Jan Palach
Jan Palach
Režie:
Robert SedláčekScénář:
Eva KantůrkováKamera:
Jan ŠusterHudba:
Michal RatajHrají:
Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Karel Jirák, Michal Balcar, Anna Stropnická, Gabriel Cohen (více)Obsahy(1)
Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí… (CinemArt)
(více)Recenze (389)
Zajímavý film o Palachovi , oceňuji to že zde je zmapován život Jana Palacha až do do osudného dne . Není to tedy žádný film co nám říká již známý příběh ale naopak se vrací na začátek aby nám objasnil co nejvíce podle mého názoru velice vydařený kousek i když tam samozřejmě byla slabší místa ale jinak fakt pecka, ()
Film má své slabiny, ale to memento... ()
Odkaz Jana Palacha je nutné brát s maximální vážností. Proto je zásadní si položit zcela seriózní otázku - kolik současných českých filmů se věnuje dějinám českého cosplayerství? Prakticky žádný. To ale není případ Jana Palacha, jelikož toto dílo je nevídaným unikátem v tuzemské produkci. Jako jediný český celovečerní film se věnuje životnímu osudu prvního českého cosplayera Human Torche z Fantastické čtyřky! Snímek mapuje životní cestu od prvotního zajiskření (tj. myšlenkový koncept cosplaye), shánění materiálů (benzín, sirky), až po finální realizaci. Největší výhodou cosplaye Human Torche je to, že veškerý potřebný materiál na výrobu je levný a dostupný. Není tedy divu, že byl zvolen jako první právě tento typ superhrdinského outfitu. ______ Když ale porovnám Sedláčkovo zpracování s krátkometrážní verzí z roku 2008, tak Sedláčkova verze bohužel více připomíná Deadpoolův origin story. Každý ale ví, že Deadpool poprvé přišel na svět v roce 1991, tudíž Jan Palach na něj nemohl dělat cosplay v roce 1969. To tvoří zásadní faktický nedostatek, který narušuje věrohodnost prezentovaných dějin cosplayerství. ___ Pokus dobrý, ale ne vše se povede hned napoprvé. Vyhaslé 2 hvězdy. ____________ (Teď už vážně. Je to pro mě tak neinspirativní film, že se k němu nedokážu normálně vyjádřit. Paní Cardová zde výstižně sdělila vše podstatné ve svém stručném komentáři. V některých ohledech je možná až moc kritická, ale to je ve výsledku jedno.) ()
Konečně první český důstojný film do kin v roce 2018 ( letos mne pobavila jen Miss Hanoi, ale ta je taková televizní) - výpravné ( stovky komparzistů, vojenská technika v centru Prahy - regulérní velkopodívaná ) skvěle zahrané, technicky solidní a s nosným tématem přesahující filmový zážitek. Bez ohledu na Palacha a jeho život je tohle pro mne osobně nejlepší filmová dramatizace vývoje a atmosféry let 67-69 ( pražské jaro, okupace, prapočátek normalizace ) - tohle by měli vysílat ve školách. Vyprávění sice někdy zpomalí do nudy ( 124 minut je prostě moc ) a slepých uliček. Nevím zda byl Jan Palach hrdina nebo psychicky nemocný, ale jeho čin statečný byl ( a probudil na chvíli z rezignace normalizované Čechy ) a jeho slovy " každý protestuje způsobem na jaký má" , takže když neměl na to odprásknout Husáka tak beru, že zvolil své maximum. PS: Před filmem uváděli špičkový mix dobových filmových týdeníků, které mne vtáhli do dnů okupace takovým intenzivním způsobem, že už chápu, proč někteří lidi blejou už když slyší ruštinu. Skvělé emočně zahřívací kolo před Sedláčkovým filmem. Stačilo by ve školách pouštět jen tohle. Zkrátka komunisti byli, jsou a budou totální zmrdi. ()
Film mi přišel jako lepší průměr. Měl i pár, pro mě, opravdu silných momentů, kdy mi naskočila i husina, co se týkalo záběrů z okupace. A myslím, že je dobře, když se takové filmy točí. Alespoň to připomene historii všem. Ta poslední půl hodina byla trochu hrrr. ()
70% ()
