Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Rakouská princezna Marie Antoinette byla téměř ještě v dětském věku, když se stala manželkou mladého francouzského krále Ludvíka XVI., aby tak byly uspokojeny politické zájmy francouzské i rakouské vládnoucí dynastie. Ale ani Versailles se svou příslovečnou nádherou nemůže zastřít skutečnost, že se Marie Antoinette ve dvorské atmosféře skandálů a intrik cítí velmi osamocená. Další rána ji stihne v okamžiku, kdy zjistí, že je jí král nevěrný s jednou z dvorních dam. Frustrovaná královna hledá útěchu v nekonečných bezuzdných výstřelcích, čímž ovšem na svou hlavu přivolá hněv šlechty i lidu. A to nakonec zpečetí její osud. (AMC Czech)

(více)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (569)

Dever 

všechny recenze uživatele

Soundtrack: 1. Hong Kong Garden - Siouxsie And The Banshees ,2. Aphrodisiac - Bow Wow Wow ,3. What Ever Happened - The Strokes ,4. Pulling Our Weight - The Radio Dept ,5. Ceremony - New Order ,6. Natural's Not In It - Gang of Four ,7. I Want Candy - Bow Wow Wow ,8. Kings of the Wild Frontier - Adam and The Ants ,9. Concerto In G - Antonio Vivaldi/Brian Reitzell ,10. The Melody of a Fallen Tree - Windsor For The Derby ,11. I Don't Like It Like This - The Radio Dept ,12. Plainsong - The Cure ()

Gilmour93 

všechny recenze uživatele

Ztracena ve Versailles aneb přes snahu o sexuální vzrušení upejpavého Ludvy a opulentní večírky až ke kruté madam gilotině.. Režisérce rozhodně patří uznání za to, že Marii Antoinettu portrétovala v prvé řadě jako člověka, než historickou postavu, nebála se dát filmu originální šmrnc použitím moderní hudby a taky vynecháním doslovnosti nechala zafungovat u podobných filmů někdy skomírající diváckou fantazii (např. scény čekání na rozbouřený dav, jemuž byly odepřeny tři chody jídla). A mimochodem - dokonalá gastronomická a především kostýmová exhibice. Řeknu vám, navlékat na sebe kostru sukně, co vypadá jak díl ze vzducholodi Hindenburg, to asi nebyl žádný med.. ()

Reklama

castor 

všechny recenze uživatele

Oba předchozí snímky Sofie Coppoly zaznamenaly nemalý úspěch u filmové kritiky (Ztraceno v překladu se navíc neotřesitelně usadilo v mé TOP nevím kolik), tentokráte si dcerka režisérské legendy vybrala náročný projekt, zasazený do velmi bouřlivého prostředí jedné z nejkontroverznějších postav historie. A pojala jej velmi osobitě. Vypráví příběh (portrét, chcete-li) mladičké Marie Antoinetty od chvíle, co opouští Rakousko, aby se mohla provdat za stydlivě bezradného Ludvíka XVI. Od i před porodem prvního potomka se ale potácí od ničeho k ničemu, ani o ní, ani o dalších postavách se toho příliš nedozvíme. Coppola ale nezasypává diváka předlouhými dialogy (postavy si jen občas vymění hrstku vět), politikařením, nýbrž se soustředí na herecký detail, výraz a pohyb svých hrdinů, odbíhá od tradiční dějové struktury daného žánru, tu a tam scénu proloží moderním songem, na plátně se toho po dějové stránce skutečně příliš neděje. Nechává na nás, ať si o ústřední dvojici uděláme vlastní vizi, necpe nám svůj pohled na prosté radosti stále nedospělé dívky. Dělá svojí hrdinku šťastnou (dortíky, šampaňské, hazard, další a další šaty), i když doba i společnost jí nepřála. Sílící zvuk nespokojených Francouzů za branami Versailles o tom vypovídá své. Okolní události a přísné konvence Marii Antoinettu ale stále více svazují, stejně jako hrdiny předchozích režisérčiných filmů (Boba s Charlottou ze „Ztraceno v překladu“ svazují dysfunkční, přesto jimi respektovaná manželská soužití, sestry z debutu „Smrt panen“ zase přísná rodičovská výchova). Režisérka přesně pracuje i se střihem. A to dle nálady jednotlivých scén, dlouhé záběry náhle proloží dynamickou rapidmontáží á la „co tu máme dobrého“. Velký dík si zaslouží i kostýmní výtvarnice Milena Canonero, která se doslova pomazlila s detaily (přeslazenost umocnila růžová barva, která dominuje na řadě hrdinčiných šatech). Když jsme u kostýmů, tak jich Kirsten Dunst dle mých hrubých propočtů unosila něco přes čtyři desítky. Ano, a Kirsten Dunst. Neodolatelně půvabná mladá herečka (v posledních letech spolupracující se zajímavými tvůrci; jako jsou Cameron Crowe, Michel Gondry nebo třikrát comicsový Sam Raimi), která své režisérce opět posloužila k tématu osamělé ženské hrdinky, za prostředí jí rovněž určila svazující izolaci v neznámém, versailleským řádem sužovaném, prostoru. Moc se mi v jedné ze svých nejsilnějších úloh líbila. Ambiciózní režisérka natočila zcela nestandardní podívanou, která se vymyká všemu, na co je divák od historického žánru zvyklý (francouzské kritiky zmátla natolik, že na festivalu v Cannes snímek vypískali). Troufale rozbila statičnost a neatraktivnost daných látek, které nás rok co rok zavalují, šla si zcela svojí cestou a to se cení. Výsledek, tedy výjevy ze života jedné historické ikony, ale přirozeně na každého zapůsobí rozdílně. Dlouho mi to celé leželo v hlavě, i mně se místy chopila patrná rozladěnost, ale už nyní vím, že její následující snímek bude opět filmovou událostí!! Zbytek pak už záleží na vás!! () (méně) (více)

