Indiana Jones a nástroj osudu

Po téměř hororových ohlasech z Cannes to mohlo být mnohem horší. Hlavní problém nového Indyho spočívá v tom, že kdyby nevznikl, nic by se nestalo. Šance na důstojné předání žezla nevyšla už ve čtyřce a tohle je jen další připomínka, že stejně jako Maverick nepatří ani doktor Jones do starého železa. Mnoho zajímavého o jeho minulosti se nedozvíme, stejně tak neproběhne ani žádná redefinice jeho světa a výsledkem je tak „pouze“ bezproblémově důstojné dobrodružství obsahující všechny dobře známé propriety. Mezi ně patří spousta honiček, bizarní náhody, úniky z nemožných situací, cestování kvůli macguffinu a slovní špičkování ve velmi nevhodných momentech. To všechno tu je, stejně jako až smutně neschopný nacíček s tváří Madse Mikkelsena. Chemie mezi Fordem a Phoebe Waller-Bridge funguje o něco lépe než s Shiou LaBeoufem, ale hlavním tahounem je samozřejmě stále charisma Harrisona Forda. Přeceňovaný polo-patlal Mangold nedokázal novému Indymu vtisknout jedinečnou či moderní tvář, sází spíše na nostalgii a osvědčené prvky. Ale pokud patříte mezi ty, co si s (velmi) starým známým rádi užijí další dobrodružnou jízdu, nové dvě a půl hodiny nasazování klobouku a práskání bičem by vám vadit neměly. (28.06.2023)

Ač jsem si to velmi přál, tak ani podruhé rozlučka s Indym nedopadla podle mých představ a kvalitativní přiblížení k původní trilogii Nástroj osudu nepřipomíná ani náhodou. Co mě na filmu nejvíce rušilo nebylo světe div se digitální omlazení Indyho, ale akční scény toho starého. Jsou rychlé, nepřehledné a ještě k tomu trpí pod digitálním marastem. Tedy Indy schytal téměř všechny choroby, kterými trpí současná blokbusterová produkce. Z akce si nebudu pamatovat prakticky nic. Ta v ulicích Maroka připomíná naspídované Mission Impossible (bože Indymu je 70!) a ta podmořská jako by z oka vypadla Bondovkám. Když si vzpomenu na Jonese, když běhal po cirkusovém vlaku v Křížové výpravě nebo na důlní vozíky z Chrámu zkázy, začne mě být opravdu až nevolno. Jedinou fajn akční scénou tedy zůstává ta úvodní, bohužel se odehrává z praktických důvodů v noci. Ve filmu mě potěšily nové postavy. Ženský sidekick je fajn a malý kluk rozhodně nic nezkazil. Úplně zbytečně se vyskytne Salah. Tenhle fanservis mě štval už v nových Star Wars. Kdy je potřeba do zemdlení vytahovat odkazy na staré díly. Záporáka jsem si užil. Mikkelsena mám obecně rád. PS: Na závěr bych jen dodal, že rok 2023 je pro mě zatím ve znamení, až na drobné vyjímky, totálně průměrných velkorozpočtových filmů, na které si časem vůbec nikdo nevzpomene. Všechny mají stejné poznávací znaky: přepálenou nepřehlednou digitální akci, digitální kulisy a hlavně nezajímavý příběh. PS2: Kdo čeká že počáteční logo Paramountou projde další zajímavou transformací bude podobně jako já zhnusen škaredou Disney znělkou. Nedá se nic dělat, ale Myšák dokázal pohřbít další oblíbenou legendární značku. 60% (02.10.2023)

No konečně film, kde američan a britka mluví starořečtinou jen s nepatrným přízvukem a ne jako když mají plnou hubu ovesných vloček. Na to, jakou měl ne moc pozitivní pověst (protože každý se musí povyšovat a tvářit, že jeho h***o nesmrdí), skvělý zážitek. Akorát tedy jako obvykle zaostřené na titulky a nikoli na film, takže na konci strašně bolí hlava z toho, jak je v CZ podřadném kinu mizerná technika. Pořádně zaostřené filmy jsem viděl jen v zahraničí :-( Indy válí, dík za něho, a samozřejmě značnou část dojmu dělá důstojný padouch, který je velkým hercem, a odvaha do toho šlápnout i na stará kolena. (25.07.2023)