Životopisný film - proto mi nevadí poměrně přesné zdokumentování téměř všeho, co se Jana Palacha týkalo, včetně jeho postavy, materiálu měl Sedláček určitě dost. Žijí i Palachovi příbuzní, bratr, přátelé. Velmi oceňuji autentickou výpravu - tu škodovku, která zastavila u benzínové pumpy, měli naši v osmašedesátém taky...Herecké výkony výborné, Viktor Zavadil zvládl závěrečnou scénu naprosto úžasně - třesoucí se ruce, ten zmatek, kterou nádobu otevřít dříve, kam dát dopis - prosté, civilní a nanejvýš uvěřitelné. - Říká se, že Jan Palach politicky přesně vyhodnotil situaci a rozhodl se k činu, který společnost vyburcuje z toho, aby poměry po obsazení naší země spojeneckými vojsky považovala za "normální". Možná měl větší obavy z dalšího vývoje, než se tehdy nakonec stalo. A kdyby se dneska probudil, zjistil by, že společenská situace je daleko horší, a že si s námi současná pomatená vládní moc i zákonodárci dělají, co chtějí a stejně jako tehdy vyžadují pasívní souhlas. Jak řekl jeho přítel od dětství - byl by nesmírně zklamán. ()
Od Roberta Sedláčka, který i dobré látky točil nanejvýš průměrně, jsem nic neočekával. Zatím mě překvapil snad jen mikinou na Hradě. Jan Palach je ale Evou Kantůrkovou tak výborně napsaný, že Sedláček snad došel osvícení. Za český rozpočet tak nevídaně kvalitně natočeno a dobře zahráno, že nemohu dát méně. Viktor Zavadil je v roli absolutní. ()
Oheň bude svítit dál. ()
Film s extrémně dobrou hudbou, film s výbornou kamerou, film s vynikající výpravou a uvěřitelnými hereckými výkony. Takový je Jan Palach. Přesto u něj něco málo chybí. Více v recenzi: http://jaroslaf.blogspot.com/2018/08/jan-palach-recenze-filmu.html ()
Mikina-men to opět udělal dobře - jednoduše řečeno poctivě a profesionálně, jak jsme u něj zvyklí. Volí důležitá témata bez ohledu na náročnost, nebojí se a směřuje vždy cílevědomě a přímočaře k vytyčenému cíli. Jako svůj umělecký/narativní styl zvolil DIALOG (ono to asi jinak ani s ohledem na látku "soudobé dějiny" nejde), tedy jakékoliv výpadky jeho rytmu potažmo autenticity bývají okamžitě vidět - a mně se líbí, s jakou sveřepostí tento autor permanentně chodí s vlastní kůží na trh, a zůstávám vůči jeho výkonům tolerantní. Co se přímo Palacha týká, oceňuju výtečně zrežírované, dobře připravené dialogy, výkon hlavního protagonisty i např. jeho matky a v neposlední řadě hudbu Michala Rataje (zvláště v závěru - tak nějak si představuju, jak zní aktuální hit v uších bolestivě umírajícího a do náležité a nevratné samoty vrženého člověka). Film samotný je jako celek zvláště pak více než důstojnou připomínkou dodnes neodrušeného traumatu, které má nejen dlouhodobé dopady sociální či politické, nýbrž i čistě osobní a neseme si je každý a po svém dál. Film je další z příležitostí, jak mu čelit. Topení štěňat (navíc přestože čerstvě narozených, již s otevřenýma očima)? Relevance Palachovy nevěrné scény? Kdo nic nedělá, nic nezkazí, a kdybych měl hrát na housle tak, jak pracuje T. Sedláček, považoval bych se odůvodněně za mistra. ()
Moc se mi líbí observační a nezúčastněná forma filmu prostá doslovných návodů a komentářů. Sedláček velmi pěkně zachytil atmosféru doby a vývoj postavy Jana Palacha. Možná to bylo zrovna takhle... Těsné ctyři hvězdy. ()
Jedine co na tomhle filmu je zajimave, tak je vlastne asi predloha. Ale jelikoz sem tam tenkrat nebyl, netroufam si tvrdit jak moc povedena. Film nam dost nudne priblizi dobu a jak se cca tak zilo v Prahe, ukaze nam, ze vlastne ty studaci na ty demonstrace chodili z nudy (co budem delat, tam se neco deje, tak se pujdem podivat) <- to teda nevim jestli takhle taky vazne bylo, ale neprijde mi :). No a ten upalovaci konec... nevim jestli me to ma tesit, ze byl hned konec bez niceho a nebo mrzet, ze nam to vlastne nikdo za celej film nevysvetlil. Za me tedy film naprosty propadak, dalsi do rady z CZ produkce. ()
