Vlk z Wall Street

Asi nemám rád filmy, kde je Leo hodně bohatej a poživačnej, faktem je, že až na pár fórků stylu Pařba ve Vegas mi to celé přišlo jako opulentní zkoksovaný karneval, skrývající docela relevantní (a naštěstí hodně tlumené) podobenství o zhoubné přitažlivosti prodané propisky a křiklavý paradox zpocených koulí v metru, opsaný elegantně v posledních minutách. Cením si toho, že Scorsese přijímá perspektivu hráče (a ne kritika systému) a netlačí diváka do znechucení - Belfort je pak samozřejmě odpudivě přitažlivý mediátor světa spekulací. Ty metafory brokerské komunity jako pravěkého kmene / sekty jsou nicméně zbytečně okaté (i když extravaganza je to pohledná). Pozoruhodná je i očividná "amorálnost" filmu, který vlastně s klidem tvrdí, že podobný styl života je svým způsobem cool - a Scorsese má samozřejmě recht, kdyby nebyl, neměl by Vlk co žrát. Nejlepší na celém filmu je v tomto ohledu zhruba 5 minut, které umručí do hypnotického rytmu brokerský šaman McConaughey. Nemám v jádru, co bych tomu vytkl, sjeté noty to přehraje sebejistě a bez chyb, prostě mi to jen nic svou frenetickou kadencí neřeklo. Trochu podobný problém "otupělosti sarkasmem", jaký jsem měl s angažovanějším Gavrasovým Kapitálem. Vlk alespoň to, co všichni tak trochu víme o spekulativní povaze kapitalismu, říká drze, s úšklebkem, přiznaně nespolehlivě a bez zbytečných rétorických frází. A vůbec vás nezatěžuje zbytečně složitými detaily, taky proč, když za rohem čeká další snížek. Ale pořád mu to trvá 3 hodiny, ve kterých jsem nenašel dost stimulů. Samozřejmě kromě koksu, štětek a těch svinskejch zpomalovacích pilulí... (12.01.2014)

Co se týče těch stylových serepetiček kolem, divák může takřka chrochtat blahem. To se však bohužel nedá říct o příběhu, jehož téma není tak nosné (jak by se na první pohled mohlo zdát) a sám o sobě místy ztrácí šťávu (i přes svoji mírnou nekorektnost, drzost a občasný humor). Naštěstí je tu Maestro Leonardo, který během filmu vyzkouší snad všechny myslitelné herecké polohy (co víc měl ještě předvést, aby konečně dostal zlatého plešouna?) a právě on je ten důvod, proč divák sleduje s neutuchajícím zájmem tuhle 3-hodinovou podívanou i přes sem tam polevující tempo či vyloženě nudnější scénu. Za mě to budou silné 4*. (26.04.2014)

„Ten jejich film to byl teda průser. Ty tomu dali na frak. Já už viděl průserů, ale ti na mou duši podělali, co mohli.“ Abych tak uvedl a zároveň shrnul Vlka z Wall Streetu jedním klasickým citátem, který mluví za vše (kruci, že já blbec se vůbec na něco těšil). Čekal jsem s hodnocením skoro týden a nic se nezměnilo. Vlk kolem mě sice prošel, ale asi to byl nějaký chcípák, protože už si ani nepamatuju, jak vypadal, co mi říkal, ani jestli byl hodnej, nebo zlej. Přehrávající (schválně?) DiCaprio nezaujal, téma taky moc ne, ani ta oslavovaná filmařská inovativnost (kterou jsem pořád nenašel, ale podle Vojty tomu prý stejně nerozumím). Soudtrack nevýrazný, vtipy smutné, drama směšné. Zajímavé jen, že tu není ani jedna kladná postava. Pro mě prázdné, bez tématu, které by mě jakýmkoli způsobem chytlo (ani pozitivně, ani negativně) = dá se na to koukat, občas je to i sranda, ale není tu žádný dojezd. Prozatím zařazuji do nezajímavého průměru. (15.01.2014)

Co mě překvapilo – a to poměrně negativně – je skutečnost, že Scorsese zaujímá k hlavní postavě neutrální postoj. Jakoby říkal, že dojit z lidí prachy, fetovat a brousit kurvy je vlastně docela fajn. A to je pro mě, jakožto zastydlého idealistu, docela velký problém. Zatím u žádného ze Scorseseho filmů na konci nechyběla nějaká katarze, tady jsem se jí bohužel nedočkal. Uznávám fantastickou filmařinu, která ve mně nejednou dokázala vyvolat úlevný smích, ale jinak vždycky raději dám přednost těm „blbejm pošťákům“, kteří si mohou dovolit akcie pouze za deset pencí, než vychcánkům typu Jordana Belforta a jeho vlčí smečce. Do "komplexní fresky", která by o něčem vypovídala a do něčeho se strefovala, má tahle bezuzdná taškařice hodně daleko. (16.01.2014)

Nesporně nadprůměrné dílo nesené především mimořádným di Capriovým výkonem v hlavní úloze si vynucuje srovnání se sice ne dokonalým, ale mravně a hodnotově zakotveným dílem Costy Gavrase KAPITÁL. Oba týmy se shodnou v jednom: že americký kapitalismus předhání ten evropský mírou bezohlednosti a sebestřednosti zaměňované za individuální svobodu. U Gavrase alespoň vytušíme, kolik slušných lidí toto defraudantství ve velkém přivedlo na mizinu a doslova si můžeme sáhnout na kulturní vyprázdněnost jeho vyhraněného nositele (Masaryk by řekl kulturní chudobu); dohlédneme však i na ty, kteří jsou oproti hlavnímu hrdinovi věcnou alternativou, protože ještě nestačili rezignovat na slušnost a altruismus (nesobectví). U VLKA takovou oporu jen hledáme. A vadila-li u LINCOLNA délka, není zcela jasné, proč mnohem rozvleklejší a v poslední čtvrtině viditelně drhnoucí scénář VLKA přivádí většinu komentátorů naopak k nadšení. Neutrální pohled tu navíc vyznívá jako faktická podpora hlavního hrdiny, jakkoliv (chceme-li zůstat nezaujatými) umožňuje i alternativní názor na řádění firmy, která neměla nikdy vzniknout. Islandský státní bankrot, který během jednoho roku změnil díky bankovním spekulacím kvetoucí zem v synonymum krize a katastrofálního propadu, naznačuje, že scény VLKA, v nichž dominuje opojení penězi i ostatními drogami, psal - jak se kdysi velmi neobratně vyjadřovalo - sám život. (27.01.2014)