ORIN 

všechny recenze uživatele

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). ()

Hild 

všechny recenze uživatele

Stále jsem někde mezi 3* a 4*. Marie Antoinette má krásný vizuál a rozhodně v sobě ukrývá spoustu emocí, i když v první polovině jsou zabalené a nepřímo viditelné, ale jsou tam, to je prostě něco, co Sofia Coppola umí. Celý tento příběh pojala úplně odlišně, pojala to hodně moderně a dá se říct, že i lehce kontroverzně. Tady mám problém, protože jsem asi staromódní, ale mně toto moderní pojetí tak úplně nesedlo, chyběla mi tam ta určitá vznešenost, kterou já tak miluji na klasických historických dramatech, diváci se zde rozdělí na dvě poloviny, jedna toto pojetí bude úplně oslavovat a jedna zatracovat. Marie Antoinette rozhodně není špatný film, už je to déle, co jsem film viděla, možná, že při dalším zhlédnutí ve filmu objevím ještě něco víc a pak své hodnocení zvednu. Sofia Coppola totiž vůbec netočí jednoduché filmy, jen to nemusí člověku dojít hned. ()

Galerie (56)

Zajímavosti (41)

  • V niekoľkých rozhovoroch z roku 2006 Sofia Coppola naznačuje, že jej vysoko štylizovaná interpretácia bola zámerne veľmi moderná, aby poľudštila zainteresované historické postavy. Priznala veľkú umeleckú slobodu s východiskovým materiálom a povedala, že film sa nezameriava len na historické fakty – „Nie je to lekcia z histórie. Je to zdokumentovaná interpretácia, ktorá je nesená mojou túžbou pokryť túto tému iným spôsobom." (Arsenal83)
  • Ve filmu jsou vidět pouze tři děti Marie-Antoinetty, ale ve skutečnosti měla čtyři. Konce francouzské revoluce se ovšem dožila jenom její nejstarší dcera Marie Terezie. (Morien)
  • Ako bolo odhalené v dokumente k natáčaniu tohto filmu, vzhľad grófa von Fersena (Jamie Dornan) je ovplyvnený rockovým spevákom 80. rokov Adamom Antom. (Arsenal83)

Související novinky

OSCARS - výsledky

OSCARS - výsledky

26.02.2007

Rozdáno. Až na pár výjimek (jako například kategorii Nejlepší zahraniční film) se moc překvapení v letošních Oscarech neudálo. Nejvíce Oscarů, konkrétně v těch nejsilnějších filmařských kategoriích -… (více)

Oscary již po devětasedmdesáté

Oscary již po devětasedmdesáté

24.01.2007

Rok se s rokem sešel a opět se budou vyhlašovat prestižní každoroční akademická ocenění - Oscary. Nejvíce nominací mají: Babel (7), Dreamgirls (8), El Laberinto del Fauno (6), Královna (6), Krvavý… (více)

Reklama

Reklama