Dny zrady I.

Tfuj ! Tfuj ! Tfuj ! Posledních pár minut jsou jedinou částí filmu, při kterých jsem nezvracel a nesvíjel se na zemi v křečích. Martin Štěpánek s nohou na zlomené závoře kosící skopčáky je alespoň podbarven hrdinskou hudbou a má v sobě alepsoň závan symboliky a režijního umu. Jinak je film odpaduhodná filmařská slátanina a óda na zvrácený a zločinný režim a jeho nechvalně proslulého představitele - masového vraha Klementa Gottwalda. Tfuj ! Tfuj ! Tfuj ! ZAJÍMAVOST: Martin Štěpánek zde hraje čet. Václava Rataje, ale v Sokolovu si již střihne samotného kpt. Otaraka Jaroše a čet. Rataje po něm převzal Jan Kanyza. (30.06.2008)

Jediné, co bych tomuto filmu skutečně vytknul, je nejednotnost v mluvě, když tu Němci povětšinou mluví německy, avšak ve Sněmovně lordů či na schůzi francouzské vlády se mluví česky. Trochu to kazí dojem jinak slušné historické rekonstrukce, která je řemeslně i ideologicky na úrovni. Jakékoliv nebezpečí fabulace dějin samozřejmě nehrozí, většina z nás se rozesměje už při vyslovení onoho krásného názvu...Dny zrady - jak to zní, takřka jako starostlivý hlas taťky Gottwalda zachraňujícího republiku nebo komisaře Litvinova, který, buše do řečnického bultku, zuřivě prskaje a teatrálně mávaje rukama, horuje za zachování suverenity samostatného státu (rok před sovětským obsazením východního Polska a napadením Finska, dva roky před obsazením Litvy, Lotyšska, Estonska a Besarábie). No, nádhera. Slintající továrníci a agrárníci - umaštěný, přežvykující Beran a podlý kapitalista Preiss zrazují republiku, ruku v ruce s ubátými polovičatými politiky sladké Francie a hrdého Albionu. Styďte se, vy zachovatelé míru, vy vyslanci civilizace! (27.02.2006)

Jeden z největších, ale bezkonkurenčně nejnenáviděnější diktátor v lidkých dějinách, je zde vyobrazen jako malý, zlostný, uprskaný spratek, trpící bůhvíjakou duševní chorobou. Z Beneše se zde stal totální anglický prdolez. I když Beneše vnímám jako slabocha, který dvakrát vydal naši zemi do rukou totalitních režimů, nemyslím si, že by byl až zase taková bezmocná figurka, jak ho vyobrazili naši soudruzi. Ostatně ti jsou taky jediné, co je ve filmu kladné. Soudruzi a kluci správňáci z KSČ nepřestanou až do poslední chvíle věřit v náš národ a samozřejmě v SSSR, který by nám hrdinsky přispěchal na pomoc. A to je jenom velmi stručný výčet záporů. Dny zrady to jsou. To ano. Je to zrada na každém, kdo by snad chtěl v tomhle díle hledat nějakou dokumentaci historických událostí. Hnus. Chce se mi zvracet. (04.01.2007)

V den 80tého výročí Mnichovské dohody píšu tento komentář. V době, kdy někteří zpochybňují výraz Mnichovská zrada a názor, že právo bylo na straně Československa, tak si myslím, že Otakar Vávra natočil velmi dobrý film, kde jak je napsáno na jeho začátku, jsou výroky politických představitelů autentické, bohužel. Je tam část dobové (komunistické) propagandy, ale není přehnaná a také založená na pravdivých proslovech a informacích. (29.09.2018)

Do značné míry souhlasím s názory spolukomentátorů a film jsem v době jeho natočení přijímal jako rozporuplný. Jako vůbec značnou část filmové normalizační tvorby. Potíž je jedna: čím víc je člověk konfrontován s filmovou tvorbou svobodného světa ve výběru zejména alternativních soukromých televizních stanic, tím víc se mu začínají líbit i naše průměrnější předlistopadové filmy. Svádět to všechno jenom na odstup nedává moc smyslu. Po letech a velmi kriticky jsem se na DNY znovu podíval. Kontaminace Müllerovým oddělením ÚV KSČ je mimo diskusi a nedá se přehlédnout. Přežívající kult starých legend a lží rovněž. Ale: postižení Adolfa Hitlera, totožné s Chamberlainovými vzpomínkami, vynikající Beneš v Pleskotově podání (srovnatelný s Uljanovovým Žukovem), nádherný Šverma (Dočolomanský), vlastně velmi dobrý Pastorkův Gottwald, skvělý Chamberlain, nádherné masové scény (zejména sjezd NSDAP v Norimberku je lahůdkou), přesné postižení budoucích pomnichovských druhorepublikánů (Beran přesně postižený) atd. atd., to všechno spolu s připomenutou Liškovou hudbou DNY povznáší značně vysoko. Ne zcela pro ony stalinizující primitivní vmetky, o kterých jsem se již zmínil. Vávra je ztělesněním školy českého výpravného velkofilmu. Scény z pohraničí nejsou v ničem nadsazené, naopak - doporučuji např. vzpomínkovou knihu politického vězně padesátých let Jiří Muchy PODIVNÉ LÁSKY. Není pochyb o tom, že ve Vávrovi má česká kinematografie skvělou, byť v ledačems kontroverzně působící osobnost. Ať hodí kamenem, kdo je bez viny! (25.08.2007)