Lidice

LIDICE patří k tomu typu filmů, jejichž nesporná kvalita je prubířským kamenem ne tvůrčího štábu, ale naopak těch, kteří se snaží o vyjádření pocitu, jejž v nich tento excellentní filmový epos vyvolal. Je to také současně výpověď doby, choré nedostatkem slušnosti a hodnot. Skvělý Mahlerův scénář, opřený zcela neobvykle o doložené lidské osudy těch dole, o jejich pohled zdola, radosti, naivity, úzkosti, je doplněn Nikola(j)evovou cudnou režií, která pateticky vyznívající scény zcivilizovává až do decentna a propůjčuje jejich krutému obsahu maximální možnou působivost, oproštěnou od všech vnějších, plakátově zavádějících prvků (nikoliv náhodou je odborným poradcem filmu současný přední český historik pplk. Eduard Stehlík). Volně řazené obrazy zmnožují tragický vrchol - vypálení malé středočeské vesnice - a vnáší do děje pohyb a řadu neotřelých pohledů. Platí to o lidickém mikrokosmu, scénách v kladenských továrnách (s vrcholem v podobě Heydrichova houslového komořinového koncertu ve Španělském sále, příkladu jeho neblaze proslulé politiky cukru a biče v jeho "sladké" verzi), ale i zvláštní vězeňskokriminální komunitě, jejíž nepopiratelné hříchy hrůzy doby relativizují a posouvají do naprosto nečekaných kontextů. Psychologie postav, některými předrecenzenty kritizovaná jako povrchní a téměř neexistující, je podrobena ve svém podání hlavnímu poslání filmu, tj. úsilí o vytvoření panoramatického dějinného obrazu. Pohybují se proto zákonitě na rozhraní typu a individua. Tragédie zavražděných i přeživších je podána na pozadí vykořeněného lidského osudu, vyhaslého jedince-synovraha, vyloučeného z vesnické komunity, která zoufale hledá odpuštění a naplnění. Kdykoliv se zdá, že by toho mohla dosáhnout, vstupují do hry dějinní činitelé, které tohoto muže opakovaně vrací do výchozího bodu jeho vlastně nedobrovolné golgoty a neúprosně ho válcují. Herecky určitě vynikají Karel Roden a velmi výrazná a osobitá Slovenka Zuzana Fialová stejně jako brilantní Zuzana Bydžovská. Patos vniká do filmu až se závěrečnými titulky, které dávají tušit, co v Lidicích vlastně máme. Nemohu nekončit větou, která zní omšele, ale výstižně. LIDICE jsou dlouholetou splátkou na náš společný dluh. A velkým zadostiučiněním pro mimořádného znalce české identity Zdeňka Mahlera a doplněním jeho skvělého spoluscénáře klasických proslulých NEBESKÝCH JEZDCŮ. (04.06.2011)

Kdo umíral neštěstím u multiple-endingů při Návratu Krále, ten u Lidic vytuhne úplně. První hodinka ještě šlapala, pak se ale přes pole vydá osudný oddíl Němců, a stavba celého filmu, scénáře a povšechně i režie jdou do kopru. Jako jsem FAKT rád, že jsem to viděl, ale to je asi tak všechno. Kino OKO; 20.06.2011 ve 20.30; křest digitální projekce (21.06.2011)

Už dávno sa mi nestalo to, že by na mňa takto silne zapôsobil niektorý nový, český snímok. Film "Lidice" sú veľmi kvalitnou, historickou drámou a to nie len kvôli tragickosti príbehu, ktorý vykresľujú, ale aj vďaka výborne napísanému scenáru, presvedčivým dobovým výpravám, dobrej hudbe, nápaditej kamere a profesionálnej réžii. Nesmiem zabudnúť ani na vysoko nadpriemerné herecké výkony. Karel Roden v hlavnej mužskej úlohe je grandiózny. Potešili ma však aj herci, ktorých som doteraz moc nemusel. Napríklad taký Jan Budař. Ale najviac ma prekvapila Zuzana Fialová, ktorá absolutne bravúrne zvládla svoju úlohu. Tak isto aj Roman Luknár. Slovenské posily tomuto filmu výrazne pomohli. **** (16.06.2012)

