Danton

Francouzská republika je ve druhém roce své existence a začínají se projevovat nedostatky. Není chleba a lidé začínají být nespokojení. Jeden z vůdců M. Robespierre je pro zavedení teroru a masových poprav všech "nepřátel revoluce" jako prostředku pro udržení disciplíny. Do Paříže však přijíždí i G. Danton. Také vedl revoluci, ale je pro mírnou cestu. A lid ho miluje. Intriky a souboj hlavních osobností Francie konce 18. století - to je stěžejní náplň Wajdova filmu. Kdo nakonec zvítězí a získá moc? Celým filmem se táhne všudypřítomný strach. Strach z přítomnosti, strach z lůzy, strach z protivníků i z lidí v nejbližším okolí. (04.03.2016)

Upraveno v březnu 2022. Danton je politicky osobitější lyrikou, uštěpačnou ke vzniku západního způsobu demokracie a současně reflektující dobovou situaci polského politického prostředí po vyhlášení stanného práva. Základem Wajdova politického dramatu je divadelní hra Případ Danton polské prozaičky Stanisławy Przybyszewské (ale ta je velkou obhajobou Robespierra a Dantona naopak haní a označuje za anglického agenta). U Wajdy jde o jednoznačný posun ve prospěch Dantona (byť nic neponechává pouze černobílé) a nesmlouvavě odhaluje praktiky novověkých "vlád lidu": teror, šíření strachu, zinscenované soudní procesy, odstraňování oponentních hlasů, demagogické principy nebo umění v ideologických službách. Působivou stránkou jsou zde kostýmy podle návrhů Yvonne Sassinot de Nesle, uhrančivými jsou herecké výkony v té kruté neúprosnosti mocichtivých lidských dějin. Hvězdičkou představení jest Georges Danton (bonvivánsky nespoutaný Gérard Depardieu), hlavní osobnost vzniku francouzské republiky. Ale časy se mění a způsoby krutovlády přestávají být eticky obhajitelné. Politický střet se zdá být hrou, ale to se v mžiku mění. Druhým hrdinou na politickém kolbišti je tu Maximilien Robespierre (vynikající Wojciech Pszoniak s hlasem Gérarda Desarthea), vůdce jakobínů a dominantní osobnost Výboru pro veřejné blaho. Politický boj za vzájemného osočování za nepřítele revoluce se vyhrotil ostřím gilotiny. Mezi nejvýraznější postavy patří také útlocitnější Dantonův propagátor hlásajících slov v politické konfrontaci Camille Desmoulins (zajímavý Patrice Chéreau), a pomstychtivý a s Robespierrem ve Výboru blízce spjatý Louis de Saint-Just (dobrý Bogusław Linda). Hlavní ženskou postavou je zde Lucille Desmoulins (příjemná Angela Winkler), strachující se o zatčeného manžela. Z dalších rolí: ze strachu zrazující François Louis Bourdon (Andrzej Seweryn), Dantonovi pozatýkaní političtí příznivci Pierre Philippeaux (Serge Merlin) a Jean-François Delacroix (Roland Blanche), také zatčený generál François Joseph Westermann (Jacques Villeret), akurátní a přísnější Robespierrova milenka Éléonore Duplay (Anne Alvaro), z donucení ztichlý Dantonův příznivce Legendre (Bernard Maître), poslušný veřejný žalobce revolučního tribunálu Antoine Quentin Fouquier-Tinville (Roger Planchon), jediný člen Výboru pro veřejné blaho nepodepisující zatčení Robert Lindet (Marian Kociniak), nebo hlavní ideologický umělec francouzské revoluce Jacques-Louis David (Franciszek Starowieyski). Danton je nesmlouvavým filmem k podstatě politik vlád lidu (byť nejenom jich). Působivé představení krvežíznivé mocichtivosti, kdy demokracie je jen pouhou iluzí a deklarace lidských a občanských práv je na tisíc způsobů stínána gilotinou. (24.01.2010)