Nesl spoluvinu na dalších obětech včetně sedmi mrtvých. Lhal o tom, že je součástí skupiny. Nevzpomněl v dopisech na své příbuzné. Oficiální důvody jeho činu jsou velmi pofidérní. Film tato fakta zamlčuje. Naopak JP nazírá centristickým pohledem, kolem něco se všechno točí - tak to skutečně býti nemohlo. Byl to spíš nenápadný tichý a místy asi dost nepříjemný člověk, vzhledem k jeho diskutérské urputnosti. Film je pohádkou se špatným koncem. A pohádky se špatným koncem nejsou dobré. ()
Konečně jsem se dozvěděla (snad) co táhlo Janovi hlavou a musím říct, že jsem ho konečně pochopila (i když je to samozřejmě pořád šílené gesto)...Dobrý film, dobové detaily vychytané, atmosféra doby postupně gradovaná...Takových filmů je pořád málo...Vzhledem k tomu, co se u nás v politice děje, je třeba neustále připomínat jaké to za těch KOMANČŮ bylo...I když je neuvěřitelné, že od sameťáku už uplynulo 30 !!! let...Jen houšť a vetší kapky... Za mě 70% ()
Po většinu filmu je to takové nevýrazné, ale závěrečné minuty to hodně napravují. ()
Dala bych dvě hvězdičky, ale jednu přidávám za Zavadila, Bydžovskou (výborná jako vždy) a Vondráčka. To, že byl Palach tichý, citlivý introvert podle mě ještě neznamená, že by nedával najevo vůbec žádné emoce. A tady mi emoce chyběly. Bylo to strohé, věcné, citově se mě to moc nedotklo. Když vytkl matce, že vstoupila do strany a ona mu vysvětlila své důvody, utrousil něco o logice. Ano, to je ženská logika. Postarat se o rodinu, o děti - pro ni musel být život o hodně těžší než pro jejího syna, byla na všechno sama a bojovala, jak uměla. Já nechápu Palachův čin jako hrdinský. Vždycky mi bylo líto toho chlapce, který mohl v životě něco dokázat, mít rodinu, zažít nějaké osobní štěstí. Pokud byl zklamaný tím, jak to ve společnosti vypadá, mohl bojovat jinak. Sebevražda není boj. ()
Kamera, interiéry, exteriéry, hudba, kostýmy úplne prepracované a padala mi sánka. Príbeh však divný, často príliš explicitný a so zbytočným množstvom slepých scén. ()
zahral to tak, jak jsem si ho predstavoval, ze byl. ()
Související novinky
Kino na hranici - on-line na konci listopadu
Po dvou nezdařených pokusech uspořádat filmový festival Kino na hranici v tradiční podobě se organizátoři rozhodli, že letošní ročník uspořádají on-line. Bude se konat ve dnech 23.–29. listopadu.… (více)
26. Český lev – výsledky
Letošní 26. ročník cen České filmové a televizní akademie Český lev se tradičně udílel v pražském Rudolfinu. Večer plný největších hvězd českého filmu moderoval herec Václav Kopta, a to poprvé pod… (více)
26. Český lev – Nominace
Česká filmová a televizní akademie oznámila své nominace pro 26. ročník Českých lvů a mezi největší favority se tak zařadil snímek Toman s Jiřím Macháčkem, který získal celkem 13 nominací. Hned za… (více)
Nominace na Ceny české filmové kritiky 2018
Rok se s rokem sešel a přichází na řadu rozhodování o nejlepších filmech roku. Tentokrát je řeč o ryze domácích filmech a ke slovu se dostanou pro změnu kritici, dnes byly totiž čerstvě oznámeny… (více)
Přímo z tvorby i z různých mediálních projevů vyplývá, že Robert Sedláček je hodnotově vnímavý charakter, který z podstaty svého idealistického naturelu přeceňuje platonické interpretace ideových pohnutek. Sedláčkův Palach je tak bez dalšího konvenčně ikonizován. Jak ukazuje dokument z roku 2008 Poselství Jana Palacha, o Palachovi se obecně ví příliš málo, než aby mohl vzniknout objektivní historický materiál. Živé pochodně související s okupací Československa 1968 jsou chudé na životopis. A protože jsou výklady fenoménu živých pochodní odkázány na osobní představivost vykládajících, je tu jakákoli případná hra na historickou metodologii a vyšší míru schopnosti rozhodnout stejně propagandistická, jako argumentovat hrdinstvím rudoarmějců ve prospěch normalizace. Friedrich Nietzsche se nejednou vyslovil proti argumentu víry a oběti (například Lidské, příliš