Solaris

Tohle jsem viděla dávno, pradávno - dokonce v kině u nás v Domě kultůůůry, heč! V sále o patro výš se pořádaly taneční, tak promítací sál úžasně duněl a zvuk stál vážně za to! Těšila jsem se na "Solaris" moč, protože tam hrál ten krásnej sexy doktor z "Pohotovosti" a navíc to bylo mé oblíbené skify, tak jsem čekala úřadování nějakých vetřelců nebo alespoň predátory. No zážitek by to byl fakt dokonalý, kdyby v kině měli pohodlná křesla a ne ty tvrdé sesle - to bych si kvalitně pospala! Takhle jsem se tři hodiny (ten film nemohl mít 99 minut!) vrtěla, přesedávala z jedné otlačené půlky na druhou a koukala na hodinky, kdy už té nudě bude finiš. Vědět, že jde o romantický cajdák, nedostali byste mě do kina ani traktorem Zetorem ba ani Johnem Deerem 9300! Hvězdičku dávám za fešáka Klůnyho, hvězdičku za ty saj-faj kulisy a poslední hvězdičku do průměru za tu možnost, že jsem po 9-ti letech trpělivější člověk a mohla bych mít pro "Solaris" větší pochopení, kdybych se teda donutila k druhému kouknutí. 51% (21.02.2011)

Solaris. Oceán. Snová planeta. Promiňte, to patří jinam. Už proto, že na Solaris se párkrát letmo jukneme z okna a jinak si hrabeme na vlastním písečku , s kterým nemá výzkum jednoho velmi zvláštního koutu vesmíru nic společného. Odhrabáváme píseček z vlastních vzpomínek, snů a komplexů a ony se nám zhmotňují před očima se samozřejmostí, která nás nutí přemýšlet, zda šílíme, umíráme, sníme nebo pro nás nějaký poťouchlý experimentátor s lidským plemenem parafrázuje Pretty Woman ("Vítejte na Solaris, místu, kde se plní vaše sny"). Případně zda jsme vkročili na tu pomyslnou hranici mezi realitou a... něčím jiným. Filmová Solaris tohle naneštěstí skryla do obalu melancholického milostného příběhu a za celou dobu se hloub než k obalu nedostaneme. Bleděmodrý svět vesmírné stanice se tak stává pastí pro invenci a komplexnost a snaží se nám to vynahradit sondami do rozechvělého nitra lidské duše, tancem mezi střepy vzpomínek a zpěvem vesmírných Sirén, lákajících nás k zapomenutí toho, co bylo, a užívání si snu, který se stal realitou. Jenže co je realita a co přelud a zda je přelud přeludem, když si uvědomuje, že je přelud, to je otázka. Otázka, o kterou se pouze zlehka otřeme, abychom se mohli dostatečně topit v tom ostatním. A i když se s Georgem Clooneym, který se snaží ze všech sil, kterých rozhodně nemá málo, stejně jako Natasha McElhonová nemá málo osobitého křehkého půvabu, topí docela příjemně, nebude asi málo takových, kteří budou během půldruhé hodiny onoho utápění potřebovat sirky pod víčka. Že k ničemu nedojdeme a nic se nevyřeší, je nabíledni, konečně rovnice o tolika neznámých snad ani nemůže mít řešení srozumitelné lidským bytostem. Ale že tam, kde nám knižní předloha nabízí fascinující, komplexní pohled na lidské touhy a sny, Solaris samotnou (překvapivě mi na filmu nejvíc vadila změna rodu planety oproti předloze) i hranice lidského poznání, pro nás film vydestiloval jedinou a to ještě nijak chuťově výraznou esenci a jsme nuceni smířit se s koncem, který aspoň na mě dělá dojem třešňové větvičky narpubované na kaktus a nutí mě dospět k závěru, že za málo peněz málo muziky, je smutným výsledkem snahy přiblížit Solaris filmovému divákovi. Asi jsem opravdu hledala zrcadlo vlastních představ a ne nový obraz, ale tenhle obraz byl na můj vkus namalován příliš vybledlými barvami. (06.11.2007)

