Panoptikum Města pražského

Panoptikum Města pražského (1987) 

Lidové moudro praví, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Troufám si tvrdit, že volné pokračování úspěšného cyklu kriminálních příběhů Hříšných lidí města pražského tuto teorii nenaplňuje ani v nejmenším. Scénárista a spisovatel Jiří Marek se po mimořádném úspěchu Sequensova třináctidílného seriálu a čtveřici celovečerních hraných filmů ocitl doslova na oběžné dráze popularity; další příběhy rady Vacátka a jeho "pánů ze čtyřky" mohli čtenáři sledovat v řadě reedicí jeho povídkových krimisérií, které vyvrcholily v polovině osmdesátých let ve velkorysý projekt tehdejší Československé televize, jímž by nejen uzavřeli pohled na jednu etapu české policie a kriminalistiky vůbec. Jak se později dozvídáme z Markových úst, první epizoda seriálu byla upravena specielně pro příchod nového pana rady, vzdělaného, šarmantního a svým způsobem přísnějšího Korejse, který v sobě nese vůni staroanglických gentlemanů wallaceovských nebo doylovských tradic. Neoddiskutovatelné a bohužel jakoby nechtěné srovnávání se starším předchůdcem nemá ve všech ohledech možnost nacházet nedostatky: atmosféra jednotlivých epizod si udržuje vysoký nadprůměr, dokonce se domnívám, že některé se honosí lepší výstavbou scénáře (za všechny bych připoměl Hokynářskou baladu, která výborně postihuje nejednoduchost doby) a pečlivější vizáží hereckých představitelů. Pět ódy na herecký výkon Jiřího Adamíry, který se s maximální profesionalitou zhostil nejednoduché role a vlastně vytvořil mnohem zajímavější verzi prvorepublikového kriminalisty než jakým byl čitelnější komisní Marvanův Vacátko, by bylo téměř zbytečné, neboť tu platí ono známé: buď přeskočí jiskra mezi ním a divákem a pak se těšíme na každé shledání s jeho osobností nebo naopak. Domnívám se, že nepominutelná časová propast vytvořila největší šrámy na postavách inspektorů Boušeho a Brůžka, kterým léta bohužel ubrala na elánu a proto jejich výkony působí jakoby unaveným dojmem, ale i oni mají v seriálu místa, kde dokáží zaujmout (nezapomenutelná je Vinklářova kreace v epizodě Příběh z dovolené, zasazené do oblasti sudetského pohraničí a reflektující veškeré reálie roku 1937). Naopak mladistvý vzhled do seriálu přináší skutečný milovník té doby, herec, zpěvák a režisér Ondřej Havelka, jehož snaživý koncipient Souček symbolizuje nástup nové generace těsně předmnichovské republiky. Ti všichni, doplnění o nezbytnou kohortu nejslavnějších představitelů domácí Thálie osmdesátých let (Maciuchová, Heřmánek, Růžek, Bartoška, Stašová, Cupák, Trávníček, Vala, Hrušínský, Rázlová, Mrkvička, Racek, Zedníček a další) mají na svědomí jedno z nejkrásnějších děl novodobé české televizní tvorby, které s výjimkou jiného Moskalykova seriálu, jímž jsou žánrově i kvalitativně blízké Četnické humoresky, nenašlo ani po téměř pětadvaceti letech důstojného nástupce. Doufám, že jsem těmito slovy vyjádřil Moskalykově dílu poctu a současným tvůrcům poskytl důvod k zamyšlení. I když, jak se říká: nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Ačkoli.... (19.07.2010)