Nějak se to zvrhlo... Kyselé hrozny sladké Francie očima Andrzeje Wajdy aneb jak se dělá revoluce. Země Galského kohouta to nejsou jenom croissanty, Provance, Eiffelovka a Notre Dame de Paris, ale taky období konce 18. století a krvavá lázeň, kterou si moderní historikové navykli označovat nevinně vyhlížející zkratkou VFR. Geniální zpracování velmi vděčného tématu zdobí především naprosto strhující výkon Gérarda Depardieu a mistrovské zachycení ducha doby. Doslova tak můžete cítit onu zlověstnou atmosféru, ve které to máte ke gilotině stejně daleko jako k olivové ratolesti. Liberté, égalité, fraternité nebo také kdo nejde s námi, jde proti nám. Vedle "úspěchů" Výboru pro veřejné blaho pak vypadá řádění samotného hraběte Drákuly jako nevinná strkanice na pískovišti. Slovo vlastenectví v sobě ještě nikdy neneslo tolik odpornou pachuť bezbřehého fanatismu a zbabělosti. Ale co, když se kácí les, lítají třísky, že? Třikrát fuj, pánové! (14.08.2007)

Dialógmi prehltené, prevažne interiérové dielo pripomína skôr kostýmovú divadelnú drámu, nie historický veľkofilm. Určitá pútavosť sa tomu, vzhľadom k zvolenému historickému obdobiu, uprieť nedá, ale o nič mimoriadne, hodné viacnásobného uzretia nejde.Mňa najviac potešila drobná scénka, ukazujúca plagáty so ženami poodhaľujúcimi svoje nahé prsia, ktorá len potvrdila tézy spisovateľa Roberta Antona Wilsona, ktoré naformuloval v knihe Ištarin návrat (súvis oslobodenia ženy s odstránením skostnatených pravidiel patriarchátnej spoločnosti). Na okraj filmu drobná poznámka: Pokiaľ platí vo viacerých komentároch spomínaná téza o revolúcii, ktorá požiera vlastné deti - s čím v prípade Dantona i Robbespiera súhlasím - tak potom to, čo prebehlo u nás v r. 1989 nebola vôbec žiadna revolúcia, ale púhopúhy mocenský prevrat. Veď deti našej "revolúcie" si spokojne žijú naďalej a nie je mi známa jediná obeť. 70%. (17.12.2009)

Poměrně slušně se daří vylíčit chaos a sociální rozdíly, které ve Francii zavládly. Pomocí monologů a rozhovorů hlavních postav film předkládá hlavní myšlenky i vlastní historii. Potíž nastává v okamžiku, kdy divák není obeznámen s historií revoluce. Jednotlivé činy a výroky Dantona nebo Maxmiliána se stávají nepochopitelnými a zmatenými. O hédonistického Depardieua se tahá asketický Robespierre a bezejmenný pidimužík s kordem, ale proč? To je otázka. Danton se na scéně potácí ze strany na stranu, popíjí víno a jeho záměry jsou neznámé. Když se výbor pro veřejné blaho rozhodně ho uvěznit, divák nemá ponětí, proč to udělal. Evidentně má ale obtloustlý politik moc manipulovat davem. A tak mezitím, co probíhá směšný vykonstruovaný proces, Robespierre se nechá malovat. V zásadě je zde Maximilián vylíčen jako kostnatý a, ač povětšinou s klidnou tváří, výbušný diktátor, který nechává zabíjet lidi pro vlastní přesvědčení veřejného blaha. Danton oproti tomu je zde jako mučedník, jediný pravý idealista, který chce dobro pro lid. Krátce po expresivní popravě Dantona a dalších kontrarevolucionářů se Robespierre jeví jako nemocný chudý stařec, který pochybuje sám o sobě, což si uvědomuje, když mu jeho synovec recituje revoluční články. Film má několik kladných momentů, ale jako celek se mi zdá, že hraje spíše na dojem. Hudba, která nedokresluje, ale tvoří atmosféru, expresivní výjevy stříkající krve, plamenné projevy, opulentní hostina. Naproti tomu informační hodnota pokulhává, protože divák je uveden do již běžícího děje a problematika je jen lehce načrtnuta. Každopádně poselství filmu, že revoluce začala zabíjet své vlastní děti, se podařilo vyobrazit celkem přesvědčivě. (19.12.2013)