V porovnaní s Tarkovského Solarisom (videla som z neho kedysi poslednú tretinu) ide o ľahšie stráviteľnú (a milosrdne krátku) verziu, ktorú bežný divák určite lepšie pochopí a prijme. Scifíčko je to dobré - avšak nedokážem sa stotožniť s postavami ani príbehom. Jediná sympatická mi bola Gordon, naopak Chrisa Kelvina som často mala chuť nafackať a jeho psychicky labilnú ženu som nemohla ani zniesť. A čo sa týka Chrisovej konkrétnej situácie v blízkosti Solaris, mala som silný dojem, že pre vedca by malo byť dostatočnou hanbou a momentom sebauvedomenia, keď sa jeho vlastná ilúzia začne správať racionálnejšie ako on sám. Znamená to, že na pôvodný Solaris už asi nikdy odvahu nepozbieram. (18.07.2005)

Představte si nekonečnou frontu u pokladny v Tescu. U stroje sedí šeredná, šestnáctiletá blondýna, na jejímž plochém hrudníčku hrdě visí deseticentimetrová placka s nápisem brigádník. Na školení spala, a tak si dosud myslí, že čárový kód je nějaká blbá indiánská šifra, a že ji najali jen proto, aby se s každým jednotlivým kouskem potravin důkladně pomazlila, než jej pustí z ruky. "Musí to udělat PYP", pamatuje si matně základní poučku manažera prodeje a bezděky zrovna trénuje na Mistrovství světa v počtu otočení krabicového mlíka kolem čtečky. Zoufale se podíváte na obří nápis "Budou li před vámi více než dva zákazníci, otevřeme pro Vás novou pokladnu!", pohlédnete na dav před vámi a přemýšlíte, jaký že to vlastně exponent zapomněl vrchní matematik prodejny nad tu dvojku napsat. Na řadě je zrovna asi stoletá důchodkyně, která nemá nic jiného na práci, než přes ty dna popelníků co má na očích, důkladně studovat nutriční hodnoty a cenu veškerého zboží, než jej roztřesenýma rukama vloží na pás. "Dvě koruny za rohlík???!!!" pronese po zapípání. "To já si raději zajedu do Kauflandu, tak to zrušte!". Pokladní, kompletně zmatená z její první Mimořádné situace, se zoufale rozhlédne kolem, vytáhne z pod pultu příručku velikosti brejlovy Bible a začíná slabikovat! Konečně!!! Na straně 165 nalezne spásu: "V případě storna, volejte vrchní pokladní." Rozradostněna, jak se jí samostatně podařilo vypořádat se s tímto zapeklitým problémem zaječí pištivým hláskem do dvouhektarového Tesca: "V-R-CH-N-Í P-O-K-L-A-D-N-ÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!" Minuta, dvě, deset a žádná reakce. Vytírá tedy z oka krůpěj studeného potu a bezradným pohledem volá o pomoc na ostatní čekající. Sláva! Po pár vteřinách pochopí, proč ten nasupený pán s kyselým výrazem vehementně ukazuje na tu bílou krabičku s tlačítky a sluchátkem. Nechápe jen jeho mumlavou tezi o blbých kravách! Vždyť žádný učený z nebe nespadl a jsme přeci jenom lidi, ne?? Vrchní pokladní je tam coby dup! Jen co jí skončí polední pauza. Storno je úspěšně provedeno a vy slyšíte třískat o zem ty kameny, padající ze srdcí netrpělivých spolučekajících. Martýriu však není zdaleka odzvoněno! "Ježíš, ten jogurt je o padesátník dražší než normálně", zaskřehotá náhle stařenka. "Tak to já si doběhnu pro jiný!" Neváhá ani pět minut a začne si šouravým krokem klestit francouzskou holí cestu davem do nejvzdálenějšího koutu prodejny. Hlavou vám proletí jen cosi o eutanázii a začínáte kompletně znuděný otráveně přešlapovat na místě. No co vám budu dál povídat!! Devadesát devět minut uteče jako voda z kapajícího kohoutku a vy jste natolik zhnuseni a otráveni, že před vchodem sami od sebe nabídnete somrujícímu houmlesákovi cigáro a radostí, že je to konečně za vámi, máte dokonce hroznou chuť políbit jej na jeho pozvracené vousy!!! (19.02.2011)

Uteklo to překvapivě rychle a stejně rychle se z toho stala další bezvýznamná vzpomínka určena k brzkému zapomenutí. Dlouhé záběry na zatvrzelé tváře nic nechápajících herců nejsou po pěti vteřinách směšné hlavně díky hypnotizující hudbě Cliffa Martineze. Oceňuji Soderberghovu snahu natočit art, který ihned diváka neodradí, o to strašidelnější mi přijde představa filmu o hodinu delšího a rusky mluveného. 60% Zajímavé komentáře: tron, Faidra, rawen, Honzíno, Kjůkíí (07.04.2008)