Hunger Games: Síla vzdoru 1. část

Jak jsem se již zmínila (nebo chtěla zmínit) v komentářích k předchozím dílům, na "Hunger Games" mě vždy více bavila část mimo arénu, takže mi ukecanost a nízká koncentrace akčních scén vůbec nevadí. (Navíc zas tak nízká není, tak to laskavě nedramatizujte...) Teď už zbývá jen čekat, jaké tempo nasadí druhá část. A když už jsme u těch druhých částí, na rozdíl od zdvojeného, nedůstojného průseru "Harry Potter: A relikvie emoce postrádající nudy", nemám s "Hunger Games" a s jejich přepůlením sebemenší problém. Alespoň zatím. "If we burn, you burn with us!" BOOM! (26.11.2014)

// ...a jsme zpátky u ubrečené Katniss, otravného trojúhelníku zla, tedy - lásky, pardon, a nudné vaty okolo. Super. Počas filmu jsem přemýšlel, jaký má vlastně tahle sága smysl - co chce říct, o čem je, a co z ní může vyplynout, a bohužel jsem nenašel odpověď k ani jedné z těch otázek. Takže jinak - za ucházejících pět minut akce a P. S. Hoffmana dávám dvě hvězdičky, a ten zbytek? Když nezajímá nikoho z tvůrců, nezajímá ani mě. (07.03.2015)

Není to chytřejší než předchozí části, jen ukecanější. Není to ani zábavné. Příběh se vytratil, budování vztahu Kattnis a Peety, které drželo nad vodou první a druhý díl, je upozaděné. Fanouškem světa Panemu jsem nikdy nebyl a tady se už vážně nemám o co opřít. Celkový dojem: 25 %. Přijde mi, že celá série mentálně odpovídá světu 12-16letých teenagerů a je otázkou, jestli jim tahle natahovaná vata může vyhovovat... (31.01.2022)

„Order shall be restored.“ Předposlední díl Hunger Games možná nepředstavuje nejelegantnější ukázku hollywoodského vyprávění – celý film je nakonec nenaplněným příslibem něčeho ohromného –, ale v rovině mediální sebereflexe nabízí dost podnětů, abyste měli nad čím přemýšlet ještě mnoho dnů po zhlédnutí. Nočními můrami stíhaná Katniss nezískává vnitřní klid nalezením spřízněné duše a aktivním převzetím kontroly nad situací, ale akceptováním mediální role, která pro ni byla vytvořena. Pomocí šatů, počítačových efektů a bojovných replik se mění v účinný nástroj revoluce, v aktérku uměle zkonstruované reality, kterou sama postupně přestává vnímat jako něco cizorodého, oddělného od skutečného světa. Postupně se svou rolí přijímá i slovník svých stvořitelů a své chování uzpůsobuje (všudy)přítomné kameře a zájmům revoluce („Tady netoč. Nemůžu jim pomoct“). Ze situací, v nichž se trpně ocitá a z toho, jak se k ní vztahují ostatní postavy (i za její přítomnosti o ní mluví ve třetí osobě, starají se primárně o to, aby dobře působila na propagačních videích), je zřejmá její pozice pouhého symbolického objektu. Na city hrající příběh je uzpůsobován jejím spontánním rozhodnutím, což ji v podstatě znemožňuje vystoupit z příběhu. Neuvědomuje si přitom, že její osud zrcadlí osud Peety, že se sama stala kočkou tupě nahánějící světlo (možná zbytečně nápadná metafora, ale zároveň dost jasná indicie, že je chybou přistupovat k filmu jako ke klasické žánrovce). Vyrábění rebelky a prodávání revoluce se přitom děje paralelně na dvou úrovních (vnětextové a mimotextové) a film nám „jakože“ dává nahlédnout do zákulisí vlastního vzniku. Po strhující akční scéně v jinak nezvykle nespektakulárním, pomalém a znepokojivě ztišeném filmu jsou tytéž záběry útoku na rebelskou nemocnici přesazeny do kontextu propagandistického „týdeníků“, který by měl manipulovat davy, stejně jako jsme se před chvíli nechali zmanipulovat (strhnout spektáklem) my. Kamera Katniss „reportážně“ pronásleduje i ve scénách, kdy v diegetickém prostoru nikým natáčena není. Splývání stylu snímání vede k dalšímu setření hranice mezi propagandou pro obyvatele Panemu a pro nás. Zakončení filmu varujícího před zaměňováním autentického a uměle vyrobeného televizním přenosem, který má zakrýt, k čemu mezitím dochází ve skutečnosti, pak můžete vnímat jako vrcholný akt neupřímnosti průmyslu postaveného právě na podobném překrývání reality, nebo jej přijmout jako důmyslnou rebelii v mezích možností velkostudiového hollywoodského vyprávění. Žádnou rebelii by si tvůrci ovšem nemohli dovolit, kdyby nešlo o adaptaci bestselleru těžícího právě z poptávky po příbězích vzdoru proti starému řádu, jehož mnohasetmilionové tržby jsou dopředu zaručené. 80% Zajímavé komentáře: kiddo, Morien, Messiአ(27.11.2015)

Jak Aréna, tak Pomsta byly na adaptační poměry young adults parádní a dokonale gradující, ale kvalitám předlohy se v mých očích zkrátka přiblížit nemohly. Jakkoli to ve druhém případě bylo jen těsně. O to víc jsem se bál rozdělení samotného finále, jehož politické intriky či pozvolné válečné taktiky byly v knižní podobě zdaleka nejslabšími (a přitom dost častými) pasážemi. Jenže osud a producenti přihráli k osvědčenému tvůrčímu týmu dva nováčky, scenáristickou dvojici Strong-Craig. Těžko říct, jak se k sobě tihle dva dostali a co je přivedlo k Hunger Games, ale bylo to rozhodnutí, které celou ságu definitivně překlápí do soběstačné roviny. S dostatkem času a emocemi, které se díky neselhávající a naopak herecky rostoucí Jennifer dotýkají těch správných míst. Z prvního Mockingjaye tak vyrostla konstantně napínavá podívaná, která i přes zdánlivou bezdějovost ani na chvíli neztratí náboj a o to víc z ní ční nezapomenutelné momenty (Katnissina píseň, růže, finální zvrat). Teď už nemají Lawrence a spol. co dokazovat, protože nejkritičtější okamžik zvládli s šokující bravurou a leží před nimi úkol o to zrádnější. Adaptovat přesně to čiré zlato, kterým je druhá polovina. A ano, trnu stejně tak moc jako se těším. (23.11.2014)