Legendární filmová značka s neohroženým archeologem se vůbec nemusela vracet. Hlavně současné diváctvo slavného archeologa s kloboukem a bičem „skoro“ nezná, takže prvním přešlapem bylo nacpat do loučení s populárním hrdinou a neschopnými nácky takové prachy. James Mangold pětku zahajuje v roce 1944 velkolepou honičkou, která vyznívá hezky svižně a s fajn atmosférou, vzápětí přijde časový skok a máme tu ubrblaného a znaveného chlapíka, který působí lehce odevzdaně, a tak nějak v poloze, kdy o něj nemálo fanoušků nestojí. Není to vyloženě zlé, ale někdejší nezaměnitelné kouzlo je pryč, celkový feeling zrovna tak. Zřejmě se po první trilogii nemělo tak dlouze otálet, fouknout tam čtyřku a léta páně 2008 to celé uzavřít. Soudě podle ohlasů i tržeb totiž tenhle dobrodružný žánr „nikomu“ tak úplně nechybí. Ale to vůbec neznamená, že by Harrison Ford nějak zklamal. Naopak. Chemie s jeho kmotřenkou Phoebe Waller-Bridge funguje, ač teda tahle Potvora umí mnohem víc. Výsledek je (místy) dynamický i nostalgický a nechce být jen dalším rutinním pásovým produktem Hollywoodu, ale v mnoha směrech to holt chtělo víc péče, protože je „cítit“ přepisování scénáře, přestříhávání, nevyrovnanost tempa i jakási recyklace ingrediencí, které jsme měli tak rádi. (06.10.2023)

Solidní dobrodružný blockbuster? Ale jo. Důstojná rozlučka s největším dobrodruhem, který kdy brázdil po filmových plátnech? Určitě ne.... Kdyby se skutečně jednalo o plnohodnotnou rozlučku se vší parádou, konala by se za účasti Ke Huy Quana, Shii LaBeoufa a Karen Allen. Namísto toho tak děj sleduje deprimovanýho osamocenýho dědu, kterej se shodou náhod zamotává do kolotoče intrik a rádoby zběsilé honby za (hihahohahi) strojem času. Ačkoliv se režie chopil pardál James Mangold, který prakticky ještě nenatočil žádný špatný film [Logan a Ford vs. Ferrari budiž důkazem], absence onoho Spielbergovského kouzla je zde dost tristně znatelná, tudíž je vše [a to zcela paradoxně] natočeno až skoro bezduchým způsobem. Fakt nemám sebemenší ponětí čím to je, ale po celou dobu sledování mě neustále doprovázel dost nepříjemný pocit toho, že zde chybí jakákoliv atraktivita a poutavost, a že vše působí strašně uměle a prázdně. Hra na nostalgii taky nefunguje, no a scénář obsahuje dost děr v narativní kauzalitě a logických chyb, který degradují celý příběh na hloupoučkou blbinku. Jenže hlavní problém Dial of Destiny spočívá v tom, že zde výrazně chybí signifikantní rysy předchozích filmů: energický drive, nápaditost, hravost, exotický lokace [takřka polovina děje se odehrává ve vlaku a pak v New Yorku], praktický efekty a dechberoucí kaskadérský triky, ale dokonce i strhující hudební doprovod Johna Williamse není tak strhující. Zkrátka, chybí tomu osobnost. Dokonce tomu chybí i to, v čem spočívalo to nezaměnitelný kouzlo předchozích filmů – tedy inovativní využívání klišé, tropů a motivů dobrodružného žánru [honička v Maroku budiž světlou výjimkou] – takže z celý zápletky vůbec nejde cítit ten eskapistický pocit dobrodružství, díky němuž je celá tetralogie natolik milovaná.... Je tedy dost smutný se loučit s touto filmovou legendou s vědomím, že svého pomyslného vrcholu se dočkala už v roce 2008 s Královstvím křišťálové lebky, čímž se měla rozloučit už tehdy. Hodně tak zamrzí, že franšíza, která v podstatě etablovala žánr dobrodružných filmů na piedestal hollywoodské zábavy, a s níž vyrůstala valná většina cinefilů a filmových fanoušků, končí bez svého tatíčka Spielberga, na relativně průměrný notě, a prakticky bez happy endu. A to mi dost láme srdíčko. (28.07.2023)