lidské I, §§ 15 a 53, Mimo dobro a zlo, §§ 25 a 39, Antikrist, §§ 12 a 53). Už Nietzsche si byl vědom motivační záludnosti oběti/altruismu (Lidské, příliš lidské 1) a spekuloval dokonce o tom, že leckterý statečný voják může být váben vidinou svého konce, jemuž jde instinktivně naproti (Ranní červánky, 296). Pokud vím, nijak si nerozvrhoval otázku všem lidem daného „sklonu k smrti“, o němž pojednává Améry (Vztáhnout na sebe ruku), jehož pokus o analýzu pokládám za střízlivější než jinak obdobně koncipovaný, ovšem stylizovanější výkon Glucksmanna v oblasti rovněž sebedestruktivně odhodlané nenávisti a teroru (Rozprava o nenávisti). Podle Améryho se lidé ve vztahu k sebezničení dělí na suicidanty (povedlo se), suicidéry (vážně míněné pokusy či systematická příprava), šedou zónu (tatáž praxe mimo aktuální statistiky, tj. v minulosti) a kvasisuicidéry (životospráva akcelerující „bytí k smrti“ - militarismus, alkoholismus, workoholismus…; vědomé či podvědomé zvyšování pravděpodobnosti a polovičaté odevzdávání se vnějšímu faktoru jako osudovému soudu, který to má rozhodnout). Za civilnější příklad tíhnutí k nicotě a splynutí ve světě se rozprostraňujícího já s anonymitou mrtvé tkáně slouží tomuto autorovi masturbace, jíž tělo uniká před světem, stahuje se do sebe. Améry si podobně jako Nietzsche dovolil zapochybovat o argumentu oběti, a to nikoli v rovině samotné relevance pro jí obhajované teze, ale přímo v rovině obvykle čistému idealismu přičítané motivace, nicméně Améryho úvahy se, pokud vím, nikde v této souvislosti nezaobírají traumatem vzniklým konfrontací s aplikačními slabinami vyznávaného světonázoru, jak jsou dány sociálním konfliktem a nespolehlivostí lidské povahy. O Palachovi se v rámci toho mála jistého ví, že neodmítal socialismus jako takový a že zřejmě právě proto musel být okupací zraněn niterněji než cynický marxista nebo antikomunista. Podle mě Palach nemohl být marxistou, protože se považuje za nepochybné, že byl spíše křesťan. Protože byl dříve křesťan, než vůbec mohl studovat nějaké socialistické teorie člověka a dějin, jeho nikterak radikální sklon k sociálně zodpovědnějšímu vidění světa musel pocházet právě z ryzích pohnutek křesťanského svědomí, které nadto bylo formováno tehdy stále velmi živou tradicí mnichovské „zrady“ a kolaborace velkokapitálu s fašismem (jíž byl znechucen i po válce perzekuovaný historik a sovětolog Jan Slavík). Pokud se tedy i o skoro neznámém a všeobecně spíše líčeném, než zdokumentovaném příběhu oběti Jana Palacha dá říct, že jako v případě ostatních obětí je nejhlubším momentem celé události latentní sklon k smrti, který byl vybuzen otřesem ze stavu světa a blízkého okolí, je taková anamnéza až v překvapivém souladu s tím, jak se Nietzsche vymezuje vůči Renanovu vnímání proroka Ješuy jakožto génia a hrdiny (Antikrist, § 29); Ješua se sice vydává vnějšímu násilí napospas, zatímco Palach je sám přímo provádí, v obou případech se ale pouze jinou strategií podle povahy a naladění nihilizujícího se aktéra směňuje nesnesitelná forma skutečnosti za smrt. Naproti tomu Sedláček sliboval neikonizující provedení s tím, že byl prý Palach, jak to tak s historickými osobnostmi bývá, zprivatizován. Podle mého je ale Sedláčkova verze natolik odvážně živá, komplexní a citlivá, že sama nutně ikonizuje, pouze aktuálněji. Sedláčkův Palach totiž samozřejmě působí efektněji než dosavadní Palach-antikomunistická vyprávěnka. Bohužel, jeví se nevyhnutelnou situace, že antikomunisticky výhodný „Werther“ bude vždy nějak instrumentalizován, jak ukázala trapně protahovaná mediální tryzna ledna 2019, ostatně onen suicidální styl také popularizující. A nedělám si iluzi o nejhlubším nadšení antikomunistů z takového horst-wesseliánského triumfu ve vějíři karet nevalné hodnoty. () (méně) (více)