, např. 2001: Vesmírné odysee, mohl vzniknout i trochu originální snímek. Poslední kapkou byla ne-hudba, která je složena z tónů a je příliš nevýrazná a stereotypní. (05.10.2007)

Dvě hodiny strávené pod vlivem hypnotických látek s názvy "Soderbeghova kamera" a "Martinezova hudba". Soderbergh ve snaze vytvořit co nejpůsobivější melancholickou atmosféru nešetří pohledy na magicky barevný Solaris, flashbacky ze Země se odehrávají pouze za posmutnělého deštivého počasí, jeho kamera hýří barvami a ambietní hudební plochy vše působivě dokreslují. Herecké výkony jsou znamenité, Clooney zde konečně neškube hlavou jako holub a jeho projev je střídmý a přesvědčivý, jenom Davies v roli Snowa místy dost přehrává, jeho gestikulaci, to nemožné kroucení rukama při verbálním projevu jsem nějak nezkousl. Přestože Solaris není myšlenkově a dějově nijak originální, nechal jsem se unášet pouze na vlně pocitů a emocí a byl jsem odměněn sugestivním zážitkem. (16.03.2004)