Vřískot

Wes Craven nejdříve v roce 1984 představil světu Freddyho Kruegera v Noční můře v Elm Street a světu tak nadělil jednoho z nejznámějších slasherových zabijáků. V roce 1996 poté Craven nakopl novou vlnu zájmu o slashery, kdy se chopil snímku Vřískot, který si z velké míry utahoval z hororových klišé a právě díky sebeuvědomění pravidel žánru a vyspělosti šlo o kritický a především divácký hit, který se dočkal celkem tří pokračování, které pokračovali směrem utahování si z klišé a především klišé v rámci slasherových pokračování. Wes Craven měl poté v plánu chopit se i pátého Vřískotu, v roce 2015 ovšem opustil svět a Vřískot 4 z roku 2011 tak zůstal jeho posledním celovečerním filmem. Po dekádě se nicméně série Vřískot opět vrací, kdy se režie chopila dvojice Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett zodpovědná za snímek Ready or Not/Krvavá nevěsta. Stojí návrat za Vřískotu za pozornost nebo má Wes Craven důvod k obracení se v hrobě?   Pátý Vřískot pracuje s tím, že od posledního Vřískotu uplynula celá dekáda a s tím si v jisté formě prošel vývojem hororový žánr. Zdrojový kód zůstává víceméně zachován a nový Vřískot dokáže vyvolat pocit, že přesně takhle nějak by ho natočil samotný Wes Craven. Betinelli-Olpin a Gillett Cravenův odkaz ctí a servírují nejspíš přesně to, co se dá od Vřískotu očekávat. Nebál bych se ovšem pátý Vřískot označit za nejchytřejší díl série právě od původního filmu a díky tomu i celkově nejlepší. Předchozí pokračování totiž prakticky s metahumorem již neznali míru a většinu času vlastně až příliš sázeli na to, že mohou být blbými filmy, protože si pořád tak trochu uvědomují, že spadají do kategorie blbých filmů. Nový Vřískot ovšem přichází s částečně čistým štítem, kdy sice sází na návrat staré známé trojice Dewey-Gale Weathers-Sidney Prescott, pozornost tu ovšem má především moderní generace teenagerů, která na horory pochopitelně pohlíží z tak trochu jiného úhlu než hrdinové v původním filmu.   I pátý Vřískot tak zůstává věrný odkazování na ostatní horory či přístupu Hollywoodu k slavným značkám. Dojde tak na řešení toho, že jsou jistá pokračování až přímo odkloněna od originálu, že jisté filmy radši ignorují filmy předchozí a také na to, že posedlost originálem může být někdy až nebezpečná. Pod slupkou typického hloupého slasheru se tak schovává další sofistikovaný horor, který odkazuje na Riana Johnsona, Jordana Peleea či horory s přesahem. A tím nový Vřískot bezpochyby je.   Původní čtveřice filmů se v podstatě točila kolem tří ústředních hrdinů, kdy o takové Neve Campbell v roli Sydney Prescott šlo snadno říci, že již od druhého Vřískotu nemá co hrát. Vztah reportérky Gale a policisty Deweyho poté v podstatě pořád fungoval na úrovni kolovrátku a o charakterním posunu těchto tří ústředních postav vlastně toho vlastně nebylo mnoho co říct , ani když se Vřískot v roce 2011 vrátil po 11 let dlouhé pauze. Ani páté řádění maniaka s Ghostface maskou se bez stálic série neobejde, protože je pro ně řádění tohoto maskovaného zabijáka pořád až příliš osobní (a nejzajímavější postavou ze staré gardy je ve finále Dewey, který má v rámci pátého Vřískotu nejlepší charakterní oblouk), pátý Vřískot se ovšem věnuje zcela novým postavám z generace Z. I nová generace má poté svého odborníky na horory, možná až očividně podezřelé osoby a především nové ústřední postavy, které zároveň rozšiřují mytologii. Rodinné historie či stěžejní pojítka jsou přitom zapojena smysluplně a přitom vlastně pořád následují stopy typických WTF zvratů v rámci žánru.   