Gravitace

Člověk versus Příroda/Vesmír. To, na co J.C. Chandor ve svém snímku Vše je ztraceno nepotřebuje téměř ani jedno slovo a úplně si vystačí s pouhou silou obrazů, Alfonso Cuarón musí přece jen trochu víc popisovat slovy. A to se Gravitace paradoxně odehrává v otevřeném vesmíru, ne na pouhém otevřeném moři. Vizuálně asi krásnější než Chandorův film, prožitkem a sdělením ovšem neskonale vzdálenější. A to raději nemluvím o přírodních zákonech, ty v Cuarónově alternativním sci-fi místy asi neplatí... A z čeho v Hollywoodu vyrábějí ty nezničitelné skafandry, co přežijí i výbuch kosmické stanice? Tuhle technologii by rozhodně měli poskytnout NASA. PS: Fenomén západní emancipace nemilosrdně drtí všechny mužské hrdiny a nechává přežít jen silnou ženu. (08.01.2014)

Vesmírná sci-fi bych z hlediska diváckých atrakcí rozdělil na ty, která se snaží zaujmout kreativitou, šílenými nápady a světy plnými fantazie a na ty, která vzbouzí divácký zájem skrz realističnost a skrz to, že se vlastně snaží být "science fiction" co nejméně. Gravitace patří do té druhé skupiny, využívá exotické a divácky atraktivní prostředí vesmíru a uvádí v něm příběh, který "se klidně může stát". Na jednu stranu tato skutečnost vtáhne diváka více do děje, přinutí ho prožívat osudy protagonistů s nejvyšší možnou mírou intenzity, jenže na stranu druhou více zvýrazňuje drobné nedostatky v realističnosti (konkrétně zde drobné zkreslení fyzikálních zákonů), které bychom ve filmech typu Star Trek, Sunshine apod. vůbec neřešili. Tím však výčet záporů Gravitace končí, jinak se jedná o takřka dokonalý thriller! Ta atmosféra, napětí a z nich pramenící nefalšovaný emocionální prožitek jsou TAK neuvěřitelně silné, že vás roztříští silou vesmírných trosek letících 80 000 km/h. Gravitace má velice lidské vyznění, ať už jde o žoviální (a velmi sympatické) povídačky Kowalského, emocionálně zabarvené reakce Stoneové, tak čistě o fakt, že snímek podtrhává lidskou bezmocnost v širokém vesmíru - a to bez potřeby epických katastrof, nepředstavitelných vzdálenosti, či nadpřirozena. Ani ve Vetřelci, či nikde jinde nebyl vesmír vykreslen tak hrozivě a nebezpečně jako zde... Alfonso Cuarón to dokázal, jeho bravurní režie a naprosto úžasná práce s kamerou pozvedla Gravitaci do nebes, až na oběžnou dráhu... 10/10 (08.10.2013)

Sandra Bulldog a božský George plachtěj vesmírem, neznámo kam, ale tutově přímo do černé díry což mi připomíná jeden tělesnej otvor, kam bych strčila tenhle sqost...Ve vesmíru je prej pěkná kosa, takže to vysvětluje, že napětí je na bodu mrazu, ale jestli někomu k plné palbě stačí koukat na hvězdičky a planetky (jééé sluníčko je tam taky i měsíček no jůůů) , tak je to bomba a chápu, že těmto lidem se film líbil. Já však do této skupiny nepatřím a tak jsem doufala, že to bude alespoň napínák a to, jak jsem už zmínila, fakt nebyl. 91 minut čisté nudy a ta jedna hvězda je za ten vizuálek, abych teda nebyla úplně zlá, jinak se tam kecá o ničem a příběh neexituje. Kdyby alespoň potkala ufouny a po deseti minutách sci-fi porna byla GRAVIDNÍ, mělo by to možná větší úspěch... (30.10.2014)

2001: Vesmírná odysea, na kterou jsem si během projekce několikrát vzpomněl, konfrontovala člověka s velkým neznámým. V Gravitaci je člověk, jako v těch nejklasičtějších lidových vyprávěních (jimž ovšem zpravidla dominuje muž, nikoli žena), konfrontován zejména sám se sebou a svými (omezenými) možnostmi. Nejde o jediný znak klasičnosti filmu. Sázkou na jistotu je rovněž tříaktová vyprávěcí struktura (tři útočiště poskytnutá třemi vesmírnými stanicemi, z nichž každá reprezentuje jiné náboženství) s přesně dávkovanými příběhovými komplikacemi a vzorově využitými deadlines, které přispívají k dojmu, že se věci před našima očima dějí v reálném čase a nic tudíž není předem rozhodnuté a jisté. Jak dříve a detailně popsali jiní, strhující tudíž Gravitace není navzdory, ale díky uplatnění vzorců klasického hollywoodského vyprávění. Intenzitě prožitku hodně napomáhá omezení vyprávění na to, co vidí, slyší, ví a zažívá doktorka Stoneová, která se na dobu cca osmdesáti minut stává naším avatarem. Možná se během nejvypjatějších okamžiků ani tolik nebojíme o její život, ale o pohled, který bychom s ní mohli ztratit. Nebude-li doktorky, neuvidíme. K čemu dochází v globálním kontextu, není relevantní. Film nenarušuje naše emocionální napojení na ústřední figuru tím, že by řešil jiné konflikty, než její konflikt vnitřní. Špatné věci se prostě přihodily (dceřina smrt, náraz úlomků) a teď je na hrdince, aby se s nimi vypořádala. Protagonistčino znovuzrození (zahrnující fetální pozici i přestřihnutí pupeční šňůry) za svou sugestivnost každopádně vděčí nejen pevně semknutému scénáři a minucióznímu technickému provedení, ale také hereckému výkonu Sandry Bullock. Její „vytí“ na Měsíc v mé paměti přetrvává jako jeden z nejdojímavějších filmových momentů roku 2013 a očistný poslední záběr, kdy se samozřejmé s definitivní platností stává neobyčejným, pro mne byl také díky Bullockové nadfilmově (a nadsmyslově) silným prožitkem. Daný okamžik v mých očích a navzdory svému obsahu povýšil Gravitaci z technického zázraku a unikátního trenažéru krizových situací (nejen v kosmu) v setkání s něčím nadpozemským, slovy nepopsatelným a na obrazy nepřenositelným. Upustíme-li od patetických obratů, dalo by se to nazvat také Uměním. 95% Zajímavé komentáře: novoten, Eodeon, xxmartinxx, mcb, Sandiego, Triple H, Anderton, Tatizz (31.12.2013)