Ota Motyčka

Ota Motyčka se narodil 13. října 1899 v Plzni (někdy uváděn jako Otta či Otakar Motyčka) do chudé rodiny drážního telegrafisty a tovární švadleny. Vystudoval českobudějovickou obecní školu a klatovské reálné gymnázium. Už během studí ochotničil, ale po smrti otce v roce 1920 musel odejít ze studií a stal se obchodním zástupcem v Bratislavě.

Ve druhé polovině dvacátých let se neúspěšně pokoušel podnikat v oboru textilu. Proto se rozhodl pro profesionální herectví, kterému se předtím krátce věnoval jako člen činohry bratislavského Národního divadla (1923). Výjimečně se pokusil, v alternaci s Aloisem Peterkou a Jaroslavem Sadílkem, o divadelní režii (Stálé divadlo v Unitarii).

Jako herec a operetní starokomik vystřídal tyto scény (často operetního a levného charakteru): Tylovo divadlo v Nuslích (1929 – 1931), Intimní divadlo (1931 – 1932), Kladno a Pardubice (1932 – 1935), Novoměstské divadlo (1935), Velká opereta (1936 – 1939), Švandovo divadlo (1939 – 1942), Unitarie (1942 – 1943), opět Velká opereta (1943 – 1945), Komická zpěvohra (1946 – 1948), Divadlo státního filmu (1948 – 1951) a do odchodu na odpočinek karlínské Hudební divadlo (1951 – 1963), kde byl také krátce i uměleckým ředitelem (1953 – 1954). Jeho malá komická postava, směšná tvář s vysokým čelem a pleší a výrazný hlas se dobře hodily do malých komických úloh divadelních i filmových.

Na filmovém plátně se poprvé zjevil jako soukromý detektiv Tintěra v Lamačově operetce NA TÝ LOUCE ZELENÝ (1936). Ihned po svém nástupu do filmu hrál ročně v několika filmech (v roce 1939 dokonce v deseti filmech).

Hrál sluhy (ROZKOŠNÝ PŘÍBĚH, HOLKA NEBO KLUK?), úředníky (TVOJE SRDCE INKOGNITO, ČEKANKY, VELKÁ PŘEHRADA, VALENTIN DOBROTIVÝ, MĚSTEČKO NA DLANI), zákonodárce (VANDINY TRAMPOTY, SRDCE V CELOFÁNU, POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ), učitele (NAŠI FURIANTI), zločince (HARMONIKA, HVĚZDA Z POSLEDNÍ ŠTACE, DCERUŠKA K POHLEDÁNÍ), muže zákona (TŘETÍ ZVONĚNÍ, LUCERNA, ŽENY U BENZINU), soukromníky (SLÁVKO NEDEJ SE!, PŘÍTELKYNĚ PANA MINISTRA, BLÁHOVÝ SEN, PAKLÍČ, ŘEKA ČARUJE), kostelníky (PRSTÝNEK), rekvizitáře (MODRÝ ZÁVOJ), hosty různých veřejných zařízení (DŮVOD K ROZVODU, EXPERIMENT, RUKAVIČKA), opilce (NEVINNÁ), karbaníky (DVOJÍ ŽIVOT), číšníky (OKÉNKO DO NEBE), fotografy (Z ČESKÝCH MLÝNŮ), zástupce (LÁSKA A LIDÉ), pedikéry (NAŠE XI.) atd.

V poválečných poměrech zestátněné kinematografie se pro Otu Motyčku nic nezměnilo. Jeho lidová postava a projev se přesně hodil pro dramaturgii filmů „socialistického realismu“.

Po roce 1945 si zahrál ve filmových titulech 13. REVÍR (balistický expert), V HORÁCH DUNÍ (listonoš), PRŮLOM (radní), TŘI KAMARÁDI (věřitel Vobořil), NIKDO NIC NEVÍ (recepční hotelu Avion), ČAPKOVY POVÍDKY (holič Kokoška), AŽ SE VRÁTÍŠ… (inkasista), REVOLUČNÍ ROK 1848 (dělník), PAN NOVÁK (obchodník), SLEPICE A KOSTELNÍK (družstevník), CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ (písař), MIKOLÁŠ ALEŠ (prokurista Korbel), NEJLEPŠÍ ČLOVĚK (nový poštmistr), ZAOSTŘIT, PROSÍM! (skladník), NAD NÁMI SVÍTÁ (dozorce), KUDY KAM? (hostinský), HRÁTKY S ČERTEM (šlechtic), TŘI PŘÁNÍ (otec), KASAŘI (otec Vokáč), MORÁLKA PANÍ DULSKÉ (řezník), DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (pláteník), KDE ALIBI NESTAČÍ (správce domu), DVA Z ONOHO SVĚTA (číšník), KRÁL KRÁLŮ (vrátný v továrně), DVA TYGŘI (vrátný), STRAKATÍ ANDĚLÉ (referent) i ZNAMENÍ RAKA (hlas Zimy). Naposledy se představil jako muž s holí ve Valáškově dětském filmu KDYŽ MÁ SVÁTEK DOMINIKA (1967).

Výjimečně spolupracoval s rozhlasem („Pozor! Vysoké napětí“ aj.), dabingem (NORIMBERSKÝ PROCES atp.) a televizí (oblíbené seriály TŘI CHLAPI V CHALUPĚ a F. L. VĚK). Těsně po válce se angažoval společensky, jako člen disciplinární komise Odborové rady divadelníků v Praze, která vyšetřovala válečné skutky českých herců, a případně rozhodovala o jejich potrestání a předání Lidovému soudu (např. Vlasta Burian, Zdeněk Štěpánek, Čeněk Šlégl, Bedřich Veverka).

K doplnění jeho uměleckého profilu uveďme, že překládal z němčiny, upravoval libreta k operetám, psal texty k písním a sám je autorem operet „Srdce neprodáš“ a „Zlatá žába“. Získal Vyznamenání Za vynikající práci (1964). Ota Motyčka zemřel 15. listopadu 1971 v Praze, měsíc po svých sedmdesáti druhých narozeninách.

Jaroslav "krib" Lopour