I pátý Vřískot dokáže obstát jako vyložený slasher, zároveň lehká mysteriózní detektivka a také i jako satirický komentář. Divák, který bude chtít čistou hororovou řezničinu se dočká, protože nový zabiják v masce Ghostface se na svých obětech umí vyřádit. Ošizen ovšem nezůstane ani ten divák, který chce i něco víc. Přesně něco jako původní Vřískot. Je zvláštní si uvědomit, že má pátý Vřískot k tomu prvnímu nejblíž ze všech pokračování a to i přes to, že se režijní židle vyměnila až popáté. Svěží přístup je ovšem poznat a především se ukázalo, že byla rozumná volba s dalším Vřískotem počkat dekádu. A možná by se vyplatilo, aby se Vřískot vždy vracel v obdobích, kdy si žánr projde tak razantním vývojem.   Nový Vřískot dokáže pracovat s napětím a i z něj si v jistých momentech utahovat neskutečně chytrým způsobem. Stejně jako po vzoru původního Vřískotu se dokáže pracovat s očekáváním ohledně toho, kdo přesně se vlastně pod maskou skrývá a až do posledních chvil dokáže Vřískot za pochodu šokovat. V jistých momentech sice dojde k momentům, kdy je opět hra s metahumorem a sázením na to, že jde o film držící se pravidel hloupých filmů na hraně, většinu času ovšem pátý Vřískot je skutečně chytrý a souboj s hranicí mezi utahováním si z blbých filmů a regulérně blbým filmem zvládá skutečně nejlépe ze všech pokračování Vřískotu.   Pátému Vřískotu možná dělá problém slabší rozjezd a zakomponování Gale a Sidney do scénáře Jamese Vanderbilta a Guye Busicka možná mohlo být tak trochu více sofistikovanější a rovnou bych si dovolil říct, že se mohl pátý Vřískot obejít bez původní Final Girl. Nové postavy totiž ve finále dokážou dostatečně obstát sami o sobě a jediný Dewey se skutečně dočkává nějakého alespoň trochu zajímavého charakterního archu. Noví herci jsou ve svých rolích velmi dobří, na poměry slasheru až nadstandardně dobří. V některých případech jsou sice nové postavy vyloženě variací na postavy jako Randy či právě Sidney a některé nejsou ve finále k ničemu jinému, než aby měl i tentokrát Ghostface tučné konto obětí, přesto Vřískot většinu času nelpí čistě na staré gardě a je to jen dobře.   Vřískot se po letech vrátil v podobě svěžího startu, který dokazuje, že dekáda je přesně ta ideální pauza, kterou tahle série potřebuje. I přes svěžest ovšem ctí odkaz Wese Cravena a je téměř chytrá, zábavná a šokující jako klasika z roku 1996. Dodává vlastně přesně to co se dalo od nového Vřískotu očekávat, ovšem skutečně v sympatické formě. Craven nemá důvod k tomu se v hrobě obracet, naopak se jeho duch nejspíš široce usmívá..... Viděno v kině: 3x (12.01.2022) (méně) (více)

