Halloween

Mno... když budu brát Halloween jako kultovní záležitost slasher filmů a přimhouřím své krátkozraké oči nad dvacetiletou J. L. Curtisovou v roli teenagera, což nesnesitelně bilo do očí a pozapomenu, že několikeré zmrtvýchvstání Myerse vyvolalo na mé tváři solidní ironický škleb, pak jsem ochotna dát 3 hvězdy. (13.03.2007)

Carpenter je génius atmosféry a dokazuje to i ve svém patrně nejznámějším počinu. Plíživá kamera a nezaměnitelný hudební motiv, ze kterého mrazí samo o sobě, odvedly velkou porci práce, tu největší však na svá bedra nabrala skvostná démonizace titulního záporáka. Jsme ze slasherů zvyklí na to, že se oběti chovají stupidně a nejsou schopny svému nepříteli cestu ani trochu ztížit, navíc když už se jim podaří zásah, zabiják se ukáže nesmrtelným, ačkoliv v závěru dojde k směšnému odhalení, že šlo opravdu jen o strejdu z masa a kostí. Michael Myers je na úplně jiném levelu - prezentuje nedefinovatelné a nelidské zlo, které i po několikanásobném probodnutí a postřelení mizí.. a zase se v plné (nadlidské) síle objevuje, aniž by poodhalilo cokoliv ze své podstaty. Postava doktora Loomise je jeden ze stěžejních prvků filmu - on Michaela zná, on dává účinkujícím i divákovi naději, že zdejší zlo má racionální základ (ačkoliv ho nazývá TÍM, nikoli JÍM), aby jsme byli v následující scéně znovu na pochybách. Závěr je skvělou třešinkou na dortu. Mimochodem, v tomhle filmu vám opravdu nebude jedno, že vrah dýchá... 9/10 (02.11.2011)

Co má společného Šípková Růženka a Michael Myers? Docela dost, protože to, co oběma chybí, je rozum, bdění a přitakávání životnému – ze všeho nejvíce však řeč. V pohádkách jde často právě o to princeznám, které oněmí (Honza málem králem), ztratí schopnost úsměvu (Šílené smutná princezna) či upadnou do snění jako Šípková Růženka, tuto řeč navrátit. Zpravidla si to vezme na starost muž, který svou vychytralostí princezně rozum a řeč navrátí. V Halloweenu nacházíme totéž, jen je to prohozené – zakletý nemluva tu je Myers a ta, kdo ho má osvobodit, racionální Jamie Lee Curtis. Jamie se věru liší od svých hédonických kamarádek. Je trochu šprtka, nemá přítele, sama říká, že proto, že je na chlapy moc chytrá, trochu moc čte. Proto je ale hlavní postavou a proto je k ní Myers tak přitahován, jelikož ví, že ona jako jediná mu je s to rozum a řeč vrátit a zachránit ho. Řeč je možná to vůbec nejdůležitější, co lidé mají a co je nakonec odlišuje od zvířat. Podle mnohých teprve konstitucí řeči vzniká lidské vědomí, teprve tehdy ožívá psychické vědomé já. Také proto dnes někteří bijí na poplach, tvrdíc, že řeč byla rozbita (a s ní i rozum) ve prospěch různých sloganů, hlášek, smajlíků, výkřiků ap. Opakem řeči a rozumu je magie, drogy, mystika, náboženství či infantilita (Myers zabil poprvé v šesti). Ustanovením racionální Jamie hlavní postavou nám Carpenter naznačuje, že nikdy nesmíme rezignovat na snahu sebe i svět kategorizovat, uchopit, zpředmětnit, „zteoretizovat“. Neboť rezignace na toto nutně končí v oral-análním (dětském) vesmíru magie či drog, který je přesným opakem skutečné dospělosti. Nevěřme proto nikdy lidem, kteří odmítají teoretizovat o filmech a posmívají se intelektuálům – mluví z nich malí a nezralí Myersové. ____ Vyjma (-spoilery-) úvodní vraždy sestry se objeví ve filmu ještě čtyři. První dvě mají společné to, že těsně před zabitím nehraje žádná hudba (dívka v autě, kluk v domě), zatímco během třetí (šňůra od telefonu) a čtvrté (Jamie, ale tady jde jen o pokus o vraždu) hudba hraje, pokaždé stejná, Carpenter cosi velice jednoduchého vybrnkává na piano. Důvod, proč hudba hraje, je ten, že Meyers je v záběru a jeho počínání tedy není založeno na šoku pro postavy i diváka jako u prvních dvou vražd. Když v záběru není, jako v prvních dvou případech, žádná hudba nehraje a překvapení je o to větší. Carpenter v tom má očividně prostě nějaký systém. Na tomtéž konceptu stojí hudební doprovod ke slasheru Pátek třináctého. Problém je samozřejmě v tom, že vycvičený divák právě z toho důvodu, když je nápadné ticho, pozná, že se něco blíží – podobně jako je např. podezřelý záběr bez střihu v jinak frenetickém filmu, neboť ukazuje-li takový film postavu jdoucí dlouze z domu k autu, je téměř jisté, že auto vybouchne. (18.09.2011)

Zpočátku do toho Carpenter vlétne doslova po hlavě a bez většího otálení se vrhne do napínavého divadla s mordovacími mezihrami. Jenomže tak, jak zpočátku našlápne ve všech směrech bohužel v polovině sundá nohu z plynu a se zvolněným tempem přijde i neodbytný pocit, že to co by mělo být původně napínavé (a jako, že by opravdu bylo) začne být nudné. Jakkoliv je totiž absence děje omluvitelná hlavně v případě mistrné formální hry, zde to Carpenter neuhlídal. Být alespoň trochu lepšího spádu scén, absolutní hodnocení by nebyl problém. Takhle zůstane lehce nedotažený mistrův pokus o dokonalou vyvražďovačku s jedním z nejtajemnějších a nejpsychopatičtějších zabijáků kinematografie, jemuž lze při relativní divácké zvrhlosti a s přihlédnutím k hereckému umění některých přítomných i fandit. (26.12.2005)

I když už měl v roce 1978 John Carpenter za sebou pár zdařilých snímků (např. Temnou hvězdu a 13. okrsek), byl to právě Halloween, který ho proslavil po celém světě. Jednoduchý příběh, naplněný perfektní hororovou atmosférou a několika žánrovými klišé (byla to tenkrát vlastně klišé?), doslova rozpoutal diváckou mánii a dal vzniknout několika pokračováním kolísavé úrovně. Původní snímek však patří k filmové klasice a vystřelil do první ligy ještě jednu budoucí hvězdu - ječící královnu Jamie Lee Curtis. (02.09.2013)