Dějepis, který (kvalitou) nebolí. Není snadné stvořit film, který má v sobě jednu z nejpalčivějších ran českých dějin a svádí už jen námětem k citovému vydírání. Ale Lidice nakonec nejsou ani chladnou lekcí historie, ani plačtivým žalováním na nespravedlnost. Jsou vydařeným filmem, který tento těžký příběh odvypráví tak, že na správných místech vytáhne city, na jiných dokáže zamrazit, ale nikdy nepřesáhne únosnou hranici, což pro mě osobně bylo tím největším překvapením. Když se navíc v závěru pokouší stát českým Schindlerovým seznamem, nezbývá než uznat, že dobré české válečné drama je na světě. A to i přesto, že polovinu práce odvádí hudba a Roden. (07.06.2011)

Obávám se, že jsem nalezla protipól k Protektorovi, byť jsou Lidice filmem příkladně jiným. Zatímco selhání Protektora se neslo v duchu falešné výpravy a falešné snahy o "jiné" drama na pozadí atentátu okořeněné o falešné herecké výkony a nevšedně lichou práci s tehdejší masmediální kulturou – v Lidicích máme atentát opět jen jako nefunkční vějičku na pozadí příběhu "skutečných" lidí. Filmu Petra Nikolaeva chybí pevná ruka dramaturga a proto se celek během celé stopáže tříští a tříští a nenalézá žádné pevnější návazné momenty. Ukrajování času probíhá ledabyle a ač je naznačen prolog už v roce 1939 a v závěru se setkáváme i s pointou nepointou pokvětnových dnů roku 1945, jakýs takýs konzistentní vývoj se týká jedině Šímy Karla Rodena. Naopak naprosto do ztracena vyznívá příběh padělatele Kowalskiho (Mariusz Osmelak) s celým absurdním koloritem tehdejšího vězeňství. Chybí základ příběhu panské kuchařky v podání Sabiny Remundové, totéž platí v půdorysu jinak zřejmě velice silného vztahu Šímové v podání Zuzany Bydžovské a Vaňkové v podání Zuzany Fialové. Bohužel naprosto selhávají všichni mladí v čele s Kubařovou a Adamczykem, nekonče pak například Šoposkou. Úvod, který by měl ukázat příběh lidí z Lidic ve všech základních nuancích všedního dne, se bohužel více podobá pokusům typu Rytmu v patách a bohužel v některých momentech dosahuje až parodie hodné seriálu Haló, Haló, což je trestuhodné. Lacině také vyznívá primitivní casting soustředěný v nejlepších rozpolcených rolí výlučně na slovenské herce, kteří už v prvním plánu splňují určitou cizorodost. Vedle Fialové se objevuje Roman Luknár jako Vlček a společně s Bydžovskou a Rodenem tvoří jediné pevné mantinely tohoto neukočírovaného fiakru. V očekávání a během příprav samotného lidického filmu, se objevily určité otázky kontrastující zejména s vyzněním Herzova Habermannova mlýna. Musím konstatovat, že výsledný Nikolaevův projekt si ukrojil příliš velké sousto, na které nestačil. Není zde rozdíl mezi úředním šimlem českého prospěchářského poštmistra a lidickými nacistickými pohlaváry, kteří jsou opět jen prospěchářskými byrokraty. Elitu Třetí říše zastupuje pouze ve dvou nicotných skicách Heydrich, který na tomto minimálním prostoru nepřekračuje odrážku z přehledové učebnice. Kontrastován je řadovým vojákem, který raději volí dobrovolnou smrt, než aby se podílel na transportu lidických dětí. Leč ani tento motiv není řádně rozvit. Čili ve spojení s pokrytectvím reprezentovaným poválečnou uměle vytvořenou lidickou pietou, nedocházím k žádnému souznění s vlastním národem a opět jen pociťuju zmar nad českou povahou. (03.06.2011)