Wes Craven důrazně vříská ze záhrobí na nový realizační tým, aby nepošlapal jeho odkaz, kterým kdysi významně spasil hororový žánr. Úděsné stagnaci a nenápaditosti v pátém dějství ale už zabránit nedokázal. První Vřískot rozčeřil hladinu žánru v devadesátých letech minulého století, a způsobil hororovou revoluci. Vysmíval se totiž a devalvoval zaběhaná žánrová klišé. Získal si oblibu publika a to si vynutilo postupem času další tři kousky. Všechny režijně dirigoval matador Wes Craven. Série fungovala na jednoduchých principech, inovativního vrcholu se dočkala v roce 2011, což už je ze současného pohledu dost dávno. A bodání žabikuchem do těla už se značně okoukalo, dneska nad ním může vřískat leda tak senilní důchodce, který ještě pamatuje Alfreda Hitchcocka jako příkladného svazáka. Scenáristický materiál dodával Kevin Williamson, který se s Cravenem ale kdysi dávno kvůli tvůrčím neshodám rozhádal, a trojku za něj přebíral v nehotovém stavu Ehren Kruger. Když zjistil, že jeho pičoidní seriály pro dementní mládež mu věčnou slávu nezaručí, pokorně se vrátil k sérii v roli výkonného producenta a opětovného scenáristy. A scénář nejnověji dostala do rukou dvojice James Vanderbilt a Guy Busick, co určitě není tak chytře hravé a dravé duo., tudíž film podle toho vypadá. Vraha uhodnete bleskurychle, (SPOILER - ale pozor, jsou dva, jako kdysi v jedničce - KONEC SPOILERU) načež jste nuceni strávit digitálně omlazeného Skeeta Ulricha, který v prvním dějství ztvárnil onoho sériového vraha Billyho Loomise, a nyní se posmrtně zjevuje. Toho druhého z vražedného tandemu, kterého si tenkrát střihl Matthew Lillard, neomlazovali a ve filmu se neobjeví. Nová vražedná dvojka se té původní nevyrovnala ani omylem. Ale na tom nezáleží. Od určité chvíle je totiž celý film jen jakousi nepříliš smysluplnou, nedomyšlenou, málo napínavou a hlavně brutálně ohranou hříčkou, ve které dojde k pěti smrťákům (možná jsem to jen blbě spočítal), než se rozehraje průměrné finále, ale důležité je, že jsme se v něm ocitli v původním domě z jedničky, kde se kdysi vražedné duo vyřádilo. A to je asi největší inovace. Původní trio postav - tedy výhradně botoxová Courteney Cox, jenom hnusná Neve Campbell a přesvědčivě strhaný David Arquette - moc velký a zajímavý prostor nemá, co hůř, působí v kontextu s nově nastaveným dějstvím nadbytečně. Kdyby tam vůbec nebyli, tak se nic nestane! Naštěstí jeden z nich v polovině zemře, ovšem scéna na nemocniční chodbě má šanci vejít do dějin jako ta nejpitomější. Vrah je postřelený, pochopitelně v dalších úsecích filmu se to vůbec neřeší, a následně bezvládně leží. Každý by mu v takovém případě okamžitě sejmul masku a přesvědčil se kdo je pod ní, zpacifikoval by ho, pochopitelně se od inkriminovaného místa činu všichni společně  spěšně vzdálí do výtahu, pak až se teprve v počtu jednotlivce vrátí k vrahounovi, který mezitím nabral čerstvých sil. Ke všemu ani jeho tělesná konstituce, vzhledem k závěrečnému odhalení vrahovi identity, neodpovídá velikosti postavy v plášti. Hlavní hrdinka Melissa Barrera, nové omladiny je ve filmu nemalý počet, nám vysype, že je nemanželské dítě a někdejší sériový vrah Billy Loomis je jejím pravým otcem. Já to doteďka nevěděl a žiju! Zoufalost! Finální odhalení nepobavilo, slabé a nanicovaté. Režiséři Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett režírují průměrně, místy otravně, nedisponují žádným nadhledem. Iritující jsou i ty ohrané telefonáty s výhružným vrahovým hlasem a jeho touha hrát si, stresovat a dožadovat se odpovědí na nejoblíbenější strašidelný film. To už tu bylo kdysi dávno a už to nemá tu údernost a funkčnost. Poslední Vřískot bez číselného označení je všehovšudy průměrný a nenápaditý film. Série definitivně dovřískala a jen stagnuje. 5/10 (21.02.2022) (méně) (více)