Pořád jsem to já

Hezké a přirozeně lidské, bez sentimentálních srdceryvných výlevů a extrémně vykalkulovaných zvratů. Julianne Moore hraje skvěle a táhne celý příběh výhradně na svých bedrech tak suverénně, že si skoro ani neuvědomujeme, jak všední a neoriginální filmařinu vlastně sledujeme. Aneb další z oscarové líhně projektů fungujících na bázi "Máš-li srdce, sleduj, inspiruj se a miluj mě" :)) 70% (26.11.2015)

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch). (31.03.2015)

Nečekal jsem to, ale po shlédnutí můžu říct, že jsem se dočkal nesmírně silného dramatu a stejně tak dalšího naprosto dokonalého výkonu Julianne Moore. Líbí se mi, jak tvůrci představili Alzheimerovu chorobu. Zároveň mi bylo smutno, co ta choroba dělala s hereckou postavou Julianne Moore. Každopádně můžu říct jen to, že ačkoliv jsem na závěr koukal jak na pátý kolo u vozu, ve výsledku jsem za něj byl rád. Sice to nebylo podle očekávání, ale na druhou stranu to nepůsobilo tak ponuře a smutně. Nevím, co více dodat. Snad jen doufám, že si v důchodu na tenhle film vzpomenu. Bude mi totiž hodně dlouho ležet v žaludku. Stejně tak i výborná Julianne, která je skvělá snad kdekoliv ji vidím. (31.01.2015)

Still Alice působí lehce nedotaženým dojmem. Další výtka může směřovat k přílišně idilickému přijetí nastalé situace ze strany rodiny. Lidskost je v takových případech podrobována příliš tvrdým zkouškám, než aby většina lidí obstála jako rodina Alice. Selhání tak myslím mělo být mnohem důležitějším tématem filmu. Užíval jsem si zejména vztah Alice a její nejmladší dcery, který na mě i přes neherectví Kristen Stewart působil výjimečně upřímně a blahodárně - takhle nějak bych chtěl dokázat být oporou i já. Bez téma tabuizující egoistické korektnosti a karikující ohleduplnosti, ve které se sobeckost projeví v okamžicích, kdy člověk o nemocném mluví a s ním zachází, ale zapomíná se při tom na něj obracet přímo - například s otázkou, jak svůj stav prožívá - a sám ho tak pomalu degraduje na nesvéprávný předmět vlastní bohulibosti. (16.10.2016)

Tak neuvěřitelný prostor. Tak výborná Julianne i s Kristen! (dobře se na ní kouká) A tak děsně všechno podělaný. To tepmo bylo úplně smrtelné, absolutně žádný prostor pro nějakou identifikaci postav. Nedokreslené. Úmorné s tou absolutně mimózní hudbou. Hloupej televizní film pro prima love. Pápá. /// I přes tu mojí prvotní nasranost mi ten film zůstává v hlavě, a to jen kvůli tomu tématu, takže až o tom budu halekat u piva, tak je to všechno cajk. (29.12.2014)