Nixon

Nixona hodnotím s odstupem pár dní a myslím, že dělám dobře, protože tohle je jeden z těch filmů, kterým odstup může pomoci. Druhý „prezidentský film“ Olivera Stonea jsem si od začátku užíval, neskutečně mě fascinoval výkon Anthonyho Hopkinse (jeho mimika, gesta, celkové držení těla, to vše je přesné, a přitom by mě nikdy předtím nenapadlo, že právě on by mohl hrát Nixona) a bavil mě Oliver Stone – režisér, který střídal styly stejně jako kameraman kamery, až to celé vypadalo takřka dokumentárně. Trochu mě ale zlobil Oliver Stone – scenárista. To když jsem se občas sám sebe ptal, jestli „to už není trochu moc“, například při schůzkách ďábelských republikánských intrikánů, jimž k dokonalosti chyběly už jen rohy, nebo hned při prvním záběru na Bílý dům, který v bouři, pod blesky a za zlověstné hudby Johna Williamse vypadal úplně jako republikánské sídlo ze Simsponových. Ale tady právě pomohl odstup a přemýšlení o celkovém vyznění filmu, které kupodivu není až takové, jaké byste právě od Olivera Stonea čekali. Nixon ve finále není ztělesněním zla, ale spíše jeho vhodným nástrojem, kterým se dobrovolně stal. Za nitky tu tahají jiní a to tahání, ta opilost bezmeznou mocí a možností páchat zlo a být falešně přesvědčený o opaku, to vše je velmi uvěřitelně podáno a my můžeme vidět proměnu Nixona v celé té hrůze – z obyčejného mladého muže, který chtěl víc, víc a víc, po prezidenta, který už víc mít nemohl a to ho (málem) zničilo. Závěrečná řeč je díky tomu všemu velmi působivá a hlavního „hrdiny“ mi při ní bylo až líto, vážně.____P.S. Velmi mě pobavil způsob, jakým se Oliver Stone vypořádal s atentátem na Johna F. Kennedyho - ve filmu ho totiž nevidíme, ale místo něj zazní jen to známé víření bubnů, kterým začíná úvodní scéna právě Stoneova filmu JFK. Jako by říkal: „Na tohle všechno se podívejte tam.“ A víte co? Mít tři hodiny času navíc, udělal bych to hned. (30.10.2019)

Toto je parketa, ktorá Oliverovy Stoneovy sedí a ide, vyrozpráva životný príbeh, ktorý má 3 hodiny, no suchých miest ako šafránu a k tomu ešte kopu hereckých osobností na čele s excelentným Anthonym Hopkinsom. Je pravda, že niekoho môže tá dĺžka pochovať, či odradiť, no Nixon je výborné dielo, keby nebolo miestami také chaotické, mohlo prekonať aj JFK. 75% (09.06.2012)

Nedoceněný politický drama od mistra Olivera Stona, který je sice ve srovnání s JFK o něco slabší, ale to tomu to filmu vůbec neubírá na hodnotě. Anthony Hopkins jako Richard Nixon je naprosto úchvatný čímž pouze potvrzuje své kvality a také je tu plejáda dalších skvělých herců. Oliver to umí, a budeme doufat, že už nebude žádné další World Trade Center. Ještě bych měl vypíchnout parádní hudbu. (14.05.2008)

Nixon byl muž, který vedl Ameriku v jejím nejsložitějším období od občanské války. Viděno v tomto kontextu, jeho pád měl sotva co dělat s jeho omyly a nedostatky. Navzdory přesvědčivému volebnímu vítězství a politickým úspěchům, levicoví intelektuálové ho dokázali vyřídit, protože kontrolují média na východním pobřeží USA. Jsou to titíž lidé, novoangličtí aristokraté, kteří později nenáviděli Reagana a znemožnili Bushe mladšího. Všechny tyhle prezidenty, selfmademany bez elitního vzdělání, měli za vidláky. Přitom kdo jiný než oni by měl personifikovat ideál otevřené společnosti? Nixonovi nepomohlo ani to, že napravil právě to, co východní liberálové nenáviděli, zejména Vietnam. A ačkoli to byli Kennedy a Johnson, kteří to spískali, coby ne-vidláci zůstali nedotknutelní. --- Stone k mému nemalému překvapení tyhle paradoxy ukazuje dosti objektivně. A rozvíjí podle mne velmi rozumnou hypotézu, že Nixon mařil vyšetřování Watergate ne kvůli nějakým selháním ve funkci prezidenta, ale kvůli starým hříchům a tajemstvím, sahajícím snad až do Eisenhowerovy éry (kdy byl Nixon viceprezidentem). Na rozdíl od Stonea však nevěřím, že šlo primárně o Kubu; tu zvrtal Kennedy. Nixon měl zkrátka v šatníku nějaké kostlivce, kteří byli přijatelní v padesátých letech, ale ne v sedmdesátých. Byl vlastně zničen coby přežitek starých časů. (27.08.2015)

"Co jsem provedl? Otevřel jsem nás Číně, uzavřel mír s Ruskem, ukončil jsem válku. Bože proč mě tolik nenávidí. To je neuvěřitelné až chorobné." Chvíle, kdy se Richard Nixon (za přítomnosti  tehdejšího ministra zahraničí Henryho Kissingera) takto modlí, patří za mě (i díky skvělému herectví Anthony Hopkinse) mezi ty nejsilnější momenty v celém snímku. Oliver Stone je znám svým liberálním pohledem na svět (a protirepublikánskými postoji) a o to víc mu podle mě stojí ke cti, že v tomto snímku natočil velmi vyvážený pohled na tohoto amerického státníka. Zazní tu větičky označující Nixona za "nejčernější temnotu" či "nádor na prezidentském úřadě" a pak možná i výstižný citát již zmiňovaného Kissingera: "Je to tragédie, protože měl opravdu v rukou moc, ale neměl na to charakter…." Přesto snímek nezastírá i jeho pozitiva a ukazuje i na těžkosti, s nimiž nebylo jednoduché se vypořádat (včetně těch, co si nesl coby bolestné prožitky ze svého dětství). Nixon to neměl jednoduché třeba i v tom, že se musel vypořádat s paradoxem, že i kdyby stokrát vyhrát volby, lidi ho prostě milovat nebudou. Musel se taky vypořádat s tím, že zatímco když se lidé dívají na Kennedyho "vidí jací chtějí být", při pohledu na něj, "vidí jací jsou". A měl koneckonců i smůlu "biblických rozměrů", že musel skončit kvůli "nějakému vloupání". Film ale nekončí nějakým smutněním či vzdycháním nad nepřízní osudu, ale Nixonovým skvělým (předpokládám autentickým) projevem na odchodnou z úřadu, jehož poselství (s použitím citátu Theodora Roosevelta) je nadčasové: "Někdy máme procit, že když nejde vše podle plánu, když nám umře milovaná osoba,  když prohrajme volby, nebo utrpíme porážku, tak je konec ale to není pravda.  Je to vždycky nový začátek, protože blaženost nepřihází, když Vám všechno jde. Blaženost přichází, když Vás pokoušejí, když schytáte pár ran, pár zklamání, když na Vás padne smutek. Bez toho, aniž byste spadli do té nejhlubší propast, nemůžete poznat jak nádherné je stát na vrcholu."       (08.08.2022)