Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Hild
    ***

    Stále jsem někde mezi 3* a 4*. Marie Antoinette má krásný vizuál a rozhodně v sobě ukrývá spoustu emocí, i když v první polovině jsou zabalené a nepřímo viditelné, ale jsou tam, to je prostě něco, co Sofia Coppola umí. Celý tento příběh pojala úplně odlišně, pojala to hodně moderně a dá se říct, že i lehce kontroverzně. Tady mám problém, protože jsem asi staromódní, ale mně toto moderní pojetí tak úplně nesedlo, chyběla mi tam ta určitá vznešenost, kterou já tak miluji na klasických historických dramatech, diváci se zde rozdělí na dvě poloviny, jedna toto pojetí bude úplně oslavovat a jedna zatracovat. Marie Antoinette rozhodně není špatný film, už je to déle, co jsem film viděla, možná, že při dalším zhlédnutí ve filmu objevím ještě něco víc a pak své hodnocení zvednu. Sofia Coppola totiž vůbec netočí jednoduché filmy, jen to nemusí člověku dojít hned.(25.6.2011)

  • paascha
    *

    Tak tohle je přesně to pojetí historického filmu, které opravdu nemusím. Moderní pojetí režie, debilní punková muzika, která asi měla naznačovat, jak byla nezávislá, debilně hrající Dunst, scénář na prd - francouzská královna zdrhne na mejdan a vrátí se v 5 ráno jakoby nic?. A to jediné, co je n a tom všem zajímavé, tedy poprava, tam alibisticky nebylo. Zbytečný film(22.1.2012)

  • CheGuevara
    **

    Když ani Sofia Coppola neví o čem vlastně vypráví, jen stěží to pozná i samotný divák. Biografie to nebyla. Ani kostýmní drama. Natož historická freska. A na osobní výpověď to mělo až příliš málo indícií. Film, který nemá co říct a který ani neví čím je. Na druhou stranu dělat na tomhle snímku jako výtvarník, tak potom bych mohl spokojeně umřít.(18.9.2008)

  • castor
    ****

    Oba předchozí snímky Sofie Coppoly zaznamenaly nemalý úspěch u filmové kritiky (Ztraceno v překladu se navíc neotřesitelně usadilo v mé TOP nevím kolik), tentokráte si dcerka režisérské legendy vybrala náročný projekt, zasazený do velmi bouřlivého prostředí jedné z nejkontroverznějších postav historie. A pojala jej velmi osobitě. Vypráví příběh (portrét, chcete-li) mladičké Marie Antoinetty od chvíle, co opouští Rakousko, aby se mohla provdat za stydlivě bezradného Ludvíka XVI. Od i před porodem prvního potomka se ale potácí od ničeho k ničemu, ani o ní, ani o dalších postavách se toho příliš nedozvíme. Coppola ale nezasypává diváka předlouhými dialogy (postavy si jen občas vymění hrstku vět), politikařením, nýbrž se soustředí na herecký detail, výraz a pohyb svých hrdinů, odbíhá od tradiční dějové struktury daného žánru, tu a tam scénu proloží moderním songem, na plátně se toho po dějové stránce skutečně příliš neděje. Nechává na nás, ať si o ústřední dvojici uděláme vlastní vizi, necpe nám svůj pohled na prosté radosti stále nedospělé dívky. Dělá svojí hrdinku šťastnou (dortíky, šampaňské, hazard, další a další šaty), i když doba i společnost jí nepřála. Sílící zvuk nespokojených Francouzů za branami Versailles o tom vypovídá své. Okolní události a přísné konvence Marii Antoinettu ale stále více svazují, stejně jako hrdiny předchozích režisérčiných filmů (Boba s Charlottou ze „Ztraceno v překladu“ svazují dysfunkční, přesto jimi respektovaná manželská soužití, sestry z debutu „Smrt panen“ zase přísná rodičovská výchova). Režisérka přesně pracuje i se střihem. A to dle nálady jednotlivých scén, dlouhé záběry náhle proloží dynamickou rapidmontáží á la „co tu máme dobrého“. Velký dík si zaslouží i kostýmní výtvarnice Milena Canonero, která se doslova pomazlila s detaily (přeslazenost umocnila růžová barva, která dominuje na řadě hrdinčiných šatech). Když jsme u kostýmů, tak jich Kirsten Dunst dle mých hrubých propočtů unosila něco přes čtyři desítky. Ano, a Kirsten Dunst. Neodolatelně půvabná mladá herečka (v posledních letech spolupracující se zajímavými tvůrci; jako jsou Cameron Crowe, Michel Gondry nebo třikrát comicsový Sam Raimi), která své režisérce opět posloužila k tématu osamělé ženské hrdinky, za prostředí jí rovněž určila svazující izolaci v neznámém, versailleským řádem sužovaném, prostoru. Moc se mi v jedné ze svých nejsilnějších úloh líbila. Ambiciózní režisérka natočila zcela nestandardní podívanou, která se vymyká všemu, na co je divák od historického žánru zvyklý (francouzské kritiky zmátla natolik, že na festivalu v Cannes snímek vypískali). Troufale rozbila statičnost a neatraktivnost daných látek, které nás rok co rok zavalují, šla si zcela svojí cestou a to se cení. Výsledek, tedy výjevy ze života jedné historické ikony, ale přirozeně na každého zapůsobí rozdílně. Dlouho mi to celé leželo v hlavě, i mně se místy chopila patrná rozladěnost, ale už nyní vím, že její následující snímek bude opět filmovou událostí!! Zbytek pak už záleží na vás!!(8.8.2007)

  • ORIN
    ****

    Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost, atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu).(18.9.2014)

  • - Marie Antoinetta si nemůže vybrat z tisíce párů bot, které jsou levé i pravé, avšak v té době byly boty stejné pro pravou i levou nohu a rozlišovat se začaly až kolem roku 1850, více než 50 let po její popravě. (sokov)

  • - Když je Marie Antoinetta (Kirsten Dunst) poprvé představena francouzské královské rodině, drží teta Victoire (Molly Shannon) v rukou pekingského palácového psíka. Toto plemeno se do Evropy dostalo asi až o 100 let později, kdy Britové úspěšné ovládli Čínu. (hansel97)

  • - V mnoha scénách jsou na palácových lustrech jsou podle všeho viditelně použity žárovky místo svící, což je prokazatelné i tím, že plamínky na nich se ani nehnou. (hansel97)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace